Četla jsem článek o islámském muži, který provozoval nevěstinec. A jaké ženy že v něm měl? Samozřejmě že ne muslimky, ale dívky z demokratické společnosti. Týral je, ponižoval, choval se k nim hůř nežli ke zvířatům. Jak je to možné?

Úplně normálně: žena, která si sama hledá budoucího manžela, vdává se třeba i bez dovolení rodiny, pracuje v mužském kolektivu, přespává mimo místnost jí určenou, to pro něho není člověk. Kdyby byť jedinou věc z výše uvedených udělala např. jeho sestra, bez milosti by ji ukamenoval. Demokracie muslimskému muži nic neříká. Nevidí v ní pokrok, je to pro něho blábol plný nežádoucí anarchie.

Mladík vytáhl pistoli na prezidenta. Před tím zkoušel najít sociální spravedlnost, jistotu, oporu v komunistické straně. A kdyby mu tam členství neukončili pro neplacení příspěvků, byl by tam pravděpodobně dodnes. Nezažil komunismus na vlastní kůži. Je však dospělý a má své vlastní názory: v dnešním uspořádání společnosti nevidí oproti komunismu pokrok. To, jak národ vedeme, pro něho není krokem k lepšímu, cestou do spravedlnosti a svobody, nýbrž nepřijatelnou anarchií.

Islámského muže ani mladíka mířícího pistolkou na prezidenta jsme o správnosti cesty pomocí demokracie nepřesvědčili. Nikdo jim tu není vzorem, který by toužili následovat, ničím jsme je neupoutali. To, co společnost produkuje (ve správě státu, v ekonomice, ve vztazích mezi lidmi, např. i prostituci), to je pro ně ubohé, zavrženíhodné, odporné – přímo odpudivé.

A cesta dál?

Je skutečně demokracie a v ní český národ prohnilý tlakem peněz, moci, neřestí a všeho možného zla natolik, že nejenom, že není čeho se chytnout, ale ani neexistuje východisko?

Vizionáři viděli českou republiku úplně jinak. A ač jejich sdělení má v dnešní době nádech absurdity, dovolím si jednu vizi citovat z knihy Ivo Wiesnera Národ v lénu bohů: "Váš malý nárůdek v moři nepřátel procházel vždy kritickými údobími svého vývoje a procházel utrpením, a to proto, aby uzrál pro svůj příští vedoucí úkol v kultuře ducha. Již několikrát byl na pokraji záhuby, byl ničen, avšak jinak bylo psáno v knize osudu a neměl zahynout, protože má svá předurčení. Nezahyne, protože …. se má stát střediskem obrodného hnutí světových dějin ve smyslu duchovního vývoje… Dnešní doba, kterou prožíváte, má sloužit k rozpoznání kladů i záporů světového názoru i vlasteneckých kvalit a současně ke krystalizaci ryzích charakterů ve vašem národě… Civilizace se žene nezadržitelně vpřed a nastane doba, kdy žádná prestiž té či oné strany, té či oné velmoci, ale láska a úcta k člověku budou vládnout a duchovní hodnoty budou zdobit hlavy vašich hodnostářů… Idea, za kterou šli vaši velikáni (J. A. Komenský, T. G. Masaryk…) spěje ke svému uskutečnění. Je to idea čistého lidství, osobní i duchovní svobody, osvobození muže i ženy ve spolupráci a soužití…" (poselství od Krále světla z r. 1977)

Karma českého, moravského a slezského národa

Nikdo nevystoupíme ze zákonitostí žití: islámský muž, prostitutky, mladíček s pistolkou, prezident, vy, vaši rodiče i vaše děti, lidé kolem vás, můj muž, já… Všichni zde prožíváme svou karmu – neboli příčiny minulé jsou nyní skutečností, a to co děláme teď, bude mít své následky v budoucnosti.

Nikdo nejásáme nad úkoly. Nikdo se nepřetrhneme, abychom jásali nad svými úkoly a toužili je beze zbytku vyplnit. Spíš jsme k nim dovedeni skrze nemoci a další nepříjemné záležitosti. Nechceme kroky směrem na lepší udělat dobrovolně, tak jsme k nim dotlačeni. Vím, o čem mluvím: sama jsem to na vlastní kůži prožila. Zmatky v rodině i mimo ni, nezájem o nic čestného a řádného, jen mé koníčky, sporty, vysedávání po hospodách – to byl můj život až do mých 36 let. Do toho nemoci, beznaděj, nechápání toho, co se děje. Až přišel velký úraz na lyžích a ovládla mne únava – stav, který léčitel popsal slovy: jste těsně před vypuknutím rakoviny. Byla jsem na konci – tělesně i duševně. Jediné, co jsem vnímala, byl hrozný strach z toho, co přijde. Umřít se mi nechtělo, tak zbývalo jediné – nad životem se zamyslet. Začala jsem hledat pomoc. Dostala jsem se na meditační kurz a naučila jsem se odpouštět. A odpouštění jsem praktikovala tak poctivě, až jsem si v sobě udělala místo na nové záležitosti. Potom jsem při jedné z meditací v sobě uslyšela slova: "Napíšeš knihy lidem ku pomoci." Nežli jsem to stačila zavrhnout, přišel dovětek: "A uděláš si na to čas. A když si ho neuděláš, něco se ti stane a stejně si ho uděláš." Hlavou mi běžela myšlenka, jak rok ležím v nemocnici, bez hnutí, připoutaná na lůžko, obě nohy zlámané… a co dělám? Píši. Do té doby jsem na psaní vůbec nepomyslela. Ale uklidnila jsem se a řekla jsem si: Tak dobře, já ten úkol přijímám. A prosím, co mám psát? "Ano", které jsem vyslala k nabídce, mi absolutně změnilo život: byly mi předkládány do sebe zapadající informace o pohodovém fungování jednotlivců i celých skupin na planetě Zemi.

Karmické informace jsou výzvou pro náš národ

Výzvou, abychom nepadali do propasti. Jsou to informace o životě, v němž nejde o to, v jaké společnosti žijeme, ale co se svým životem uděláme. Jestli jej povedeme v duchu vize a splníme karmu národa, posvítíme vyšší duchovností sobě i lidem kolem, anebo sebe necháme padnout až na nejhlubší dno, budeme hloupí, přezíraví, egoističtí, nebudeme se štítit ubližovat druhým a necháme ubližovat sobě. Karmické informace byly výzvou, abychom nenechali národ padnout do propasti a neskončili bledě jako Atlantida. Zapsala jsem je do pěti knih: 1. kniha je Základní učebnice štěstí, 2. Vesmírné zákony v praxi, 3. Revoluce lásky na planetě Zemi, 4. Karma v denním životě, 5. Léčení příčin nemocí.

Co s tím teď uděláme?

Každý to své. Učení islámu, střílející komunistický mladík, vy, já – co člověk, to rozdílný názor. Přesto je v životě každého člověka něco společného: možnost si řádně vybrat. Možnost jít smysluplnou cestou. Agresivita, násilí, teror, tlak… to je nejmenší možnost, jak věci uchopit a k něčemu smysluplnějšímu dovést. Tlak probudí v lidech protitlak a – byť sebelépe míněný – názor se neuskuteční. Jediná cesta je tzv. probublávání dobra odspodu. A to se naštěstí v České republice už dlouhou dobu děje: vedeme se ke smysluplnějším aktivitám, školíme jeden druhého na nejrozmanitějších duchovních kurzech, nedá nám to jen žít a hrabat pod sebe, víme, minimálně tušíme, že v životě jde o něco víc (ti, kdo neví a netuší a kradou a podvádějí, jsou teprve u své první čakry a učí se jak zacházet s hmotou). Nesmíme se jich bát, ani na ně dát. Není možné je odstavit na vedlejší kolej jinak než paralelně vedle nich vybudovat – probubláváním odspodu – společnost novou, duchovní, mravní, čestnou, nezkaženou malostí i nevírou. A tu chtít žít natolik, že nebude možné hlas lidu přehlédnout. A současně musí být tato nová společnost fungující i po právní stránce. Musí v ní platit jasná a všem srozumitelná pravidla. Takže co nám chybí? Pořádná Ústava, ze které by mohly vyrůst řádné zákony.

Doba je fantastická

A protože si to zasloužíme, nejenom že informace, jak vše zvládnout, existují, jsou i lidé, kteří novou Ústavu tvoří. Pracují na ní ve svém volném čase, ze své vlastní iniciativy a zadarmo (viz www.obcanskysnem.cz). A jestli my ostatní budeme věřit, že cesta dál není možná (jako to dělá islám), budeme využívat násilí (stávky či střílení) nebo se budeme chovat opačně a přiložíme ruku k dílu, něčeho, co dobré věci podpoří, se chopíme a společně s ostatními řádnost zviditelníme, to už je na každém z nás.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2012.