Reid Henson se narodil v roce 1939 v Gainesville na Floridě. Oženil se, zplodil dva syny, z nichž jeden bohužel záhy zemřel a druhý se dal v pubertě na drogy, což vneslo do jeho mysli nesmírná traumata. Henson se později rozvedl a potom v rychlém sledu střídal partnerky, než si konečně našel trvalejší přítelkyni Jane. Stále si ovšem uvědomoval, že už od mládí žije v nepřetržitém a silném stresu, takže jeho život je vlastně nesmírně vysilující dřinou a jen velice zřídka mu ukazuje příjemnější stránky. "Život je boj," říkal, " a v něm vyhrávají jenom ti nejsilnější a nejodolnější..."

Největší starosti prožíval se synem Robem, který koncem sedmdesátých let přicházel do svých "telecích" let. Nejčastěji se užíral hrozným strachem, když se Rob vytrácel na delší dobu z domu a nepodával o sobě vůbec žádné zprávy, což je příznačné pro každého narkomana. V těch chvílích si synka představoval, jak někde leží nemocný, zraněný či dokonce mrtvý, a tyto představy ho strašlivě drásaly. Rob málokdy dodržel slovo dané otci, i když toho později litoval. Také on uplatňoval vůči svému otci pestrou paletu citů, od návalů lásky až po projevy urputné nenávisti. Otec a syn se většinou k sobě chovali jako dva nesmiřitelní soupeři. Reid Henson si po celá předlouhá léta nesmírně bouřlivého života uvědomoval, že vlastně žije v nepřetržité citové disharmonii, v trvalé citové nejistotě a zřejmě i bez příznivých citových vyhlídek do budoucnosti. Byl však přesvědčen o tom, že všechny náročné životní situace s úspěchem překoná, pokud bude fyzicky silný. S tímto přesvědčením neustále intenzivně sportoval a cvičil a vždy také měřil a zapisoval svoji výkonnost. Projevoval odjakživa nadprůměrný zájem o svoje zdraví, a proto se nechával každoročně důkladně "proklepat" na jedné z texaských klinik, kde byl kromě jiného rovněž testován na ergometru. Při zdravotním vyšetření v roce 1978 se v Hensonových krevních testech objevily jakési nejasnosti, jež byly tak závažné, že je lékaři zprvu považovali za omyl. Počátkem roku 1979 však Hensonův důkladně trénovaný organizmus naráz přestal spolehlivě fungovat. Ztrácel výkonnost, sílu a obranyschopnost vůči infekcím, které se mu dříve jakoby obloukem vyhýbaly. Každá rýma či chřipka se ho nyní snadno chytla a on nebyl s to se těchto banálních onemocnění zbavit. Po opakovaných krevních odběrech mu vyšetřující lékař s obavami sdělil, že je u něj podezření na rakovinu, a doporučil ho k vyšetření u specialisty, jenž byl všeobecně uznávanou kapacitou ve svém oboru. Tento specialista však byl typický bezohledný vědátor, jenž se více než o zdraví a psychiku těžce nemocného zajímal o podstatu jeho nemoci a svou lékařskou a vědeckou slávu. Pacienta vnímal pouze jako nositele nemoci, před nímž není třeba mít vůbec žádné ohledy, zejména když je zřejmé, že s velikou pravděpodobností brzy zemře. Když tento vědec v roli pána nad životem a smrtí Hensona důkladně vyšetřil, sdělil bez ohledu na pacienta dalšímu přítomnému lékařskému kolegovi s neskrývaným nadšením, že se mu právě podařilo objevit a diagnostikovat leukémii z chlupaté buňky, což považoval za takový diagnostický úspěch, že se před Hensonem doslova nadýmal pýchou, aniž by si byl vědom, že nad svým pacientem právě vyslovil zničující verdikt. S nadšením rozrušenou tváří pak i Hensonovi sdělil, že trpí vzácnou a dosud nikdy nevyléčenou chorobou, o níž se toho mnoho neví, protože dosud nebyly vyčleněny žádné prostředky na její výzkum. Pak ještě s bezohlednou vědeckou upřímností dodal, že Hensonovi zbývají sotva dva roky života, protože leukémie z chlupaté buňky postupně zcela ochromí imunitní systém, takže zemře na nějakou tu chřipku, banální infekci nebo zápal plic.

Obrat o 180 stupňů

Henson by tohoto "specialistu" nejraději zaškrtil vlastníma rukama, ale polkl hněv i nenávist a raději z kliniky rychle odešel. Rozhodl se, že bude ony dva vyměřené roky žít na plné obrátky a rozhodně nezaleze do ústraní, aby odtud pozoroval, jak nemoc postupuje. Dokonce se podruhé oženil a vzal si přítelkyni Jane, která byla dopodrobna seznámena s jeho zdravotním stavem, ale přesto vstoupila s láskou do svazku s člověkem objektivně odsouzeným k smrti.

Henson měl samozřejmě ze smrti velký strach. Rozhodně se mu ve čtyřiceti nechtělo umírat. V celoživotní profesi byl ovšem manažerem a praktikem, který předtím, než učinil význačnější rozhodnutí, vždy nejprve analyzoval všechny informace, které mohly mít vliv na dopad tohoto rozhodnutí v praxi. Totéž učinil i v případě své choroby: nashromáždil veškeré odborné a vědecké informace, ale i laické zkušenosti o své nemoci a důkladně je prostudoval.

Nejvíce ho zaujala kniha dr. Simontona Návrat ke zdraví, a to proto, že dávala odůvodněnou naději i v podstatě nevyléčitelným pacientům, které jejich okolí předurčilo k pomalé, bolestivé, ale neodvratné smrti. Telefonicky se spojil se Simontonovým centrem pro boj s rakovinou. Poté se setkal přímo s dr. Carlem Simontonem, který dával zcela nepokrytě najevo přesvědčení, že s rakovinou, byť z chlupaté buňky, se dá žít, a dokonce že se lze této nemoci zbavit, pokud pacient v tuto možnost uvěří a zaváže se k aplikaci rozličných duchovních cvičení. Dr. Simonton Hensonovi poradil, jak by měl žít v příštím období, a věnoval mu dvouletý program pro uzdravení.

Terapie poznání sama sebe

Po návratu Henson na doporučení dr. Simontona navštívil několik psychologů, kteří mu vysvětlili povahu jeho stresů a původ potíží, do nichž se dostal během svého roztěkaného osobního života. Zjistil pak, že stres a z něho pramenící deprese mohou mít význačný vliv na vývoj leukémie. Zkoumal proto možnosti, jak se stresu a depresí zbavit, a dospěl k názoru, že tak lze učinit především přehodnocením a proměnou své osobnostní role ve světě. Dříve považoval sám sebe za střed světa, zejména proto tolik strádal. Podle nových poznatků měl dospět k osvobození od stresu v okamžiku, kdy dokáže svoji ctižádost, ješitnost a pýchu na svůj rozum hodit za hlavu a začne vyznávat spíše duchovní než praktické hodnoty. Jenže jak na to, když dosud neznal nic jiného než svůj rozum, když mu chyběla víra ve vše, co se nacházelo mimo jeho smysly? Když si každý úspěch v osobním i profesním životě musel vybojovat za cenu nemalého trápení? Během těchto svých úvah si vzpomněl na bývalého praktického lékaře, jenž se na penzi věnoval s podivuhodnými výsledky "pouhému" léčitelství. Když mu sdělil podrobnosti o své nemoci, léčitel mu překvapivě suverénně odpověděl do sluchátka: "Pokud chcete žít, nedělejte vůbec nic, já se o všechno postarám za vás." Onen moudrý pán udiveného Hensona ujistil, že ho uzdraví na dálku, aniž by ho vůbec potřeboval spatřit na vlastní oči. Materialisticky založený pan Henson doslova zalapal po dechu. "Cožpak se všichni okolo mě zbláznili?" pomyslel si. "Cožpak lze svět měnit jen na základě individuálního chtění?"

Když se přiblížil termín dalších klinických testů, Henson tomuto léčiteli znovu zatelefonoval, aby mu sdělil, že se má brzy dostavit na kliniku. Samozřejmě předpokládal, že se tam dozví jenom další velice nepříjemné zprávy. Starý pán se však vůbec nerozpakoval, když mu odpovídal: "Nemějte vůbec žádné obavy, klidně všechny testy absolvujte. Věřte ve mě a uvidíte, že se váš zdravotní stav výrazně zlepší." Henson se pokusil tomuto člověku s nesmírnou léčitelskou a lékařskou autoritou uvěřit, vždyť se tento penzista těšil v širokém okolí neskonalé důvěře. "Ale jen proto, že mu věřím, mám mít právo být zachráněn?" podivoval se.

Očekával s napětím výsledky klinické kontroly a užasl, když se dozvěděl, že v jeho krevním obrazu došlo k doslova zázračnému obratu k lepšímu, nad čímž lékaři kroutili hlavami. Nechápali to. Vyptávali se, zda Henson neabsolvoval na vlastní pěst nějakou intenzivní léčebnou kúru, zda neužíval nějaké speciální vitamíny či chemické preparáty, a divili se, když pacient jakoukoli terapii odmítal přiznat. Styděl se těmto pragmatikům říci, že ho jakýsi dobromyslný stařík léčí na dálku svou psychickou energií. Léčitel pak poslal Hensonovi ještě řadu podnětů k tomu, aby lépe poznal vlastní duchovní pochody. Jenže za nějaký čas se Hensonovi stejně překvapujícím tempem přitížilo, takže si uvědomil, že záchrana jeho vlastního života bude asi ležet spíše v jeho vlastních než cizích rukou, a zaměřil se spíše na terapeutická doporučení dr. Simontona. O co v nich šlo především? První Simontonův úkol patřil spíše než pacientovi člověku jemu nejbližšímu, to znamená Hensonově manželce Jane. Ta podle předepsaného návodu sepsala seznam činností a zlozvyků, jichž se Henson dopouštěl a které podle jejího názoru měly nejvíce škodit jeho zdraví. Rovněž sepsala doporučení, co by měl dělat, aby svému zdraví prospěl. Poté spolu o těchto poznatcích diskutovali, což jim oběma přineslo značný prospěch, i když díky kvůli této hře na upřímnost vyšla najevo i nejedna nepříjemnost. Jenže podstatou strategie dr. Simontona je právě požadavek, aby nemocný člověk upřímně akceptoval mínění milujících osob ze svého okolí, dal si od nich ledacos říct a také jejich doporučení přijal za své ve smyslu teze, že naši blízcí nás znají lépe, než se známe my sami.

Terapie odpuštění

Ve druhé fázi terapie šlo o nácvik tzv. odpuštění. Henson dostal za úkol, aby sepsal seznam všech lidí, kteří v jeho nitru vyvolávali pocit jakéhokoli rozmrzení, případně vedli jeho mysl až k nenávisti. Poté se zavřenýma očima probíral v paměti tyto osoby jednu po druhé a přál jim s velkou intenzitou a představivostí něco velice pěkného, co by je potěšilo a učinilo je šťastnými. Vzpomněl si kupříkladu na kulhavou bytnou, jež ho kdysi chtěla připravit o majetek, a tak jí popřál dlouhý život, a dokonce i ženicha, po němž už několik desítek let bezvýsledně prahla. Poprosil ji rovněž za odpuštění, protože ji vlastně svými penězi přivedl k hříšným myšlenkám. Vystavil ji pokušení krádeže a pak ji nenáviděl za to, že po jeho penězích skutečně sáhla. Představoval si, jak je jeho někdejší bytná milována svým novomanželem, a cítil přitom, jak z jeho mysli padá nesmírná zátěž, protože negativní city vůči bližním, a tím více přímo nenávist, působí především jako negativní psychické síly, kvůli nimž se proviňujeme především sami na sobě. Nenávist nás totiž obecně doslova užírá a stravuje, zatímco nenáviděné osoby si žijí mnohdy bez starostí a v duševní pohodě. Navíc je pravda, že lidé, které nenávidíme, mívají často naprosto stejné vlastnosti, jaké projevujeme i my. Tak se paradoxně stává, že u jiných nenávidíme faktickou podstatu sebe sama.

Terapie uvědomění si vlastních slabin

Další úkol od dr. Simontona spočíval v cestě za uvědoměním si vlastních slabin, to znamená za poznáním zranitelných a zraňujících oblastí své psychiky. Henson posléze pochopil, že v popředí jeho dřívější nesmírné pracovní výkonnosti stál vlastně velký strach ze selhání, který pak mobilizoval jeho pracovní schopnosti a paradoxně mu přinášel zcela mimořádné profesní úspěchy. Dalším silným motivem jeho výkonnosti byla i velká osobní ctižádost. Vysoké výkony nebyly tudíž dosahovány jen z objektivních důvodů, ale i z důvodů subjektivních, tedy proto, aby ohromily druhé – diváky nebo méně schopné konkurenty. Být schopným manažerem spočívalo podle jeho niterného přesvědčení i v prokázání faktu, že ostatní kolegové a spolupracovníci jsou podstatně méně schopní než on sám. To vše v zaměstnání pociťoval jako neustále vedený souboj a zdroj psychického napětí. Henson se rovněž podvědomě obával, že se brzy objeví mladší a možná i schopnější kolega, který ho za pár let odstaví na vedlejší kolej. Když nakonec Henson po desítkách zkoušek a po stovkách přiznaných psychických selhání rozpoznal, v čem je nejsnáze zranitelný, učinilo ho toto poznání takřka vzápětí odolnějším vůči stresu. Pak dostal nový úkol, a sice aby sepsal všechny příhody a události, které ho v uplynulých osmnácti měsících přivedly do stresu. Dr. Simonton ovšem není jednoznačně přesvědčen o tom, že by stres pokaždé způsobil rakovinu. Uznává však tzv. teorii přežívání, jež předpokládá, že buňky schopné rakovinového bujení v sobě trvale nosíme všichni, naštěstí jsou však drženy na řetězu. Během života onemocní každý člověk rakovinou dokonce několikrát, jenže imunitní systém neposlušné a zhoubné buňky zničí dříve, než se stanou nebezpečné a metastazují do důležitých tělesných orgánů. Pokud je však imunitní systém dlouhodobě po celá desetiletí systematicky vyčerpáván a oslabován stresem, obrana vůči zhoubnému bujení není dost účinná a rakovina se objeví v plné intenzitě, případně i s metastázami.

Rakovina není předzvěstí smrti, ale důsledným varováním

Aktuální projev rakovinového onemocnění není vždy předzvěstí blízké smrti, ale je vlastně důsledným varováním nemocného, který by měl začít sám sebe léčit, aby se zachránil. Jak? Přestat dělat to, co u něj vyvolává neúměrný stres, a naopak zabývat se činnostmi přinášejícími radost a prospěch jeho sociálnímu okolí. K tomu všemu je však třeba poznat sebe samého podle následujícího schématu, který vřele doporučujeme každému nemocnému rakovinou:

1. Rozhodnout se pro uzdravení s předsevzetím, že vykonáte vše, co bude při léčení potřebné a co vás zbaví duševní i fyzické bolesti.
2. Otevřít se moudrosti, která je obsažena i ve vašem nitru, což dál povede k jejím vnějším projevům a stane se rovněž zdrojem trvalé radosti, neboť skutečnou a trvalou radost lze získat pouze poznáním podstaty všech věcí.
3. Získat víru v sebe a ve druhé, a to kvůli zachování své psychické integrity.
4. Nebát se požádat svoje blízké o pomoc či spolupráci, abyste získali informace o sobě i o světě z mnoha nových zdrojů.
5. Naučit se intenzivně prožívat myšlenky a city, nepotlačovat je, umět je chápat a vysvětlovat, dokázat však rovněž vzdorovat neúspěchu a obviňování.
6. Přijmout více odpovědnosti za vlastní zdraví, osobní štěstí a průběh života a nesnažit se zdravotní problémy přenést na druhé.
7. Podílet se na léčebném procesu aktivně a s nezvratnou vírou v úspěch.

Zbývá jen dodat, že Reid Henson se díky metodě dr. Simontona v průběhu několika let zcela vyléčil, jeho manželka Jane přivedla na svět dítě a bývalý nevyléčitelně nemocný pacient žije dodnes plným a šťastným životem. Společně s dr. Simontonem napsal o svém návratu k trvalému zdraví knihu Cesta k uzdravení, která se stala bestsellerem (v českém překladu tuto publikaci vydalo nakladatelství Votobia v roce 1996, pozn. překladatele).

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle "5/2008".