Až půjdete napadlým sněhem na rozjímavou procházku, či nabrat do plic trochu čerstvého vzduchu mezi vánočními svátky, a budete-li uneseni spiritualitou a mírumilovností těchto dnů, věřte, že se ve vás rozhostil pravý duch našich pohanských prapředků! Jak zbožní vlastně byli naši praotcové a kudy se ubíraly jejich cesty po dlouhá tisíciletí duchovního hledání, než jejich původní učení o Hospodinu a zákonech Pravdy zaretušovala církev křesťanským nátěrem? Možná vám napoví hvězdný řád, možná šum havraních křídel, možná několik slov z jejich posvátné knihy…

I šli jsme za naším Bohem

Již v samém prvopočátku existovaly dvě různé cesty: Měsíční, cesta Dyjova syna (Dyj – praslovanský bůh), uznávající jen materiální blaho a nové uspořádání hmotného světa, a druhá, cesta Slunce, cesta syna boha Velese. Ta, ač zdánlivě snadnější, byla ve skutečnosti obtížnější, neboť vyžadovala po poutnících zbožnost a představovala velkou duševní zátěž. Naše předky, Praslovany doprovázel kruh, plný ohnivé energie, vyjádřené svastikou, či křížem. Ti, co tento znak vymysleli i přijali, museli ale nejdříve mnohé věci prožít a v těžkostech podstoupit, neboť jen tak každý člověk skutečně zmoudří. To, co formovalo a určovalo způsob myšlení našich "pohanských" prapředků, líčí objemná Velesova kniha, starobylá kronika s praslovanským runovým písmem, zachyceným na dřevěných deskách. Předává zkušenosti z nesmírně dlouhého putování sahajícího dvacet tisíc let před náš letopočet, vyjevujíc i celou historii rodů a kmenů, pozdějších národů oblasti Euroasie, a s ní i mnohá tajemství, jež možná jednou přepíší dějiny. Sepsána byla západním Slovanem, mudrcem a ochráncem této knihy Jagajlo Ganem z rodu Stargorodských v 9. století, neboť jak se v ní praví ústy praotců a slovy pohanských veleknězů: "Zapomenutí skutků a zákonů prapředků byl by ten největší hřích…"

Jsme Svarogovy děti

Ve své moudrosti chápali, že ten, kdo se odvrací od Sluneční cesty, cesty Pravdy, hnán jen touhou po moci a ovládání, sice skutečně dostává co chce, ale zároveň ztrácí i to nejcennější co má, svou duši. Vlastní dušičku očišťovali a opatrovali modlitbou při omývání těla, neboť tak jim přikázal samotný Svarog. Mírumilovným velebením pak plným zbožné pokory a úklonou před Trojicí, začínali praslovanští otcové vytvářet jedinečný mystický most mezi světem hmoty a světem duchovním. V trojjediné vazbě Otec-Syn-Duch byl na samém prvopočátku veleben Svarog-Perun-Veles. U západních Slovanů byl o něco později jako Svatý Duch uctíván rovněž Svantovít, neboli Svaté Světlo. Skloňte hlavu před Triglavem! - Takto jsme začínali, a velice Jej velebili, Svaroga – praotce bohů, který nás očekává! "Nejvyšší Bůh Božího Rodu a celého Rodu – věčně tryskající pramen, který v létě vytéká ze džbánu, v zimě nezamrzá, napájí tou vodou žíznivé!" hlásají úvodní slova Posvátné knihy a zvou k první liturgii, která nikdy nežádala lidských obětí, a stvrzována byla jen pitím Suriny, posvátného kvašeného nápoje z medu..

Svět, v němž přebýváme

"Jméno Boha je Bůh, Stvořitele Stvořitel, Hospodina Hospodin, zatímco Jeho pravé jméno, zahrnující všechny vlastnosti, zůstává však nevyslovené. Ale my Ho nazýváme i jinými jmény, a tak se obracíme k různým Jeho podobám, neboť Bůh je jediný a mnohočetný, a v této mnohosti se, skrývá pravda!" pronáší Velesova kniha. "Ať tedy nikdo nedělí onu mnohost a neříká, že máme mnohé Bohy! Jako neznabozi ale budou zavrženi i ti, kteří Bohy přepočítávají, a tímto rozdělují Svargu!" Staroslovansko-védské náboženství ve svém výkladu velice správně vyjadřovalo i nejzákladnější zákon věčného koloběhu, zákon samotného boha Velese, a proto Rod dosáhl ztělesnění ve Svarogu, Svarog v Perunovi, Perun v Dažbogovi, Dažbog v Koledovi… A tak, jako po Otci přichází Syn, po Smrti Život, podobně v různých obdobích přicházel na Zem i Bůh v osobě Svých Synů, aby skrze tyto Své podoby projevoval Svoji vůli. Předkové jej znali co by Krišnu, Vyšeně, Dažboga, Koledu a další, kteří s Ním tvořili jedno. Mimochodem, z dlouhé nitě vtělení vyplývá, že jak Ježíš Kristus, potomek Davidův (Árijův-Osedňův) a podobně i Šalamoun měli árijskou krev a lze je tedy považovat za potomky Dažboga a Velese. Svět kolem sebe, v němž se naši prapředkové pohybovali, chápali navíc i jako projev tří mocných sil, tří podob Boha. Prav – značil Pravdu a řád Hvězdného zákona, Jav – vyjadřovalal Svět Jevů, tedy reálných skutečností, který stvořil Hospodin, a zrodil ho Rod, jenž sám naplňoval zákon existence, a odděloval od nebytí, a třetím projevem byl Nav – svět čistě duchovní, příbytek přízraků a duší zemřelých, dokonce i Boha před sestoupením do světa pozemského. Duchovní vědomí praotců bylo tedy vysoké a znamenalo především žití v srdci s Pravdou a Svědomím, což přinášelo i žití v harmonickém spojení s Bohem…

Až při svých toulkách zvednete oči k mrazivému zimnímu nebi, abyste pozdvihli i svou mysl ke hvězdám, jež se po obloze rozlily z nezamrzající Svantogorovy studnice na posvátném Alatyru, známé hoře Elbrus, a až příslib návratu Boha Slunce bude na dosah, vězte, že v momentech rozjímání uchopíte i svou duchovní svobodu, neboť pravým pohanem vždycky byl vlastně jen ten, kdo žil v porobení druhých! Přeji vám, ať se v oné v niterné chvíli dotknete Duchem pravdy sami sebe i mystéria Jsoucna, které nás obklopuje!

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.