Existuje souvislost mezi zvukem, vibracemi a fyzikální realitou?

Právník, hudebník a fyzik Ernst Chladni v roce 1787 publikoval práci Entdeckungen über die Theorie des Klanges (Objevy vztahující se k teorii o zvuku). V této a dalších průkopnických pracích Chladni, který se narodil stejně jako Mozart roku 1756 a zemřel v roce 1829, tedy v témže roce jako Beethoven, položil základy fyzikální disciplíny, jíž dnes říkáme akustika, věda o zvuku. K Chladniho úspěchům patří objev způsobu zobrazení vln generovaných zvukem. Pomocí smyčce taženého kolmo po okraji plechu posypaného pískem, vytvářel vzory a útvary, které dnes známe pod názvem Chladniho obrazce. Jaký význam měl jeho objev? Chladni jednou provždy prokázal, že zvuk působí na fyzikální hmotu a může vytvářet geometrické vzory.

Chladniho obrazce

Na těchto obrázcích jsou zřetelné dvě věci: oblasti, které vibrují a takové, které nekmitají. Když rozkmitáme plochou desku z pružného materiálu, osciluje nejen jako celek, ale současně vibruji různé její části na jiných frekvencích. Klidovým rozhraním mezi vibrujícími partiemi, jež jsou pro každý jednotlivý případ specifická, se říká uzlové linky. Ostatní částí, takzvané kmitny, neustále oscilují. Dáme-li na takto oscilující desku písek, shromáždí se na nevibrujících uzlových linkách. Oscilující kmitny zůstanou prázdné. Pro kapaliny platí opak; to znamená, že se například voda neshromáždí na uzlových linkách, ale v kmitnách.

Lissajousovy obrazce

V roce 1815 studoval americký matematik Nathaniel Bowditch vzory vytvářené průnikem dvou sinusoid se vzájemně kolmými osami, někdy nazývané Bowditchovy křivky, ale častěji Lissajousovy obrazce po francouzském matematikovi jménem Jules-Antoine Lissajous, který je nezávisle na Bowditchovi zkoumal v letech 1857– 58. Oba dospěli k závěru, že podmínkou pro vznik těchto vzorů je stav, kdy je frekvence (počet vibrací za sekundu) obou křivek ve vzájemném poměru vyjádřeném celými čísly, například 1:1, 1:2, 1:3 atd. Ve skutečnosti ovšem můžeme vytvořit Lissajousovy obrazce i tehdy, když frekvence nejsou v dokonalém poměru celých čísel. Pokud je rozdíl jen zanedbatelný, nastává stav, za nějž obrazce nepřetržitě mění vzhled. Jsou v pohybu. Příčinou proměn tvarů je rozdíl ve fázi nebo úhlu svíraném oběma křivkami. Jinými slovy – jde o míru shod v rytmu nebo periodě. Pokud však křivky mají odlišné frekvence a jsou vůči sobě mimo fázi, projeví se to složitými síťovými vzory. Všechny Lissajousovy obrazce jsou vizualizacemi vln setkávajících se v pravých úhlech.

Lissajousovy obrazce

Důsledek prolínání dvou sinusovek protínajících se v pravém úhlu.

Hans Jenny, již zesnulý švýcarský lékař, výtvarník a výzkumník, publikoval v roce 1967 dvojjazyčnou knihu (v němčině a angličtině) s názvem Kymatika – o struktuře a dynamice vln a oscilací. V této knize, tak jako dvě stě let před ním Chladni, ukázal, co se stane s různými sypkými materiály jako písek, zrnka, železné piliny, ale i vodou nebo viskózními substancemi, na vibrující kovové desce či membráně. Objeví se útvary a pohyblivé vzory, v rozsahu od téměř dokonale uspořádaných a nehybných, až po takové, které se turbulentně mění v neustálém pohybu. Jenny užíval k rozkmitání kovových desek a membrán krystalem řízený oscilátor a vlastní vynález, jemuž říkal Tonoscop. To byl podstatný krok vpřed. Výhodou těchto oscilátorů je možnost přesného nastavení i plynulých změn frekvence. Po přidání vhodného zesilovače bylo možné zkoumat a sledovat sled událostí při plynulých změnách frekvencí a amplitud. Tonoscop byl zkonstruován k bezprostředním u zviditelnění lidského hlasu bez elektronických přístrojů. To přineslo úžasnou možnost přímého pozorování zhmotnělých obrazců samohlásek, tónů či zpěvu (viz obr. č. 3). Melodie rázem byly nejen slyšitelné, ale bylo je i vidět! Jenny novou výzkumnou oblast pojmenoval kymatika, z řeckého "kyma" – označení pro vlnu. Kymatika je v širším smyslu učení o vytváření a ovlivňování vzorců, útvarů a proměnných procesů vibracemi.

Kreativní vibrace

Nač přišel Hans Jenny při svých výzkumech? První experimenty věnoval především rekonstrukci Chladniho a Lissajousových obrazců. Jako oni zjistil, že pokud desku rozkmitá specifickou frekvencí, objeví se útvary a pohyblivé vzory charakteristické pro danou frekvenci. Tyto vzory se při změně frekvence nebo amplitudy změní. Zjistil, že jejich složitost vzrůstá s narůstající frekvencí; počet jejich prvků se zvyšuje. Při vyšších amplitudách se pohyb zrychlí a stává bouřlivějším, přičemž může docházet i k malým erupcím; materiál na desce je místy vymrštěn do vzduchu. Útvary, obrazce a pohyblivé vzory, které se objevovaly, jsou prokazatelně v první řadě funkcí frekvence, amplitudy a základních charakteristik rozličných materiálů. Ale také zjistil, že tvary se za jistých podmínek mohou nepřetržitě měnit, aniž by nějak pozměnil amplitudu či frekvenci! Jenny experimentoval i s různými druhy tekutin, v nichž produkoval vlnění, spirálové a vlnkovité vzory v nepřetržitém koloběhu.

Při experimentech se semeny rostlin dosahoval enormní rozmanitosti a složitosti vzorů, ale co se týče tvarů a dynamického vývoje, i zde panovala jednota. Za pomoci železných pilin, rtuti, viskózních kapalin, plastických substancí a plynů pak zkoumal prostorové aspekty účinků vibrace. Při výzkumech s Tonoscopem Jenny zjistil, že písek při správném vyslovení samohlásek starověké hebrejštiny a sanskrtu nabude tvar písemného symbolu pro tuto samohlásku, kdežto moderní jazyky takový výsledek negenerují! Jak je to možné? Staří Hebrejci a Indové to museli vědět! Je opravdu něco na pojmu "posvátný jazyk", jak se oběma říká? Jaké skryté vlastnosti mají posvátné jazyky, mezi něž jsou nezřídka počítány i tibetština, egyptština a čínština? Mají moc ovlivňovat a transformovat fyzikální realitu? Vytvářet věci pomocí síly, která se v nich skrývá, nebo například recitací nebo zpěvem posvátných "šamanských" textů skutečně vyléčit člověka, který je jen "rozladěný"?

Zajímavý úkaz se objevil po naklonění vibrační desky pokryté vrstvičkou kapaliny. Kapalina nepodléhala gravitačnímu vlivu a nestékala, ale zůstala na desce a pokračovala ve vytváření nových tvarů, jako by se nic nedělo. Jakmile oscilace ustala, začala kapalina normálně stékat. Když však byl dostatečně rychlý a opět zapnul oscilátor, vrátila se z okraje zpět a rozprostřela se po desce. Podle Jennyho to byl příklad antigravitačního efektu vytvořeného vibracemi.

Univerzalita?

V úvodu Kymatiky Hans Jenny napsal: "U živých stejně jako u neživých součástí přírody narazí cvičené oko na všudypřítomná svědectví o periodických systémech. Jejich přítomnost poukazuje na permanentní transformací z jedné sady podmínek k protichůdné."

Jenny říká, že všude můžeme pozorovat příklady vibrací, oscilací, pulzů, vlnění, kyvadlového pohybu, rytmického běhu událostí či sériových sekvencí a jejich účinků a působení. Jenny v celé své knize klade důraz na koncepci, v jejímž rámci tyto jevy a procesy nepovažuje za témata k pouhé mentální analýze a teoretizování. "Abychom mohli vytvořit myšlenkovou konstrukci umožňující vrhnout světlo do koutů nejzazší reality, musíme se do těchto fenoménů pokoušet vniknout – soustavným empirickým výzkumem. Jenny žádá, abychom se "do úkazu nevměšovali", ale spíše jen pozorovali a dovolili mu, aby nás dovedl k svému původu a podstatě. Mínil, že ani ta nejčistší filozofická teorie není způsobilá uchopit skutečnou bytost a realitu těchto jevů v celém jejich rozsahu.

Hans Jenny poukázal na podobnost tvarů a vzorů, které generoval při svých pokusech s těmi, s nimiž se setkáváme ve fyzické realitě. Byl přesvědčen, že biologický vývoj je důsledek vibrací a že je to právě jejich povaha, co předurčuje konečný výsledek. Podle jeho představy má každá buňka vlastní frekvenci. Určité množství buněk se stejnou frekvencí vytvoří novou frekvenci, jež je v souladu s původní. Tyto buňky pak vytvoří nějaký orgán generující další novou frekvenci, která je opět v souladu s oběma předchozími. Jenny říká, že klíč k pochopení způsobu jak léčit tělo pomocí tónů, spočívá v pochopení, jak různé frekvence ovlivňují geny, buňky a rozličné tělesné struktury. Kromě toho mínil, že k hlubšímu porozumění základní příčiny vibrací bychom mohli dospět studiem lidského ucha a hrdla.

Trinity

V závěrečné kapitole knihy Kymatika shrnuje Jenny tyto úkazy do jednoty sestávající ze tří částí. Základní a generativní silou je vibrace, která svou pravidelností udržuje při životě oba póly fenoménu. Jedním z pólů je forma, figurativní předloha. Druhým je pohyb, dynamický proces. Tyto tři prvky – pravidelná vibrace jako základ a dva póly zahrnující formu a pohyb – představují nedělitelný celek, i když jeden někdy může být převládající. Má tato trojice nějakou obdobu v oblasti vědy? Hudební terapeut John Beaulieu soudí, že ano. V knize Music and Sound in the Healing Arts porovnává vlastní třídílnou strukturu, v mnohém ohledu podobnou Jennyho, s poznatky dosaženými při výzkumu subatomárních částic. "Mezi kymatickými obrazci a kvantovými částicemi existuje jistá podobnost. V obou případech se ukázalo, že to, co se jevilo jako pevná forma, je současně i vlněním. Obojí je vytvářeno a simultánně organizováno na základě pulsů. Toto je velké tajemství zvuku: nemá žádnou hustotu! Formu, která vypadá jako pevná látka, ve skutečnosti tvoří v pozadí skrytá vibrace. Pokusy o objasnění jednoty v dualismu mezi vlnou a formou vedly k tomu, že se ve fyzice vyvinula kvantová teorie pole, v níž je kvantové pole, v našem názvosloví vibrace, chápáno jako jediná skutečná realita, v níž jsou částice nebo forma, vlna nebo pohyb, jen dvě protichůdné manifestace stejné reality, vibrace," říká Beaulieu.

"Sněhové vločky a květiny mohou nabývat formy, protože reagují na nějaký zvuk v přírodě. Stejně tak je možné, že krystaly, rostliny i lidské bytosti jsou, do jisté míry, hudba, která nabrala viditelnou formu."

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 04/2009.