Ze vzpomínek na portugalskou cestu do Santiaga de Compostela
-
Vytvořenopondělí 26. prosinec 2022 10:42
-
AutorRNDr. Alena Bímová,CSc.
-
Oblíbené1904 Ze vzpomínek na portugalskou cestu do Santiaga de Compostela /pro-inzerenty/225-vylety/1904-ze-vzpominek-na-portugalskou-cestu-do-santiaga-de-compostela.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Brzy po smrti mého muže jsem se vydala společně s jedním z mých tří synů na pouť, která dnes láká mnoho lidí. Chtějí vyzkoušet své síly, zapomenout na každodenní starosti, odložit vymoženosti domova, v tichosti cesty i v náhodných setkáních a přátelstvích hledat vyrovnanost, útěchu i sebe sama. Zvolili jsme méně známou, tak zvanou Portugalskou, cestu do španělského Santiaga de Compostela ke hrobu svatého Jakuba, jednoho z oblíbených Kristových apoštolů.
Zvu čtenáře, aby se přidali k nám alespoň po tři běžné dny naší dlouhé, dvě stě padesátikilometrové cesty, které se v Portugalsku říká Caminho Cenral.
Staletá platanová alej podél řeky Lima: Tamel – Ponte de Lima (24km)
Ráno je polojasné, teplota tak 18°, ideální počasí pro poutníka. Jako by celý kraj nám přál šťastnou cestu a volal: "Bom Caminho!" Vycházíme z malé vesničky rozložené na výšině zvané Tamel. Po chvíli před námi stojí strom, eukalypt, jehož kmen i větve se "nebe dotýkají", maně lovím v paměti, kde jsem viděla většího obra. Hluboko zakláním hlavu, abych spatřila samotný vrcholek. Jsme v zemi stromů podobných bohatýrům. Pak procházíme hlubokým úrodným údolím, kolem dokola se na obzoru rýsují zelené kopce. Vinice, kamenné cesty, pasoucí se ovečky jsou zárukou malebnosti. Mariánská kaplička a u ní hromádka kamení – znamení, že tudy procházejí poutníci. S díky za tuto cestu také jeden přikládám.
Ve Vitorio dos Piaes je přívětivá hospoda, dveře dokořán. Dáváme si kávu a Coca colu. V malé vesničce jménem Facha posedíme na kamenné lavici před romantickou ubytovnou pro poutníky, které se na Caminhu běžně říká albergue. Tato není uvedena ani na seznamu ubytoven, který jsme získali na samém začátku naší pouti v historickém městě Portu. Je to zřejmě soukromý statek, kde "chytají nocležníky na pruty s přivěšenými mušlemi", kymácejícími se nad vstupními vraty. Zajímavý nápad, ale my jdeme dál. Vždyť je teprve půl hodiny po poledni, čas siesty. Odpočinkem pro nás je chůze otevřenou krajinou.
Daleko před Ponte de Lima je slyšet reprodukovanou lidovou muziku. Pravidelné podupávání tanečníků na prkenné podlaze posiluje rytmus i náladu. Je sobota, den sváteční, tak proč se neveselit. My ale přicházíme do města po protějším břehu řeky. Vítá nás nádherná platanová alej, dlouhá snad více než jeden kilometr. Co pár kroků, to koruna košatého stromu na silném, pevném kmeni. Pod stromy lavičky, jen usednout. Blíží se bouřka, nechceme otálet, i když stánkoví prodejci vychvalují své sýry a domácí klobásky a dávají kousky k ochutnání. Nábřeží řeky Lima lemují restaurace a v kostele vyzvánějí zvony, zvoucí k bohoslužbě.
Míjíme všechna lákadla. Zvedá se vítr a padají první kapky. Chceme se schovat. Žluté šipky, bezpečně označující Caminho, nás vedou přes památný středověký most, pamatující románské období v historii města. Směřujeme k místní albergue, známé jako Casa do Amado. Leč tento nově opravený středověký palác, který má dnes sloužit poutníkům, se otevírá podle rozpisu až o páté hodině odpolední. Správce objektu nehodlá nedočkavé zájemce o nocleh vpustit dříve. Lije jako z konve a padají kroupy, v mžiku je kolem nás bílo. Pláštěnky a deštníky moc nepomáhají, ještě že tu stojí lešení, které alespoň částečně kryje. Konečně se otvírají dveře a v přijímací kanceláři pečlivě kontrolují naše razítka v průkazu poutníka Credenciálu, pak zaplatíme minimální částku tři eura za jednu osobu a noc. Správce osobně každému ukazuje bohaté vybavení kuchyňky i hygienická zařízení a uvádí ho k jeho lůžku. Budeme spát v mansardě pod střechou spolu s dvaceti lidmi z celého světa. Našimi sousedy jsou čtyři mladí Němci a naproti přes uličku se usazují dvě ženy a muž z Jižní Afriky. Seznamujeme se, všichni vzpomínají na Prahu, magické město, i na své předchozí poutní Cesty do Santiaga de Compostela. Elen z Jižní Afriky tu například spala už loni. Krásná, blonďatá Finka, tak trochu ještě dítě a jistě odvážná, jde-li na pouť sama, přináší z městského supermarketu plný pytel jídla. Na rozdíl od Česka mnoho takových obchodů v Portugalsku není. A tak syn vyráží znovu přes most zpět do středu města na nákup. Za drobný peníz pak chystáme v kuchyňce bohatou večeři.
Výstup do sedla Portela Grande: Ponte de Lima – Rubiaes (19km)
Je neděle před svatým Duchem. Zastavujeme v první vesnici za Ponte de Lima. V Arcozelo je pěkný barokní kostel, kde právě probíhá nedělní mše svatá. Usedám do lavice, zaposlouchám se do kázání, kterému v portugalštině příliš nerozumím, ale přesto mé srdce souzní s pocitem radosti místních lidí. Škoda, že neznám alespoň píseň zpívanou slavnostně naladěnými hrdly. Zato mne napadá Ultreia, hymna svatojakubských poutníků: " Dál a výš, Bože, pomáhej nám".
Před kostelem je studánka s prýštící pitnou vodou. Přijde vhod po vynikajícím pečivu z listového těsta, které právě přinesla k prodeji manželská dvojice pekařů. Opustili jsme řeku rio Lima a jdeme podél jejího přítoku rio Labruja. Je to divoká říčka s vodopády a peřejemi. Cesta připomíná horskou soutěsku. Voda začíná padat i z nebe, přichází déšť. V nedaleké svatyňce svítí rozžatá svíce a voní čerstvé květy. Vyzývají poutníky, pojďte se osušit a spočinout v otevřené Boží náruči. Nedá se nevkročit.
Pak vcházíme do lesního porostu, kde přichází prudké stoupání k sedlu mezi kopci. Vystupujeme asi do čtyř set metrů nadmořské výšky a připomíná nám to Krkonoše. Ještě před sedlem se seskupují pocestní u kříže, zvaného Cruz dos Franceses, vztyčeného na památku francouzských poutníků. Jsou tu právě poněkud hluční Němci, kteří s námi sdíleli společnou jizbu ještě v ubytovně v Tamelu. Vynecháváme tohle odpočinkové místo a šplháme výš až k sedlu Portela Grande. Syn Jaroslav není nadarmo mým rytířem a na chvíli bere na svá bedra i můj batoh. Čeká nás odměna za zvýšenou námahu v podobě uchvacujícího pohledu do údolí. Vesničky, vinice, kostelíky se zvonkohrami, které si vzájemně předávají radostnou zvěst. Posedíme na chvíli a pojíme na obrovském plochém kameni s naším portugalským kamarádem Miguelem. To ještě nevíme, že se s tímhle příjemným mladíkem budeme rádi a často potkávat až do Santiaga.
Naše albergue pro tento večer se nachází na okraji menší osady Rubiaes. Největší pamětihodnost, kostel ze 13. století, obdivujeme jen zvenčí. I když je neděle, je zavřeno. Pan farář přichází na toto odlehlé místo sloužit bohoslužbu jen jednou za měsíc.
Na dvorku se na podvečerním slunku suší promáčené boty i přeprané prádlo. Ve společenské místnosti se probírají další varianty poutních etap. Jaroslav navazuje rozhovor s Holanďanem, který se v Portugalsku natrvalo usadil a koupil si na jihu země hotel. Často a rád se vydává na Caminho. K naší večeři přijdou vhod poslední zásoby z domova, zvláště instantní brokolicová polévka tady chutná jako čerstvě připravená. Pozveme ke sklence červeného vína mladou portugalskou dvojici z Porta, Paola a Zuzanu. Na oplátku musíme ochutnat drobné kousky jejich sýra, neboť v Portugalsku víno a dobrý sýr patří k sobě. Paolo je sympaťák, má dlouhé vlasy stočené do chomáčků, zvaných "dredy". Právě ty nosil také Jaroslav ve svém raném mládí. Portugalci jsou poprvé na pouti a moc se jim tato Cesta líbí. Cítí ji jako jistý druh volnosti a svobody. S touhle představou nelze než souhlasit.
Poslední den v Portugalsku: Rubiaes – Valenca (19km)
Nedaleko za Rubiaes stojí dva mosty přes řeku rio Coura. První z nich nese název Ponte Romana a pamatuje římskou kolonizaci, druhý Ponte Nova má ve svém názvu Nový, ale pro nás je už také starý. To, co mají oba společné, je jejich romantická kamenná krása, stíněná větvovím stromů a prosvěcovaná zlatými paprsky ranního slunce. Dnes opět projdeme zeleným krajem plným vína, květů, vody a kopců. Kamenné domy jsou svědectvím, že kámen je tu základní stavební materiál. Ovečky a koně pasoucí se na loukách. Takový je jarní ráz portugalského severu.
Naším cílem je pohraniční čtrnáctitisícové město Valenca. Jeho historickou část tvoří pevnost ze 13. století, která sloužila jako obranný val proti nepřátelům, mezi nimiž byli Arabové, Angličané, Francouzi a především Španělé. Jsme tu brzy, něco po poledni. Albergue, umístěná poblíž pevnosti na ulici hasičů av. Bombeiros, se otvírá až ve čtyři hodiny odpoledne. I tak nepůjdeme dál. Zůstáváme pro tuto noc na portugalské straně hranice. Líbí se nám tu, jsou tu přívětiví lidé a pro nás je tu levně. Užijeme si poslední nocleh za tři eura, protože ve Španělsku budeme platit pět euro.
Máme dostatek času a jsme hladoví. Vyhledáme proto nejbližší restauraci, kde se podává poutnické menu za sedm euro. Představuje polévku a dle volby rybu na portugalský způsob či opečené vepřové žebírko, kávu a jako "postre" pudink. Zapíjíme spolu s naším novým portugalským kamarádem Miguelem dvěma karafami lahodného vína. Povídáme si o životě v Čechách i v Portugalsku. Např. cena jedné naší letenky – 400 euro, je v této zemi průměrný měsíční plat. Přibližně 80 % nových vysokoškoláků nenajde dnes práci v oboru. Uplatňují se převážně jako číšníci nebo pracovníci v cestovním ruchu. Miguel je zaměstnán v bance a jeho přítelkyně, inženýrka, má také práci, takže si žijí dobře. Hlásí se ale nejistota, jak v současné hospodářské krizi bude dále. Přirozeně hlavním tématem našeho setkání jsou daleko příjemnější věci. Vždyť jsme na pouti, máme zapomenout na běžné starosti, takzvaně vyčistit si hlavu a srovnat hodnoty. Navázat nová přátelství – to je nezanedbatelný přínos a dar této Cesty. Miguel je gurmán v pití vína. Jeho otec pěstuje a prodává Portské. V čase vinobraní najímá námezdní pracovníky a sejde se celá rodina, přijedou příbuzní až z daleké Brazílie. Pracuje, ochutnává se a popíjí po celý jeden týden. Učíme se také, jak hodnotit kvalitu vína od pohledu. Stačí otočit párkrát sklenkou s nalitým vínem a ulpí-li na skle sloupky vinných otisků, máme jistou záruku dobrého vína.
Společně se vydáváme na prohlídku valencké pevnosti, která se rozkládá na dvou vzájemně propojených pahorcích. Tvoří ji pět kilometrů zdí, vnější a vnitřní a pod nimi příkopy, v čase nebezpečí naplněné vodou. Kolem dokola jsou bastiony, z nichž mnohé mají ještě děla. Vstupuje se čtyřmi branami s mohutnými okovanými vraty. Volíme napoprvé bránu Slunce. V pevnostním městečku jsou dnes kavárničky, restaurace, obchody se suvenýry, paláce a kostely. Těch se dá napočítat sedm. V katedrále ze 14. století je otevřeno, věřící se scházejí k modlitbám denně v půl sedmé večer. Před kostelem Bom Jesus stojí socha prvního portugalského světce svatého Teotónia, který se v tomto kraji narodil. Vypráví se, že se vzdal nabídky na biskupský stolec ve prospěch pomoci svým nejubožejším bližním, třeba těm, kterým byly z trestu useknuty údy. Sloužil jim oddaně až do konce života.
Obchody i restaurace jsou otevřené, ale zejí v podvečer prázdnotou. Asi čekají na příhodnější čas prázdninových návštěvníků. My se věnujeme především bastionům. Baluarte do Socorro skýtá neopakovatelný pohled, který člověka vrací zpět do historie. Odtud, přes hluboké údolí řeky rio Minho, sledovali občané a bojovníci Valence dění na druhém břehu řeky, kde stojí už španělské město Tui s katedrálou na vršku, jež zvedá svoje věže jako vztyčené prsty připravené k přísaze věrnosti v boji proti nepříteli. Miguel s hrdostí vlastence prohlašuje, že Portugalci ve dvou rozhodujících velkých bitvách nad Španěly zvítězili a zajistili své vlasti samostatnost. Ale časy se mění, dnes můžeme sledovat Mezinárodní most, spojující obě země jako určitý svazek přátelství.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/22012.