V radikálním odpuštění hraje Ego ústřední roli. Takže co tvoří Ego a jakou úlohu plní v Radikálním odpuštění? Na tuto otázku lze odpovědět nejméně dvěma způsoby. První přisuzuje Egu pozici našeho nepřítele, zatímco druhý ho naopak vidí jako přítele.

Hledisko přisuzující Egu roli nepřítele ho činí odpovědným za to, že nás ve svém vlastním zájmu a pro své vlastní přežití udržuje odtržené od Zdroje. Z toho vyplývá, že je naším duchovním nepřítelem a že jsme s ním ve válečném stavu. Mnoho spirituálních disciplín přijímá toto pojetí za svoji ústřední myšlenku a požaduje jako podmínku duchovního růstu opuštění Ega, nebo jeho přeměnu. Model přátelského Ega vidí Ego jako součást naší vlastní duše – část, která se chová jako milující průvodce lidskou zkušeností. Na obou pojetích je něco pravdy, i když se na první pohled zdá, že si protiřečí.

Ego jako nepřítel

V tomto modelu se tvrdí, že Ego existuje jako hluboce zakořeněná soustava přesvědčení, jejichž prostřednictvím jsme ve spojení s Duchem. Ta se zformovala, když jsme experimentovali s myšlenkou odtržení od Božího zdroje. Ve skutečnosti však lze říci, že Ego je víra, že k odtržení skutečně došlo. V okamžiku odtržení nás prý Ego přesvědčilo, že Bůh se na nás kvůli našemu experimentování rozzlobil. To v nás okamžitě vyvolalo nesmírný pocit viny. Ego si pak vytvořilo vlastní příběh a vnuklo nám myšlenku, že Bůh se nám pomstí a za tento ohromný hřích nás potrestá. Náš pocit viny a z toho plynoucí hrůza, že je to pravda, byla tak velká, že jsme neměli jinou možnost než pohřbít tyto city hluboko do naší nevědomé mysli. To nás zachránilo od jejich uvědomování.

Původ archetypu oběti

Tato taktika působila velice dobře, přesto v nás zůstával velký strach, že se tyto pocity mohou někdy objevit znovu. K vyléčení tohoto problému si Ego vytvořilo nové přesvědčení – že vina leží spíše na někom jiném než na nás samých. Jinými slovy, začali jsme naši vinu přenášet na jiné lidi, abychom se jí úplně zbavili. Stali se našimi obětními beránky. Abychom zajistili, že vina zůstane na nich, rozzlobili jsme se na ně a neustále jsme na ně útočili.

Zde spočívá původ archetypu oběti a neustálé potřeby lidské rasy napadat jeden druhého a bránit se vzájemným útokům. Poté, co zaútočíme na ty, do nichž promítáme svoji vinu, bojíme se jejich protiútoku. Takže si vytváříme silnou obranu a to, co považujeme za naprostou nevinu. Na jisté úrovni jsme si vědomi své viny a čím více posilujeme svou obranu, tím posilujeme i svoji vinu. Takže musíme neustále hledat někoho, koho budeme nenávidět, kritizovat, být k němu nespravedliví, jenom abychom viděli sami sebe v lepším světle. Tato dynamika neustále posiluje systém přesvědčení Ega a tímto způsobem Ego zajišťuje svoje vlastní přežití. Na základě tohoto vzorce chování můžeme nyní pochopit, proč po celou historii lidé tolik investují do svého hněvu, a také poznat neustálou potřebu dělit svět na oběti a pronásledovatele, zloduchy a hrdiny, vítěze a poražené. Navíc vnímání našeho a jejich světa odráží naše vnitřní rozštěpení na Ego na straně jedné, což je víra v izolaci, strach, trest a smrt; a Ducha na straně druhé, což je poznání lásky a nekonečného života. Toto rozdělení promítáme do fyzického světa tím, že vždy vidíme nepřítele vně sebe, namísto uvnitř sebe samých. Ocitli jsme se v pasti víry v odtržení do takové míry, že se stalo naší realitou. Žijeme v mýtu o odtržení již celou věčnost a činíme reálnou myšlenku, že jsme si toto odtržení zvolili a nazvali je prvotním hříchem. Ježíš nám údajně poskytl toto odhalení – pravdu o naší iluzi – ve Škole zázraků (A Course of Miracles), ve třísvazkovém Ježíšově díle, jež nám jako médium zprostředkovala paní jménem Helen Schucman. Účelem tohoto díla bylo ukázat nám omyl ohledně Ega a naučit nás, jak se prostřednictvím odpuštění dostat zpět k Bohu. (Je zajímavé, že Helen byla velmi skeptické médium a nikdy neuvěřila ani slovu z toho, co zprostředkovala.) Na rozdíl od převládající křesťanské teologie mnozí bibličtí učenci našli tytéž myšlenky v Bibli. Každopádně navzdory tomu, v co nás Ego nutí věřit, je pravda, že přicházíme do fyzického života s Božím požehnáním a Jeho bezpodmínečnou láskou. Bůh bude vždy ctít naši svobodnou vůli a naši volbu a nebude nám vnucovat svoji pomoc, pokud o ni sami nepožádáme. Naštěstí Radikální odpuštění nabízí skvělý nástroj k naší žádosti o zásah, protože v tomto procesu ukazujete Bohu, že dohlédnete za hranice Ega a zahlédli jste pravdu – že pouze láska je skutečná – a že jsme všichni v jednotě s Bohem, včetně těch, kteří se nám zprvu jevili jako nepřátelé.

Ego jako milující průvodce

Tento druhý, mnohem přátelštější pohled na Ego říká, že Ego není zdaleka tak nepřátelské, ale je součástí naší duše, součástí, která se oddělila, aby vykonávala roli průvodce v lidském světě jako naprosto dokonalý a účelný protipól našeho Vyššího já. Naše Ego je tedy v tomto modelu průvodce, který nás vezme na všechny cesty do iluzí a pokusí se nám vštípit falešná přesvědčení, jež by nás v této iluzi udržela. Ale nedělá to ze zlé vůle nebo v zájmu vlastního přežití, ale proto, že nás miluje a ví, že tuto zkušenost potřebujeme ke svému duchovnímu růstu. Ale Ego to nedělá samo. Vyšší Já je náš další průvodce, který trpělivě čeká, až budeme připraveni slyšet pravdu. Prostřednictvím tichého hlasu Vyššího Já se probouzíme, kousek po kousku, dokud si plně nevzpomeneme, kdo jsme. To je podstatou transformace a osvícení. To je cesta naší duše ve fyzické podobě. A zkratky neexistují. Bez Ega a Vyššího Já, které tvoří toto kouzlo, bychom se tam prostě nedostali.

Úkryty a obětní beránci

Pochopit, jakou roli hrají dva psychologické obranné mechanizmy Ega – represivní a projekční – v tom, jak léčíme naše vztahy, je pro koncepci Radikálního odpuštění naprosto nezbytné. Proto bude zřejmě užitečné podívat se na oba mechanizmy podrobněji. Protože působí současně, dělají nám v životě i ve vztazích zmatek. Společně vytvářejí a udržují archetyp oběti. Pochopíme-li, jak fungují, můžeme působit proti Egu, které nás jejich prostřednictvím udržuje v odloučení od druhých a od Boha.

Potlačení

K potlačení, které působí jako normální psychologický obranný mechanizmus, dochází tehdy, když se pocity hrůzy, viny nebo vzteku vystupňují natolik, že je mysl prostě úplně vytlačí z vědomí. To činí z potlačení velice mocný bezpečnostní nástroj, protože bez tohoto obranného mechanizmu bychom se jednoduše zbláznili. Pracuje tak účinně, že doslova vymaže vzpomínku na pocity nebo na události, které je vyvolaly, z vědomé mysli, a to na dny, týdny nebo léta – někdy do konce našeho života.

Vytěsnění

Potlačení nelze zaměňovat za další podobný, ale mnohem slabší obranný mechanizmus. K vytěsnění dochází, když vědomě odmítáme přijmout emoce, které nechceme zažít nebo vyjádřit. I když víme, že tam jsou, snažíme se je zapudit nebo přehlížet a odmítáme se jimi zabývat. Avšak pokud se jim bráníme dlouhou dobu, může to vyústit v otupělý ekvivalent těch, co jsou potlačeny.

Potlačená vina a zahanbení

Vina je obecná lidská zkušenost. Hluboko v naší nevědomé mysli chováme takovou zdrcující vinu a hanbu za myšlenku, i když nepravdivou, že jsme se odtrhli od Boha (prvotní hřích), že nemáme jinou možnost než tento pocit potlačit. S těmito city nemůžeme absolutně naložit jinak. Vina a hanba nejsou totéž. Vinu cítíme tehdy, když víme, že jsme udělali něco špatného. Hanba nás přivádí na tak hlubokou úroveň viny, že máme pocit, že jsme skutečně špatní. S pomocí hanby nám Ego sugeruje pocit, že jsme špatní do morku kostí. Žádná hanba ani vina není uložena tak hluboko jako zahanbení z prvotního hříchu, ústředního, ale naprosto falešného článku systému víry Ega. Hanba blokuje energii – setrvává uzavřena v našem těle na buněčné úrovni a tvoří energetické bloky. A když se tyto bloky nechají delší dobu, tak působí buď mentální a emocionální problémy nebo problémy tělesné, někdy obojí. Mnozí vědci považují potlačované emoce za jednu z hlavních příčin rakoviny.

Temná stránka naší osobnosti

Zažíváme také intenzivní pocit hanby nad těmi aspekty sebe samých, které nemáme rádi, a proto se od nich distancujeme. Carl Gustav Jung, slavný švýcarský psychiatr, to označuje jako stín, protože představuje temnou stránku nás samých, součást, kterou nechceme vidět a chceme ji také skrýt před ostatními. Tato naše součást dokáže zabít druhého člověka, ví, že bychom se mohli účastnit vyhlazení šesti milionů Židů, kdybychom v té době byli Němci, je si vědoma, že bychom mohli vlastnit otroky a chovat se k nim brutálně, kdybychom se narodili jako běloši na jihu Spojených států před občanskou válkou, mohli bychom někoho znásilnit nebo zranit, je nenasytná a hrabivá, zuřivá a pomstychtivá, nebo nějak deviantní či jinak nepřijatelná. Jakoukoli takovou charakteristiku nás samých, nebo oblast našeho života, která přináší pocity hanby, klasifikujeme jako náš stín a potlačujeme ji. Potlačovat takovouto energii je jako sedět na sopce. Nikdy nevíme, kdy naše síly selžou a láva (stín) se vyvalí ven a převrátí náš život naruby. To vysvětluje, proč potřebujeme obětní beránky, do nichž promítáme všechnu svou hanbu. Takovým způsobem se jí můžeme zbavit, alespoň dočasně.

Projekce

Dokonce i když potlačíme tyto pocity nebo vzpomínky spojené s určitou životní událostí na nevědomé úrovni, víme, že hanba, vina nebo sebekritika s tím spojená s námi zůstává. Takže se té bolesti pokoušíme zbavit tak, že ji ze sebe sejmeme a přenášíme ji na někoho, nebo na něco vně nás samých. Tento proces projekce nám umožní zapomenout, že jsme kdy takové pocity měli. Jakmile přeneseme to, co sami nechceme mít, na někoho jiného, vidíme hned, spíše než na sobě, že tyto vlastnosti má. Takže když potlačíme svoji vinu a přeneseme ji na někoho jiného, učiníme z něho darebáka. Když potlačíme svoji zlost a potom ji přeneseme na někoho jiného, vidíme, že je zlý. Můžeme obviňovat ostatní ze všeho, z čeho bychom mohli, jak se obáváme, obvinit sami sebe. Není divu, že pocítíme takovou úlevu. Když totiž přenášíme vinu na někoho jiného, činíme ho odpovědným za všechno hrozné, co se nám přihodilo, nebo za to, co považujeme za svůj nedostatek. Pak můžeme požadovat, aby byli ostatní potrestáni, abychom se cítili ještě spravedlivější a chráněni před útokem. To také vysvětluje, proč se rádi díváme na televizní zprávy. Zprávy nám poskytují možnost promítat veškerou naši vinu a hanbu na vrahy, násilníky, úplatné politiky a další špatné lidi, které vidíme na obrazovce. Když tak učiníme, můžeme jít spát s dobrým míněním o sobě.

Kdy přenášíme svoji vinu na druhé?

Jakmile zjistíte, že někoho odsuzujete, víte, že promítáte svoji vinu na druhé. Zloba slouží jako stálý průvodce projekce, protože Ego používá tuto emoci při svých pokusech ospravedlnit přenášení viny. Kdykoli se rozzlobíte, tak víte, že přenášíte svoji vinu.

To, co vám připadá na druhých nepřijatelné, pouze slouží jako odraz té části vašeho já, kterou jste zavrhli a odmítli v sobě samých (váš stín), a místo toho ji přenesli na druhé. Kdyby tomu tak nebylo, nevyvedlo by vás to z klidu. Toto pojetí – že napadáme a odsuzujeme na druhých to, co jsme vlastně zavrhli na sobě – je ústřední myšlenkou Radikálního odpuštění a klíčem k léčbě naší vlastní duše. Cítíme se být oběťmi druhých právě proto, že rezonují s naší vlastní vinou, hněvem, či zlostí. Vypadá to, že nám dělají něco, co nás rozčiluje. Když přijmeme to, že tyto pocity začínají u nás, nikoli u nich, můžeme opustit potřebu cítit se jako oběť.

Ačkoli potlačení a projekce mají být pouze dočasnými ventily přinášejícími úlevu psychice, Ego je kooptovalo jako prostředky k udržení sebe sama. Vzpomeňte si, že Ego prostě sestává z řady přesvědčení, z nichž ústřední je to, že jsme odtrženi od Boha. Z toho vyplývá další víra, že Bůh nás sleduje, a když nás přistihne, přísně nás potrestá. Ego používá dynamiku potlačení a projekce, aby ukrylo tato přesvědčení, stejně jako vinu a strach, jež je provázejí, před naším vědomím. Tak se potlačování a projekce stávají stálým způsobem naší existence. Celý náš život se točí kolem neustálého potlačování, odmítání jež jsou stále udržovány v činnosti nikdy nekončícím kolotočem obav a útoků. To je skvělý recept na nepřetržitý vnitřní konflikt.

Touha po dokonalosti

Naštěstí navzdory neuvěřitelné účinnosti potlačování a projekce má vrozená touha po dokonalosti pramenící z našich srdcí větší sílu než Ego. Tato touha po dokonalosti pochází z té naší části, která zná pravdu a nespokojuje se s jejím odmítáním a projekcí. Tato část – naše duše, která volá po návratu lásky, nese tutéž energii, která vytváří možnosti poznání a léčby – energii Radikálního odpuštění.

Obava z intimity

Každý člověk, kterého potkáváme, nám nabízí možnost volby mezi projekcí či odpuštěním, spojením nebo odloučením. Avšak čím intimnější vztah s někým navazujeme a čím více se přibližuje k našemu skutečnému já, tím je pravděpodobnější, že se dozví pravdu o naší vině. Možnost odhalení v nás vyvolává nesmírný strach – a pokušení přenést tuto vinu se stává téměř neodolatelným. Tehdy líbánky končí. Strach z blízkosti tak sílí, že vztah se pravděpodobně rozpadne. Většinou se tak stane.

Všechny vztahy mají léčit

Abychom postupovali kupředu a byli úspěšní, musíme pochopit tento fenomén a používat Radikální odpuštění, abychom ve vztahu vytrvali a naplnili jeho skutečný duchovní cíl – vyléčení všech zúčastněných. Jak jsme viděli na Jillině příběhu (Phoenix 9/08), může Radikální odpuštění skutečně zachránit manželství. Ale nemusí to nutně být cílem. Jestliže se účel vztahu naplnil, to znamená, že lidé jsou vyléčení, vztah může přirozeně a pokojně zaniknout.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.