Vizualizace (pravidelné představování si toho, čeho chceme dosáhnout) může pomoci tam, kde všechny ostatní metody selhávají. Netýká se samozřejmě jen zdraví, ale i našich nejrůznějších plánů do budoucna (hledání partnera, zaměstnání, bydlení atd.).

Milionář Chris Ross, který smrtelně onemocněl rakovinou a lékaři mu dávali jen 2 - 3 měsíce života, žije samozřejmě dodnes, ale uplatňuje jiný životní styl než před svým onemocněním. Stále má totiž před sebou onu hypotézu, že původně, než ho málem přemohla zákeřná choroba, vystupoval proti zájmům celku, choval se tedy stejně jako dravá a egoistická rakovinotvorná buňka sledující pouze jediný cíl: ovládnout celek a kořistit z něj zcela bezohledně, třebaže jej i sebe v závěru naprosto zničí. Také Chris Ross docela vědomě a záměrně rychle budoval stále nové a nové opěrné body (vlastně metastázy) ve svém soukromém i profesním životě a svým individuálním sobectvím tak vlastně systematicky směřoval proti zájmům většiny, kterou ve svých kalkulacích nebral téměř vůbec v potaz. Cítil se být silný, a proto povolán k bezohledné nadvládě, obdobně jako to činí rakovinotvorná buňka, když svou expanzí posléze zničí všechny životně důležité orgány svého nositele a nakonec paradoxně zemře společně s ním, aniž by tento svůj nesmyslný konec – vlastní sebevraždu, jakkoli předvídala. Taková buňka totiž netuší nic o celkové stavbě těla, o smyslu jednotlivých orgánů, o nesmyslnosti svého vzdoru, s nímž vypovídá službu celku za cenu svého zprvu fantasticky oslňujícího, neuvěřitelného, přesto však iracionálního růstu, na jehož konci paradoxně nastává obecný zmar.

Z předcházejících řádků by ovšem neměl vzniknout dojem, že snad každý profesně chladnokrevně kalkulující boháč směřuje nutně k onemocnění rakovinou. Na rakovinu umírají častěji ti lidé, kteří se od zdravých liší zcela specifickými osobnostními charakteristikami, mezi nimiž nehraje vůbec žádnou roli životní profese, ale spíše vyhraněný, málo otevřený a přátelský postoj ke světu. I lidé ze skrovných materiálních poměrů a příslušníci středních vrstev umírají totiž na rakovinu stejně často jako členové rodin, které spravují většinu bohatství naší planety. V každé společenské a sociální vrstvě se totiž vždy najdou lidé, kteří se svým základním světonázorem obracejí proti zájmům celku, například svým nesmírným sobectvím, anebo se vyznačují zásadními rozpory, které vládnou jejich vlastnímu nitru. Mezi nimi dominuje například negativní myšlení, sobectví, skrývaná či zjevná nenávist k ostatním, nesmírná a neukojitelná ctižádost, nesmyslný kariérizmus, celoživotní honba za zbytečnými cíli atd. Skvěle pojatá publikace Nemoc jako cesta autorů Thorwalda Dethlefsena a Rüdigera Dahlkeho vysvětluje každou somatickou poruchu a onemocnění chápe jako výraz specifického provinění a hříšného osobnostního pádu.

Dospělý jedinec prodělá během svého aktivního pětadvacetiletého života v průměru jednu smrtelně nebezpečnou chorobu, dvacet velice závažných nemocí a dvě stě lehčích onemocnění. Je tedy jisté, že nikdo z nás se nemoci nevyhne a nevyhne se ani chorobě, která nakonec způsobí jeho smrt. Jenže je rozdíl, když člověk skoná například až dlouho po osmdesátce s vědomím, že svůj život završil a nenechal žádné otevřené účty, anebo když umírá v plném rozkvětu sil a zanechává za sebou třeba velkou životní lásku, nezaopatřenou rodinu – a navíc je doslova nabit chutí k životu. Jde pak o tragédii o to větší, pokud tento umírající měl příležitost k vyléčení, ale nevyužil ji jen proto, že neznal skutečný princip svého onemocnění a spolehl se pouze na lékaře, kteří v drtivé většině při léčení pouze potlačují vnější projevy nemocí a netuší zhola nic o tom, proč ta či ona nemoc krutě potrefila právě tohoto konkrétního pacienta. Jsou lidé, kteří se snaží žít tak, aby si uchovali stoprocentní zdraví a plánovitě se dožili vysokého věku. Nekouří, nepijí kávu ani alkohol. Jedí jenom opravdu s mírou, sportují, dýchají čerstvý vzduch, a přesto onemocní, protože jejich přílišná touha po zdraví je vlastně výzvou nemoci. Zdraví nám totiž nepřinese jen zdravý způsob života, ale spíše ona už zmíněná psychická jednota, o čemž se můžeme každodenně přesvědčit, pokud si budeme všímat, jak umírají mladí lidé a naživu zůstávají starci, kteří si rozhodně celý život na životosprávu nepotrpěli.

Nemoc a onemocnění patří k našemu životu stejně nezbytně jako zdraví a smrt

Onemocnění je však naštěstí vždy konkrétní a přináší nám pokaždé zcela subjektivní a specifické psychosomatické potíže, o jejichž příčinách můžeme poměrně dosti dlouho a bez rizika přemítat. Někdy se nám podebere nehet, zdánlivě jde o banalitu, jenomže onemocnění prstu je tak bolestivé, že nás může zcela ochromit a na čas vyřadit ze života. Co však způsobilo tuto banální infekci pod nehtem, která se nám v této podobě dosud vyhýbala? Proč se nám prst zanítil právě v této konkrétní chvíli a proč zánět nepolevuje? Ať už jde o lehké či těžší onemocnění, nemoc nám vždycky přináší poselství o tom, čím jsme se na sobě provinili, a tedy signalizuje i možnost, jak se provinění zbavit a vyléčit se. Avšak ten, kdo si naprosto otevřeně přizná, v čem pochybil, a odvodí z tohoto poznání navíc i pozitivní změnu ve svém životě, ten se s velkou pravděpodobností uzdraví. Nemocný je totiž viníkem i obětí v jedné osobě. On sám si způsobil nemoc, on jí rovněž trpí, a tudíž i on sám se může nemoci zbavit a přežít dokonce i útok jinak nevyléčitelné nemoci. Aby to však dokázal, musí rozhodně zapomenout na to, že například poruchu některého význačného orgánu způsobila pouhá chyba funkčnosti plic, žaludku, jater apod., která se však dá snadno napravit, pokud začne užívat nějaké prášky nebo se podrobí operaci provedené skalpelem. Jestliže jsme onemocněli například těžkou žaludeční chorobou, zapomeňme pro jistotu na to, že se na nás žaludek provinil a nechal nás ve štychu, ale spíše zkoumejme, čím jsme se my sami provinili na žaludku. Pokud chceme být při svém vyléčení nápomocí, připomeňme si nejdříve, kdy se objevil první příznak našeho onemocnění. Vybavme si co nejpřesněji životní situaci předcházející onemocnění, udělejme si jasno v tehdejších událostech našeho života. Vzpomeňme si například na to, o čem jsme tehdy snili, v co jsme doufali, oč jsme usilovali, čím jsme byli zklamáni, jak jsme se zachovali v tehdejších těžkých okamžicích, zda jsme svůj neúspěch překonali, nebo v sobě pouze potlačovali jeho palčivost…

Chris Ross pocítil bolest v břišní krajině poprvé v červenci 1989. Nejprve si myslel, že pouze snědl něco zkaženého. Proto si sám stanovil dietu a posléze dokonce nařídil i třídenní půst. Bolesti načas vskutku odezněly, a tak si myslel, že má vyhráno. Jenomže už v srpnu se ozvaly znovu, dokonce s větší intenzitou. V každé vteřině pak věděl, že se v jeho břiše děje něco nedobrého, čekal však dál, že snad bolesti přece jen odeznějí stejně spontánně jako v minulém případě. Koncem srpna přestal preventivně pít kávu a zcela ze svého života odstranil alkohol. Zdálo se, že "břicho" ocenilo tento pozitivní krok a bolesti poněkud zeslábly, nicméně však neustaly úplně. Bolest se někdy projevovala v oblasti celého břicha, jindy se nepříjemné bodání šířilo z konkrétního místa okolo pupku. Bodání či bodavý tlak se staly každodenními Rossovými průvodci. Listoval v anatomickém atlase a z obrázků usuzoval, co by mu asi tak mohlo být. Protože se však celý život považoval za zcela výjimečného, nemohl si připustit, že by ve svých letech onemocněl smrtelnou chorobou. Když nakonec přece jen na přání rodiny navštívil kliniku profesora Rogerse a ocitl se na počítačovém tomografu, pýcha na vlastní fyzickou odolnost ho rychle přešla. Lékař totiž v jeho případě diagnostikoval rakovinu žaludku s četnými metastázemi do důležitých orgánů. Ross se chtěl okamžitě podrobit radikální léčbě, chtěl být operován a ozařován, hodlal podstoupit chemoterapii, aby si těmito rychlými a radikálními postupy zachránil život. Dr. Rogers však s uvedenými metodami nesouhlasil a tvrdil, že je na ně už příliš pozdě, takže by připravily organizmus o zbytek síly. O sílu, které by se s ohledem na pacientovy vynikající volní vlastnosti a mravní odolnost dalo použít k boji proti nemoci, i když s nevelkou pravděpodobnosti úplného vítězství.

Dr. Rogers nabídl milionáři, aby na jeho klinice podstoupil specifickou psychoanalýzu, navíc ještě dietní terapii a léčení prostřednictvím autosugesce. To ovšem Ross považoval za pouhé rozjímání před smrtí, takže nabídku odmítl. Okamžitě přešel na kliniku k jinému lékaři a ten mu naordinoval razantní chemoterapii. Radikální a jindy značně úspěšná léčba však v Rossově případě nezabrala, přesně podle předpokladů dr. Rogerse. V prosinci se Ross v téměř už beznadějném stavu dostavil nazpět k profesoru Rogersovi, vyhublý a oslabený po chemických kúrách. Ten ho sice hospitalizoval, avšak neskrýval, že by se musel stát zázrak, kdyby pro Rosse vyzískal více než šest či deset týdnů života. Zázrak, jehož aktérem může být jedině sám pacient, zázrak vůle, optimistické představivosti a pozitivního myšlení. Namísto další chemoterapie či ozařování započal prof. Rogers pracovat s pacientem Rossem souběžně dvěma způsoby. První postup měl Rosse přesvědčit o tom, že si svou zhoubnou nemoc způsobil sám, že mu rozhodně nebyla určena osudem, takže si od ní může rovněž jen sám pomoci. Druhý způsob měl Rosse metodicky připravit k tomu, aby vskutku aktivně a konkrétně začal sám aplikovat navržené terapeutické procedury. Dr. Rogers nejprve zadal Rossovi k prostudování publikaci Nemoc jako cesta (česky vydalo nakladatelství Aquamarin v roce 1995, pozn. překladatele), aby se teoreticky orientoval v problematice, kterou s ním hodlal v praxi odzkoušet, a pochopil rovněž příčinu a podstatu svého onemocnění. Milionář si v důsledku četby této knihy a po konzultaci s prof. Rogersem vskutku uvědomil, že se mu po celý život nedostávala schopnost vědomě se vypořádat se svými přirozenými agresemi a obecnou nenávistí, které v důsledku svého sociálního a společenského postavení vehementně maskoval. Potlačoval a skrýval. Touto interpersonální obratností dosáhl sice významných podnikatelských úspěchů, aniž by však tušil, že jeho vnitřní osobnost byla po desetiletí hrubě znásilňována a deformována.

Jak se zbavit agrese

Potřeba efektivně vybít či společensky důstojným způsobem transformovat přirozenou agresi, to je podle Rogersova názoru předpoklad zdraví u každého lidského tvora. Její systematické potlačování byl ale Rossův základní osobností trend, který nakonec vyvolal procesy po letech vedoucí až k onemocnění. Agrese a jistá míra obecně projevované akcentovanosti není totiž ničím, za co by se měl člověk stydět, protože tyto vlastnosti nám dala příroda do vínku, abychom přežili v nesmírně krutém přírodním prostředí. Přirozenou agresi je ovšem nutné vybíjet důstojným a mravně přijatelným způsobem například při sportu, ale třeba i každodenními údery do boxovacího pytle. Agrese se nechá rovněž pozvolna a pokojně transformovat, pokud si její potřebu uvědomujeme, takže ji přirozeně odreagujeme pouhými uvolňujícími představami ve vlastním nitru. Problematika přirozené agrese, její vybíjení, odreagování či transformace by měla být každému jedinci známá, stejně jako by měl vědět o nebezpečí, k němuž nutně směřuje potlačování agrese. Neinformovaný a vlastními agresemi příliš spoutaný a smýkaný člověk se totiž po jisté době dostane sám se sebou do značného konfliktu, jenž se manifestuje například zjevením nemoci jako signálu, že organizmus postrádá nezbytnou jednotu. Jednotu, která je předpokladem zdraví a podmínkou absence nemoci. Rossovy každodenní emoce a agrese se po celá dlouhá léta neprojevovaly navenek, ale směřovaly spíše dovnitř, což mělo po jistém čase za následek nejprve značné dráždění žaludeční sliznice a posléze vedlo i ke vzniku zhoubného žaludečního nádoru, který v dalším období prorostl žaludeční stěnu a nakonec ji začal stravovat. Nádor v Rossově žaludku potom získal další opěrné body (metastázy) v jiných orgánech. Zhoubné bujení se v celém Rossově těle rozběhlo na plné obrátky.

Ross přijal tuto elementární interpretaci s osobním vysvětlením, že maskování a potlačování své velice silné agrese zahájil už v jinošství pod vlivem svého otce, který ji označoval za vlastnost nedůstojnou muže. Ross si byl už v raném věku naprosto vědom, že je od přírody výrazně agresivní. V dětství a jinošství vybíjel potřebu agrese v nepřetržitých půtkách s vrstevníky a na trénincích amerického fotbalu. V důsledku pedagogických sankcí proti této své vlastnosti se Ross začal své agresivity postupně bát jako nesmírného provinění a začal ji obratně maskovat. Spatřoval v ní časem doslova příčinu jakési temné a neovladatelné duševní nemoci, jež na něho dnem i nocí dotírala. Chtěl se této nemoci (pocitu provinění) stůj co stůj zbavit tím, že svoji agresivitu doslova zaháněl až do hlubiny svého vnitra. První fázi, tedy pochopení příčiny vzniku zhoubné nemoci, měli takto pacient milionář Ross a lékař dr. Rogers za sebou. Jak však léčit zhoubnou chorobu, která se nacházela už v posledním stadiu, kdy nemocný ztratil na váze už více než dvacet kilogramů a valem přicházel o fyzické síly? Dr. Rogers navrhl metodu tzv. vizualizace, při jejíž aplikaci hrál lékař pouhou roli poradce, zatímco pacient byl nucen převzít úlohu nesmírně aktivního autoléčitele. Vizualizace je totiž jako doplňková terapeutická metoda založena právě na pacientově nesmírně sugestivních představách o ústupu nemoci a odstraňování jejich nepříznivých následků. Je metodou vycházející z pozitivního myšlení, tedy z pacientovy víry v terapeutický úspěch, případně až v zázrak, a rovněž z ochoty přispět sám svou vůlí a chtění k definitivnímu vyléčení.

Léčebná vizualizace

Dr. Robers Rossovi poradil, aby si ve svém nitru představoval (vizualizoval), jak k němu přichází z vesmíru energetický paprsek nadaný značnou terapeutickou energií. Jakýsi léčebný laser, schopný ničit zhoubné buňky a nádory a zacelovat otevřené rány. Pacient pak ležel na lůžku se zavřenýma očima a představoval si, že tento léčebný paprsek přichází odněkud z hlubin vesmíru, prochází očistným Sluncem a vstupuje odtud přesně do těch míst v jeho těle, v nichž se nacházely zhoubné nádory. Představoval si, že on sám má schopnost paprsek ovládat, vychylovat a přesně jej zaměřovat. Tento imaginární paprsek měl mít, podle Rossova i Rogersova předpokladu, schopnost ničit nemocné buňky a uzdravovat silně poškozené tkáně, ale také v duši víru v zázrak a zklidňovat ji. Ross si představu tohoto paprsku vyvolával s takovou intenzitou, že doslova cítil jeho pálení v jednotlivých částech svého těla. Paprsek prostupoval jeho tkáněmi a pronikal kostmi i chrupavkami stejně snadno jako paprsky Roentgenovy. Ross tímto paprskem působil nejprve v perforované stěně svého žaludku, později jej zaměřoval do ledvin, jater a nakonec do nemocné slinivky. Už pouhá představa paprsku vnikajícího do bolestivých ran uvnitř těla mu přinášela okamžitou úlevu. Subjektivní pocit úlevy pak nadále zvyšoval jeho nezměrnou víru v konečné uzdravení. Tato fáze vizualizace trvala dennodenně asi půl hodiny a Ross se po ní necítil vyčerpán, ale naopak velice osvěžen a nabit pozitivní energií.

V druhé části každodenní vizualizace si Ross za obdobných podmínek představoval, že napadená místa v jeho těle jsou okupována personifikovanou nepřátelskou armádou. Ve své mysli si pak vytvořil rovněž představu silné a dobře vyzbrojené osvoboditelské armády, která útočila na nepřátele a dobývala nepřáteli obsazené kóty, tedy právě ona nemocná místa v jednotlivých orgánech. K vytvoření těchto představ využíval Ross vzpomínky na válečné historické filmy, jejíž vídával v dětství a v mládí. Svoje nepřátele pak díky imaginaci ponechal pouze v černobílých stejnokrojích, zatímco osvoboditele oblékl do barevných uniforem a poskytl jim modernější a účinnější zbraně, barevní tak získali zjevnou převahu, černobílým nezbylo nic jiného, než se bránit a ustupovat. Ross si představoval, že okupanti jsou pod trvalým a silným vojenským tlakem osvoboditelů, který je nutí vyklízet pozice v jednotlivých orgánech a dávat se na ústup. Osvobozenecká armáda však nedovolila ustupujícím jednotkám odejít. Obklíčila je, rozdělila se na menší skupiny a ty pak jednu po druhé systematicky ničila. Tento způsob vizualizace probíhal v druhé půlce dne po dobu šesti týdnů a trval pokaždé asi půl hodiny. Ross přitom cítil, že jeho představy o vítězství vojáků osvoboditelů jsou v jednotlivých orgánech doprovázeny nezvyklým, avšak příjemným teplem a ústupem bolesti. Postupem času si Ross představoval, že nepřátelská armáda je poražena, fakticky zničena a že se v jeho orgánech nacházejí už jen malé tlupy banditů. Osvobozenecká vojska tyto oddíly nadále systematicky ničila a vyhlazovala. Dělo se tak přesně v té fázi terapie, kdy se Rossovy bolesti vytrácely a on získával subjektivní pocit vyléčení a zdraví. Tento pocit ho natolik opojil a posílil, že ve vizualizaci pokračoval i nadále. Ross nepochybně uvěřil v sílu a moc svých představ a byl naprosto přesvědčen o tom, že jeho vize jsou akceschopné ve stejné míře, v jaké jim dodává duchovní sílu. V době vizualizace se vždy nacházel ve stavu nesmírného soustředění, často ztrácel i pojem o čase. Už od prvních vizualizací pociťoval nemocný prudkou fyzickou úlevu a příliv nových duchovních a fyzických sil, které mu dodávaly posilující víru v konečné a úplné uzdravení. Rossův zdravotní stav se den ode dne doslova zázračně proměňoval k lepšímu. Už po šesti týdnech prokázalo vyšetření na počítačovém tomografu, že metastázy z orgánů vskutku zmizely a perforovaná žaludeční stěna se téměř zacelila. Za další měsíc pravidelné a intenzivní vizualizace zmizel zhoubný nádor ze žaludeční stěny definitivně. Pacient přibíral na váze, stále držel vegetariánskou dietu doprovázenou hojným pitím ovocných a zeleninových šťáv a vydával se rovněž na každodenní procházky, při nichž si představoval, že je opět velice silným a stane se ještě silnějším, takže překoná všechny strázně své nemoci. Představoval si rovněž, že zdraví je velehora a on se už nachází blízko pod jejím vrcholkem, ač se ještě nedávno zmítal v beznaději a v bolestech na jejím úpatí. Při pohledu zpět, na dobu nejhorší fáze nemoci, viděl sám sebe spíše jako nešťastného a malověrného člověka, který se spoléhal pouze na ortodoxní medicínu, ale svoje vlastní síly přitom nesmírně podcenil. Velice se však mýlil a za svůj omyl málem zaplatil životem, protože fenomén zdraví nevychází z vnějšku, ale především z nitra člověka. Chris Ross byl průkazně zázračně vyléčen a jeho organizmus se nalézal i po dalších třech letech ve skvělé kondici. Nemoc ho přivedla po těžkém období opět ke zdraví, tedy k jednotě se sebou samým.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle 3/2008.