Bájné jezero Titicaca se rozkládá na hranicích Peru a Bolívie. Leží v nadmořské výšce 3812 m a je sevřeno pásmem nebetyčných vrcholů jihoamerických And. Jeho voda je stále stejně chladná, má setrvalou teplotu 11° Celsia.

Na ostrovech uprostřed jezera i na jeho březích žijí indiáni, jejichž život je určován tvrdými klimatickými podmínkami a zároveň nesmírnou úctou k přírodě a jejímu stvořiteli. Jsou to potomci slavné říše Inků, která byla rozvrácena v 16. století španělskými dobyvateli. Spolu s konkistadory přišlo do země křesťanství, které se poměrně rychle ujalo a splynulo s tradiční vírou.

"Toho, jenž vše tvoří a všemu dává řád", pojmenovali už v dávných dobách indiáni Virakočou a úcta k Matce země Pačamamě přerostla v kult Panny Marie. Jedno z nejznámějších mariánských poutních míst – Copacabana se nachází na poloostrově Tiquina na jihovýchodní bolívijské straně jezera Titicaca. K madoně z Copacabany přicházejí zástupy poutníků z celé oblasti And. Indiáni sami o ní říkají:

"Trávíme čas tím, že se o ni staráme.

Myslíme na ni, modlíme se k ní.

Je to naše matka a víme, že všechno dobré pochází od ní."

Nejkrásnější pohled na Copacabanu je přímo z jezera. Přijíždím lodí z nedalekého Slunečního ostrova, kde se podle legendy zrodil před tisíci lety první Inka Manco Capak. Myšlenky se zvolna vymaňují ze zajetí starých mýtů a pohled okouzleně plyne po blankytně modré hladině, aby se posléze zvedl k nedalekým kopcům. Uprostřed nich se rozkládá starobylé městečko se slavnou katedrálou, obklopenou rozlehlým náměstím. Patří k němu spousta stánků se svatými obrázky, růženci a křížky, zhotovenými místními indiány. Nechybí ani pestře zbarvené ubrusy tkané ze srsti lam, či ponča, především v černé barvě, která se nosí na sváteční bohoslužby.

V Copacabaně se uctívá Panna Maria, nazývaná Nuestra Seňora de la Candelaria, jako Paní našeho osvícení. Skupinu českých poutníků vítá bílá sakrální stavba, z jedné strany sevřená čtyřbokou zvonicí, z druhé pak předsunutou kaplí Tří křížů. Se zájmem prohlížím nejprve široce rozevřená vrata, do nichž domácí umělci s velkou přesností a úctou vytesali historii poutního místa.

Legenda vyprávím

Půl století po příchodu Španělů se podle legendy zjevila roku 1583 indiánskému náčelníkovi Franciscu Tito Yupanquimu krásná paní snědé pleti s dítětem v náručí, která se mu dala poznat jako matka Boží a matka Ježíšova. Stalo se to v místě, kde byla uctívána dosud jen Pačamama. Na základech bývalé svatyně Matky Země byl potom zbudován mariánský kostel a do něho umístěna soška madony, vyřezaná z tmavého dřeva. Místo brzy proslulo mnoha zázraky uzdravení nemocných i vyslyšení naléhavých proseb poutníků.

Na počátku 20. století byla indiánská Madona slavnostně korunována a roku 1925 prohlášena za patronku Bolívie. Dnes je poutní kostel bohatě vyzdoben obrazy křesťanských světců z rukou domorodých umělců, září nádherou oltáře, zhotoveného ze stříbra, kterým je Bolívie proslulá. Nechybí ani velkorysé zlacení a veškerou nádheru, připomínající nebesa, střeží dva stříbrní andělé, kteří stojí u svatostánku při bolívijské a papežské vlajce.

Kdo chce uctít svatou pannu, vystoupí po schodišti do kaple, která je umístěna nad hlavním oltářem. Tam stojí indiánská madona v záplavě květin na stříbrném půlměsíci, zdobena svatozáří z ryzího zlata. Posvátným prostorem se často linou nábožné melodie zpívané v domorodých jazycích, kečujštině a avarštině, za doprovodu kytar, bubínků a chřestivých hudebních nástrojů. Jaksi nezvykle tu jednoho slunečního dne zaznívají též slova a nápěv staré české písně "Budiž věčně velebena…" To čeští poutníci daleko od vlasti vzdávají hold tomuto posvátnému místu.

Zázrak Božího tvoření

V nadmořských výškách kolem čtyř tisíc metrů řídne vzduch a lidský dech se stává těžkým. Přesto poutnická cesta mnohých končí v hluboké pokoře až nad městem, na kopci s křížovou cestou. Na samém vrcholu je pak umístěna kaplička s mariánským obrazem, jemuž je přisuzována zázračná moc. Člověk tu stane vyčerpán, a přesto vždy nadšen. Pohlédne na modravé jezero pod sebou, lemované věncem věčně bílých velehor a pochopí, že je svědkem zázraku – zázraku Božího tvoření. Těžko se navrací do reality. Zvlášť když usedne s bolívijskými a peruánskými přáteli a poslouchá jejich nádherné vyprávění. Marně přemýšlím, kde tu začíná a končí skutečnost. A v duši roste touha vrátit se ještě jednou k jezeru Titicaca, tentokrát třeba na peruánskou stranu do jedné vesničky, kde, jak mi vyprávějí místní poutníci, se každým rokem slaví velký svátek k uctění Pražského Jezulátka, tolik oblíbeného nejen v latinské Americe, ale i jinde ve světě.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.