Jako se všechny buňky našeho fyzického těla obnoví během sedmi let, obnovují se v národě lidé, kteří se sem zrozují, byť po době delší než sedmileté. Ač máme duševní samostatnost, jsme napojeni i na duši národa. Je to dáno naším jazykem, kterým mluvila naše matka, a tedy i mízním oběhem a éterickým tělem.

I proto jsme součástí naší národní karmy. Ale pozor: Nejen její obětí, ale i jejími spolutvůrci. A spolutvůrci v dobrém i nedobrém. I kdybychom byli ve svém někdy povýšeném odmítání veřejných poměrů "zalezlí za pecí", jsme i touto vědomou pasivitou spolutvůrci poměrů, v tomto případě jejich zakonzervování. Tak jako nelze vstoupit do manželství a vymknout se ze spoluúčasti, spolupráce, spoluzodpovědnosti, podobné je to, byť v širším měřítku, s národem, který jsme si vybrali ke zrození.

Souvisejí naše duchovní snahy s postoji k věcem veřejným? Ano, a zcela zákonitě. Přenášíme-li totiž svoji osobní odpovědnost, ať ve věcech duchovních, nebo zemských, kamkoli nahoru - na boží milost, nebo na vládu, vyvlékáme se z možnosti a povinnosti jakéhokoli pokroku, postupu a změny. Zamysleme se nad tím hlouběji, snad i s trochou zdrženlivosti v počátečním úsudku.

Štěstí je věcí rozhodnutí, ne věcí možností

Pak bychom byli mnohem šťastnější než před čtvrtstoletím. Ale většinou nejsme. Sami si spřádáme své sítě nespokojenosti a mlhavých výhrad nejraději směrem, který nemůžeme ovlivnit. Je to tak pohodlnější. Například ve věcech osobních - nedaří se mi meditace? To proto, že ten ošklivý svět na mne pořád dotírá. Ale i ve věcech veřejných. S nitry, jak je má většina z nás nastavena, platí: Čím lepší možnosti máme, tím větší starosti a nespokojenost si vytváříme. Zkušenost v celém světě ukazuje, že bohatí mají stejné starosti jako chudí, i ty existenční. Podle průzkumů jsou nejšťastnější Indové, přičemž Indie je jednou z nejchudších zemí světa.

Byli jsme zvyklí nejen na plánované hospodářství, ale i na možnost - jakkoli mizernou - lánovat si své - byť jakkoli mizerné - poměry, v rámci - jakkoli mizerných - pravidel. Když si lidé věří, nepotřebují vše čekat odjinud. Je třeba rozhodnutí, že jsem u životního procesu, i když nevím, jak to se mnou dopadne či jaká bude moje životní úloha. Přijde úkol a zmocním se ho, ne že ho znám dopředu a připravuji se. Možná že i tak mne Prozřetelnost vychovává. Takový musí být můj niterný stav pro věci duchovní i veřejné. Aktivita, bdělost, ducha přítomnost. Je dobré být na mnohé připraven, ale zbytečně neplánovat. Učit se aktivně jednat, ale výsledek skládat do rukou Prozřetelnosti. Mnozí z nás naopak urputně zabezpečují vše pro budoucnost a jsou nesví, pokud se změní podmínky. Ztratili jsme mentální flexibilitu, jsme psychicky zchromlí. Od zemdlení vědomé seberealizace za komunismu, řízené shora jednotným kasárenským systémem, jsme se povětšině neosvobodili a chtěli bychom se nadále lenivě a zatvrdle choulit do malých, mizerných, ale přece jen jistot.

Není divu. Žijeme na území, kde je protisknuto mnohé, co se tu od války až do konce komunismu dělo. A není to vliv malý. Dejme si příklad. Když jsme nedávno vstoupili společně s jedním jasnovidným přítelem do bývalého vojenského areálu na jihu Čech, řekl: "Jsme na návštěvě u ďábla". Tíseň a disharmonie na nás čišely na každém kroku. Když jsme zde uvažovali o postupné výstavbě různých humanitních, sociálních a vzdělávacích zařízení, konstatoval, že vlivy vojenského drilu, příkazy, zákazy, hrubost, agrese apod. jsou zde silně protisknuty a ničemu se tu nebude dařit. Přetrvává tu "ve vzduchu" princip křiku a příkoří. Takoví elementálové přitahují v lidech vyhledávání konfliktů. Vnímá tu hluk po vojácích. Bylo by tu třeba nejen odstranit budovy, ale i vybagrovat zemi po celé ploše do hloubky aspoň jednoho metru, aby se negativní vliv únosně snížil. Každý kus půdy i betonu má informaci o tom, co se tu dělo. Místo je prý vhodné jen pro lidi schopné oběti, kteří by tyto vlivy při práci v této lokalitě plně protrpěli a proměnili ve svých nitrech.

Ale je tu základní podmínka: Lidé schopní oběti nesmí mít očekávání, že se něco promění. Pravá oběť sama sebe nenazve obětí. Nesmí očekávat výsledek. Smí mít pouze laskavou pečující ruku i mysl. A snad to, k čemu nabádal Karel IV.: "Milovat budoucnost svého národa".

A jak je to s naším národem dnes? Byla tu skoro půl století jediná mohutná kasárna s drilem, poslušností, hrozbou a zlobou. Ten pocit nespravedlivého příkoří shora, i vlastní bezmoci, tu přetrvává dosud. Většina z nás kombinovala plazení se před vrchností, pokud na nás viděla, s jejím odsuzováním, pokud na nás neviděla. S takovýmito charaktery jsme vstoupili do poměrů svobody. Dnes můžeme kritizovat svobodně, mnozí to udatně činíme, ale to ještě není demokratický život. Nedokážeme ani vyhodnocovat podstatné informace. Kdo by se zajímal o to, že za poslední čtvrtstoletí si může koupit či dopřát skoro o 80 % víc než tehdy, důchodci o 70 %? Že své potřeby můžeme uspokojovat v nesrovnatelně vlídnějších podmínkách? Že jsme nejrovnostářštější zemí EU - tedy s nejmenšími rozdíly mezi bohatými a chudými? Že máme skoro nejnižší míru ohrožení chudobou v Evropské unii? To nám ale nestačí. Závistivost, konfliktnost a občanská pasivita k věcem veřejným se s námi táhne dál. Zlo, které za komunistické nesvobody jen doutnalo, vyhřezlo nyní plně. Metr zeminy celostátně odbagrovat nemůžeme. I zde by pomohla jen cesta velké oběti a pokory, a na to není žádný plán, projekt či ministerstvo. Vše zpupně čekáme od někoho. Ale ať se nám to líbí či ne - voláme-li po změně, musíme být sami jejími nositeli. Pokud někdo říká - takto to musí být - pak ať to udělá, byť ve svých malých poměrech.  

Má-li touhu a odvahu, příležitost se najde. Kdo jiný má konstituovat lepší společnost než my? I prezidenti a vlády - jsme to pořád my, nikoli tedy dělení na: my (slušní, ponížení trpitelé) a oni (lumpové, padouši).

Pád komunismu a složitý příchod demokracie

Po Listopadu jsme očekávali zlatý věk jistoty, ale udělali jsme si svou rezatou morálkou jen nenávistný šrot. Nežijeme zlatem, ale žijeme železem, které na vzduchu svobody reziví. Lidé většinou mají skutečně největší starost o to, aby si nepřišli na podvody, které sami na sobě páchají. Mysl mnohých je roztrpčeně či uraženě unášena vichřicí nejistot, protože jistoty hledá iluzivně tam, kde nejsou, nemohou být, nikdy nebyly a nebudou. Často končívá ve falešných jistotách, které sliboval komunismus. Je to určitá pýcha a zpupnost, že kdosi nezajistil uskutečnění našich pohodlných iluzí.

Od převratu jsme rychle vytvořili fasádu demokracie jako soubor institucí a mechanismů. Vytvořit ale demokracii jako kulturu mysli, tedy úkol pro nás všechny, trvá mnohem déle. Jsme jen diváci dění a uplatňujeme onen pradávný český rys falešného mučednictví, jak nám někdo cizí ubližuje. Zejména v proudech nenávistného postkomunistického myšlení jsou i dnes dosud zřetelné záchvěvy démonického sokratismu, který inspiroval a pronikal obě totality minulého století. Je to opačný pól, než mít vřelý vztah ke světu jakožto základní požadavek antroposofie. Michelangelo řekl moudrou větu: Největším hrdinstvím je vidět svět jaký je, a přesto ho milovat. Znamená to též přijmout, že svou osobní karmou spoluvytvářel a spoluvytváří každý z nás karmu národní. Po druhé světové válce odprosil v "kapli umění" ? Národním divadle Beno Blachut génia našeho národa za všechny kolaborantské řeči a činy, které se tam v oněch letech udály. Totéž jsme měli podniknout my všichni jako národ po Listopadu za celou velkou kapli našeho národa. To by nás sjednotilo. Místo toho jsme ještě roztříštěnější. Bez pokání a přiznání vin nevede zdárná cesta dál. Nepodnikli jsme morálně nic, jen z trhu chceme trhnout, co se dá.

Stavu, který vládne hlavně u nás a v Rakousku, se v politologii říká negativní demokracie: na členy pospolitosti neklade větší nároky a neuvažuje o veřejném zájmu. Tato demokracie je pojímána pouze jako procedura řízení mocenských vztahů, která má umožnit jedincům sledovat vlastní zájmy. Tento typ demokracie de facto nic nevytváří, jen dodává legitimitu těm, co mají moc. Ostatní, tedy ti, co se rozhodují jen na základě partikulárních znalostí a emocí, se stávají oběťmi manipulace profesionálních politiků, kteří mají informace. A to je zřejmě největší důvod frustrace mladých a vzdělanějších lidí, kteří z Rakouska i od nás stále častěji odcházejí do zahraničí, nebo o tom alespoň uvažují.

Pozitivní demokracie, tedy tzv. republikánské pojetí je mnohem náročnější: předpokládá veřejnou angažovanost občanů, kteří jsou ochotni se zúčastňovat veřejných diskuzí, a tím pomáhají definovat veřejný zájem. A to je to, co u nás právě chybí ? také proto, že média se takovým tématům čím dál víc vyhýbají.

V "demokracii bez demokratů" (výraz T. G. M.) mají lidé tendenci klást mnohem větší nároky na "systém" než na sebe. Fungování demokracie mají zajistit "ti nahoře". I proto se u nás pořád dokola běduje, že jsou politici špatní, je třeba je (nejlépe všechny) vyměnit či pozavírat, aniž by se příliš bralo v úvahu pravdivé rčení, že politici nemohou být lepší než zbytek společnosti, která je volí. Nic se radikálně nezmění k lepšímu, pokud si budeme dál myslet, že ono "lepší" primárně zařídí zvolení politici, kteří mají být jaksi z podstaty věci morálnější než my ostatní. Jinými slovy, dokud se většina společnosti nenaučí fungovat jako aktivní občané a demokraté, budou se s politikou dál pojit naprosto nereálná očekávání.

Jiří Kabele, sociolog, zabývající se zejména sociální dynamikou, popsal, že dnešní zřetelné proměny každodenních světů svědčí o úplném opaku toho, co se všeobecně tvrdí a píše. Tedy že jsme v krizi a zažíváme samá selhání. Česká společnost neuvěřitelně rychle zbohatla, jaksi si toho nevšimla, a je velice těžké to bohatství unést. Přinejmenším někteří zbohatli rychleji ? a to se dá skvělým způsobem politicky využívat.

Nicméně život v bohatství je nesnadný. Dokud máme před sebou nějaký cíl, že si jako jedinci i jako společnost dobudeme nějaké pozice, a tedy budeme ještě snadněji bohatnout, funguje vše hladce. Pokud toho ale de facto dosáhneme, tak ona směrnice už není tak jasná a tah na bránu je nejasnější. To je problém celé Evropy, která je také nezřízeně bohatá. Ostatně, žije bohatě tak trochu na dluh, což není rozhodně zdravá situace. Jako praví zbohatlíci se neumíme toho života na dluh zříci.

To je právě ten problém zbohatnutí, protože přestane být srozumitelná situace, že je dobré být spokojený s tím, co máme. Což je nutný, nikoli postačující základ lidského štěstí a podnikání. Řada lidí je nespokojena a vlastně ani neví proč. Porovnávají se jen s těmi ještě bohatšími, ne s těmi chudšími či se svou vlastní minulostí.

Kdo nese největší díl zodpovědnosti?

Často se mluví o krizi. Diskurz krize může vytvářet představu, že za ni mohou nějaké vlády. A tím pádem že jsou neuvěřitelně mocné a můžou ovlivňovat veškeré dění ve společnosti. Jenže ono to normální dění většinou probíhá samovolně. Dokonce do té míry, že politika nemá vůbec šanci ho ovlivnit. To, co se ve společnosti skutečně děje, totiž určují hlavně ti, kteří občanské světy vytvářejí, a to rozhodně není vláda. Naopak ti zdánlivě bezmocní normální občané jsou tímto způsobem neuvěřitelně mocní. Diskurz krize ale vytváří iluzi, že vlády jsou mocnější, než tomu je ve skutečnosti.

Naše svoboda je dnes natolik veliká, že moc spočívá v lidech, podnicích či sdruženích, a nikoliv v samotné vládě, která je spíše jen jakýmsi administrátorem. Jenže právě naše falešná představa o tom, kde se nalézá moc, může být jedním ze současných nebezpečí. Třeba jen v tom, že když na politiky tak velkou moc delegujeme, pak nám en bloc připadají jako morálně pokleslí lidé, protože neplní to, co si o nich zkresleně myslíme či od nich mylně očekáváme. Situace pak začne vypadat tak, že ONI, kteří by měli být "jiní a lepší", by sice mohli politiku dělat, ale z pokleslých důvodů ji nedělají. Po čase do politiky začnou vstupovat povětšinou lidé, kteří jsou ochotni se v této "nemravné" situaci ocitnout. Z čeho je podezíráme, to se vyplní.

Koneckonců to, že politici něco budou chtít "urvat", se u nich vlastně předpokládá. Většina z nás by to dělala také. A tento předpoklad se stává sebenaplňujícím proroctvím. Veřejnost se tímto způsobem ovšem také vzdává své zodpovědnosti. Tato možnost je totiž odvozena od té delegované fiktivní moci na politiky či vládu. Společnost má pak snadné alibi, protože za to, že si své světy nemůže vytvořit podle svých představ, nemůžeme přece my, ale politici...

Pokud se důraz na krizi paušalizuje, může destabilizovat demokratické instituce, ke kterým mají všichni najednou nedůvěru. Jenže pokud nedokonalým demokratickým institucím přestaneme věřit, můžou se snadno zhroutit a způsobit nástup fašismu a komunismu, jak to také ukázalo 20. století.

Podle J. Kabeleho se "odkazy na vládu zbavujeme své odpovědnosti za svět, který nás vyzývá ke smysluplnému životu. Zda bude univerzita dobrá, či nikoliv, záleží v prvé řadě na mně a na mých spoluvyučujících. Pokud si ale budeme říkat, že naše vysoké školství je v hluboké krizi ? a ono jistě je ? ten základní postoj a výzva se najednou vytratí. Především já se musím snažit vytvořit pro studenty zajímavé a inspirativní prostředí. To je v mé moci, a nikoliv v moci vlády. Je dobré stavět na této Havlově moci bezmocných, tedy mít sílu vytvářet konkrétní světy, které mají svou kvalitu podle toho, do jaké míry se do nich lidé vážně zapojí, jak vážně je žijí a jak jsou netolerantní k falešným hrám...

Společnost se samozřejmě vyvíjí, ale daleko víc v režii lidí a organizací, otvírajících se světu a lokálně měnících způsoby života."

Z tohoto pohledu zůstává podle J. Kabeleho "pořád nejméně špatnou výbavou pro tento radikálně otevřený svět situační etika, kterou nabízí křesťanství; dovoluje žít smysluplný život a dovoluje participovat na proměně společnosti".  Takže by se mi líbilo, kdybychom se v tomto smyslu vraceli do tradičního světa.

Karel Funk

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.