Svítání je pro většinu lidí spojeno s intenzívním pozitivním pocitem. Úsvit před samotným východem Slunce a pak objevení se jeho skvostného zářícího kotouče na nebi vzbuzuje upřímnou niternou radost.

Nemusí však jít jenom o vnějškové pocity. Možno dospět až k duchovnímu svítání v duši.

Základní vjemy

Příchod slunce znamená také příchod světla, tepla, života. Tento jev vnímá stejně člověk takzvaně primitivní i takzvaně civilizačně vyspělý (přičemž se ovšem ona takzvaná civilizační vyspělost zpravidla vůbec neměří stupněm opravdového duchovního poznání). V jednom jsou lidské bytosti zajedno. V pocitu, že po příchodu slunce zmizí bezútěšná tma, sužující zima, přijde nový život. Přichází naděje v něco lepšího, než jsme dosud žili.

Zdaleka největší zážitek může přinést východ slunce v horách, neboť právě na horách patří východ slunce k nejúchvatnějším zážitkům, které možná někdo prožil. Slavný německý přírodovědec Alexander von Humboldt s nadšením označil východ slunce, pozorovaný z Milešovky, za jeden z divů světa. Veliká škoda, že tento jeho návrh nebyl mezi ně zapsán. Paprsky světla vyzařující slunce, vynořující se z ponurého pozadí dalších hor, přináší s sebou zážitek, kdy si člověk uvědomuje i mnohem více, než jenom pocit samotného světla a tepla.

Proto se také na horách odehrávala i kázání.

Vyšší vjemy

Při pohledu na východ slunce si člověk může uvědomit mnoho věcí. Svou malost vůči tomu velkému Slunci tam daleko, svou pomíjivost, ale třebas i své poslání v tomto pomíjivém světě. Může pocítit i jinou, daleko vyšší naději, než pouze v příchod fyzického světla a tepla.  Sám, nebo v kolektivu, dívajícím se na okouzlující východ slunce, neboť pro někoho může být tento individuální vjem ještě více umocněn kolektivním vnímáním. Především se tedy svítání na obzoru může proměnit ve svítání duše.

Klamné vjemy

Svítání duše ovšem nemusí být vždy od začátku provázeno jenom kladně. Luciferská  klamná svítání nedávají na sebe dlouho čekat, šalebná fosforeskující světélka nad bažinami do nich neprozřetelného poutníka vábí. Maya ? mája, jak říkají buddhisté, trest vyšší energie, klam. V praxi však například pozlátko věcí, které ve skutečnosti nejsou potřebné, ale kvůli nimž se lidé zadlužují, svítí na obzoru vědomí jako nezbytná přání, ačkoliv jsou jenom Nicotnost.

Jsou jako zpráva z vyšetřovacího protokolu: "Noční požár byl strážným zpozorován včas, ale hlášen byl opožděně, protože strážný se domníval, že se už rozednívá".

Opravdovost - Není Vyššího poznání bez Opravdovosti

Abychom skutečně vnímali opravdové Svítání, musíme sami být opravdoví. Nepřetvařovat se, nic nenalhávat ani jiným, ani sobě. Někteří lidé nalhávají sami sobě i v okamžiku smrti, i když tam už začíná působit také Pokání. Měl jsem smutné příležitosti vidět umírání a slyšet poslední slova. Některá zněla farizejsky: "Anežko, má ženuško, měl jsem tě rád.". "Barunko, má dceruško, měl jsem tě rád.". Jenomže to vůbec nebyla pravda. S manželkou se rozvedl a na dcerku neplatil alimenty. Pozdní lítost, ale také pokání.  Svítání v duši, které přišlo pozdě.

Jistota

V čem tedy hledat jistotu, aby člověk dosáhl Svítání ve své duši? Je to tak jednoduché, vždyť přece už dávno to bylo zformulováno: VÍRA, NADĚJE, LÁSKA.

Jenomže je to tak složité pro zmatenou, roztěkanou mysl mnoha současných lidí. Zklidněme tedy neklidnou mysl a jděme k Pramenům.  Zde pramení, v té křišťálově čisté studánce Poznání. Je to láska k lidem, zejména k těm našim nejbližším, příbuzným, přátelům. Je to láska k našim bratrům a sestrám ve Vesmíru. Je to víra v Boha a božské bytosti.

"Jsem poutník. Kdy dorazím k cíli a čí to bude dům? Jaká lampa tam svítí, ve vůni kterých květů tam vane vítr - kdo se to odtamtud už od věčnosti na mne dívá očima plnýma něhy?" Rabíndranáth Thákur, Gítáňdžali

Pak již je všechno jasné a slévá se v jediný, nepřerušený, dlouhý a nádherný tok. Tak, jak to nezapomenutelně vyjádřil Otokar Březina ve své básni Láska (sbírka Větry od pólů), kde vlastně odpovídá  na otázku, co budou mít za odměnu ti, kteří dokáží vyzářit Lásku.

Odměnou vaší budou chvíle, kdy uzříte zemi světlem své lásky:
Pozdrav vám vykřiknou krajiny v květu, nejhlubší mlčení dají vám lesy,
a zrající léta, jež vábí písní podzim do polí a zahrad,
řeknou vám tajemství věčné své žízně po nových jarech.
I bude poznání vaše jak potkání noci a dne, které má za svědky tisíce hvězd,
a za křídly vašich odletlých hodin zvlní se brázdy éterné vůně.
I rozšíří se pohled váš jako čas plný světla a obejme zemi,
v úsměvu vašem tisíce úsměvů zasvítí z tisíce duší,
tisíce smrtí budete potkávat najednou v tisíci cestách bez bázně
a uzříte zástupy nesčíslných životů vcházeti v jediný život.

Vzlétá PHOENIX

A co nám ke vzlétnutí našeho Phoenixe pomůže? V podstatě jsou dvě cesty. Jedna je zdánlivě moc a moc dlouhá, je to například mnohaletá či dokonce celoživotní cesta každodenních modliteb. Druhá cesta je zdánlivě krátká, je to "satori", okamžité osvícení. Tomuto probuzení ovšem zpravidla předcházejí roky meditací. I když může jít také o náhlou příhodu zejména při ohrožení života.

V horách nás při sestupu zastihla úděsná bouřka a blesky bijící do vrcholů hor. Nastalo dilema: držet se za bouřky kovového lana, nebo se nechat sfouknout prudkými poryvy větru z cestičky. Naštěstí vedla cesta pod převisem, přes nějž se řítilo kamení. Tehdy se tam v těch skalách začali modlit i skalní ateisté. Není proto divu, že mezi rodilými horaly je mnoho pokorných věřících - na rozdíl od řady pyšných nevěřících lidiček z nížin.  Jedno však mají tyto dvě cesty společné. Jsou krásné, protože mají krásný cíl - rozsvícenou duši.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2014.