Životy bez chuti a bez zápachu, šedý průměr jedoucí ve starých kolejích? Každá změna k lepšímu začíná od jednoho člověka, kterého něco pořádného napadne. Zkusme být těmi, kdo o všech příšerných věcech, které se dějí doma i ve světě, vědí, ale nehodlají je akceptovat jako neměnný stav. Věci se začnou z krizových v lepší měnit tehdy, až zvládneme nové mravní stanovisko: uvědomíme si, kam sahají naše možnosti a kam už ne. Co ovlivnit můžeme a na co jsme krátcí.

Už je tu zase krize? Ale to není nic nového! V roce 1932, tedy před osmdesáti lety, o ní mluvil Tomáš Baťa: "Nevěřím v žádné přelomy samy od sebe. To, čemu jsme si zvykli říkat ‚hospodářská krize‘, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek. V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů kombinací. Potřebujeme mravní stanovisko k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující."

Vzpamatujme se!

Náš bývalý prezident Václav Havel v knize Dálkový výslech hovoří v podstatě o tom samém. Říká, že musí nastat něco, co nazývá vzpamatováním se: "Vzpamatování člověka věru nezavede žádný revolucionář nebo reformátor – to může být pouze přirozeným projevem takového stavu mysli, v němž člověk vidí dál než na špičku vlastního nosu a dokáže přebírat (vědom si pohledu věčnosti) odpovědnost i za to, co se ho bezprostředně netýká, a obětovat něco ze svého osobního zájmu, zájmu obecnému."

Slova stará osmdesát let nebo jen pár let nebo současná… Stále jsou to však jenom slova. Aby se něco pohnulo k lepšímu a "mravní bída" se nám tady neroztahovala, jako by měla českou zemi propachtovanou už navždy, je třeba něco udělat. Nechceme přece, aby pravnuci vzpomínali na slova dvě stě let stará a s hořkostí v hlase volali: "Ježíšmarjá, vždyť ono je to pořád stejné, vůbec nic se nezměnilo!"

Čím začít?

Čím však začít? Jeden návrh bych měla: začněme tím, co známe a tahat z "bídy mravní" můžeme. Začněme sami sebou. A když se nám podaří pochopit princip, který jako "mravní bída" mezi lidmi funguje, můžeme postoupit o krůček dál a třeba i začít měnit lidi kolem sebe. Každá změna začíná od jednoho člověka, kterého něco pořádného napadne.

Zkusme tedy být tím, kdo o všem tom příšerném, co se děje doma i ve světě ví, a nehodlá to však akceptovat jako neměnný stav. Představte si, že právě sledujete televizní noviny. Hrne se na vás jedna šílenost za druhou, až je vám z toho těžko. Zasáhlo vás, co slyšíte a vidíte, mrzí vás to, trápíte se tím, pojal vás hrozný vztek. A protože nevíte, co by s tím šlo udělat, zaplavila vás i vlna bezmocnosti. Ať jde o umírání dětí v Africe nebo rozkrádání v Česku, na všechno se cítíte být krátcí. Nevlastníte kouzelný proutek, abyste jím mávnuli a vše se teď hned změnilo na krásné. A protože neznáte řešení, na mysl se vkrádá opačná varianta vyrovnání se s touto situací. Jaká? "Neřešení" neboli nadávání, naříkání a rezignace. Právě toto teď v Česku všichni běžně praktikujeme – ve skrytu nebo otevřeně nadáváme, a kdybychom měli možnost, dali bychom viníkovi pěstí mezi oči, aby se vzpamatoval a přestal dělat takové hrozné věci. Můj tchán vždycky sice svému synovi říkal: "Místo dlouhého vysvětlování mu flákni jednu do zubů, to pochopí každý…" Měl svým způsobem pravdu, ale tak svět nefunguje. Tudy cesta z "mravní bídy" nevede.

Přestaňme se bezmocně válet po zemi

V okamžiku, kdy se nějak citově angažujete (trápíte se, rozčilujete, cítíte strach, lítost, bolest, bezmocnost či jste agresivní…), berete do ruky karty, které rozdal protivník. A to je začátek konce. Agresor bude mít vždycky navrch, když půjdete na úroveň, jakou nastolil on, když se ho například pokusíte přehádat násilím. Totiž takovou špínu a neomalenost, jakou má v sobě on, tu vy ani z nejzazšího temného koutku své osobnosti nevyšťouráte! Proč? Protože ji už v sobě v takové podobě nemáte. Praktiky takovéto hrubosti se s vámi už neslučují, ale když se s nimi setkáte a nejste na ně připraveni, mohou vám ublížit. Když totiž na nastraženou léčku skočíte, např. bulvárně podané zprávy se vás dotknou, je to jako by to s vámi fláklo o zem. Doslova i obrazně. Ležíte a nejste schopni se s tou situací vyrovnat. A teď si představte, že takto bezmocně se po zemi válí v podstatě celý český lid – nadáváme, naříkáme, utápíme se v bezmocnosti – a vedle si vesele bují korupce a násilí neomalenců schopných všeho. Bezmocnost a s ní ruku v ruce neakčnost nás plošně opanovala.

Základní "antibídní" pomůcka

Stále jsme u prvního bodu vedoucího z mravní bídy národa: u potřeby naučit se zvládnout bez újmy na zdraví i na charakteru to, co se v naší blízkosti a potažmo v celém světě děje. Pomoci si můžeme větou, která na první pohled vypadá úplně nesmyslně. Ale nedejte se mýlit. Je to základní "antibídní" pomůcka a měla by nám všem vejít pod kůži. Až ji budou bez rozpaků citovat nejenom kmeti, ale i střední generace a jejich děti a vnoučata ve všech typech škol od vysokých po mateřské, bídě se už tolik dařit nebude. Neuvede nás do apatie a zmatků vedoucích ke stagnaci, protože ji prokoukneme v každé její podobě a přestaneme se jí bát. S pomocí této věty se začneme narovnávat. A jak ta věta naznačující cestu z mravní bídy zní? K jejímu celému znění se dostaneme postupně. Zatím se seznámíme s její první částí, kterou tvoří čtyři slova: "Druhý člověk může všechno…"

Pokud vám to, co jste přečetli, ani trochu neladí a výše napsaná čtyři slova ve vás místo nadšení spíš vzbudila odpor, nelekejte se. Všechno, co v sobě máme po staletí uložené, je jako nános kalu na čisté vodě. Teď když se začneme shánět po čisté vodě, dochází na všechny "nánosy" – na staré zvyky a představy. Chvíli to potrvá, nežli je z hladiny odstraníme. Odpor v nás je odpor k práci, která (když možnost změny připustíme) potom nastane.

Slova "Druhý člověk může všechno…" neznamenají, že s agresorem či podvodníkem máme souhlasit. Naopak. To v žádném případě nedělejme. Touto úvodní větou si pouze v hlavě rovnáme, kam až sahají naše možnosti a kam už ne. Jestli ji pochopíme až do dna, dojde nám, že pokud člověk říká nebo dělá nějaké nepřístojnosti, je to proto, že si je ve své hlavě vymyslel. A protože nemáme možnost vlézt druhému do myšlenek a přehodit výhybku, nezbývá nám nic jiného, nežli se s tímto faktem smířit, byť se nám nechce. Ano, druhý člověk má právo se rozhodovat, jak chce. Jeho myšlenkové závěry mohou být "od Šumavy k Tatrám", od perfektních po odsouzeníhodné.

Věci se mohou začít z krizových měnit v lepší tehdy, až zvládneme nové mravní stanovisko: uvědomíme si, kam sahají naše možnosti a kam už ne, co ovlivnit můžeme a na co jsme krátcí. Jsme lidé žijící ve skupině, sám nikdo na svět nepřišel a ani sami nežijeme (patříme do určité rodiny, rodu, národa), ale přesto je naše osobní cesta lemovaná ryze osobními rozhodnutími. Vlézt druhému do hlavy a přehodit výhybku ze špatných rozhodnutí na dobrá, to skutečně nejde. A když něco nejde, proč se tím trápit? Jestli je můj život čára vedoucí odněkud někam a druhý člověk má svou čáru někde jinde, musím se to naučit nejenom unést, ale i smysluplně zužitkovat. Věta: "Druhý člověk může všechno…" je záblesk, který by nám měl zaznít hlavou při každém záchvěvu vzteku, pocitu bezmocnosti, lítosti, strachu, zmatku… Při jakékoliv emoci, která se nás pokouší srazit na kolena. A hned za ní jako její rodná sestra patří dovětek: Ale to, že se druhý rozhoduje nesmyslně, neznamená, že na mě by to mělo mít negativní dopad! Já mám povinnost si nenechat ubližovat (potažmo nemám nechat ubližovat ani dalším, na nichž chce někdo páchat bezpráví).

Máme za sebou základ, který vede lidi z mravní krize: Je nám jasné, že myšlenky druhého člověka změnit nejde, proto se odmítáme trápit tím, co druhý člověk vymyslí. Co však zvládnout můžeme, a dokonce je to naše povinnost, to je nenechat si od nikoho ubližovat. Teď už jen zbývá vysvětlit, jak to v praxi udělat.

Umění být současně skálou i člověkem

Úvodní část nového mravního rozhledu se týkala pochopení svých možností vůči lidem, jimž nemáme možnost vlézt do myšlenek a jakkoliv jejich názory korigovat. To prostě nejde, s tím se musíme smířit. A když to nejde, je hloupost se tím trápit. I trápení nás totiž stojí energii. A život bez energie je únava a později třeba i nemoc. Za to nám vskutku žádný agresor nestojí.

Raději si uvědomme, jak zkresleně se díváme na sebe i na svět. Zkusme si představit skálu a moře. Skála se tyčí vysoko nad mořem až se její vrcholek ztrácí v mracích… Právě tam, až úplně nahoru, se teď vydáme. Stoupáme vzhůru a s každým krokem si uvědomujeme, jak se nám moře vzdaluje. Zdálo se velké a nebezpečné, ale teď z výšky vypadá jako větší louže. Dostali jsme se až na vrcholek skály a dějí se s námi zvláštní věci: cítíme mohutnost skály i lehkost oblaků. Zavřeme si na chvíli oči a máme pocit, jako by se objem našeho těla zvětšoval. Už nejsme skálou a na ní stojícím člověkem, ale nohama do skály centimetr za centimetrem, metr za metrem prorůstáme. A současně se nám natahuje vrchní polovina těla – rosteme vzhůru. Je to krásný pocit, protože jsme svýma nohama pevně ukotveni ve skále a hlavou se dotýkáme oblaků. A moře pod námi? To stále existuje. Jenže z naší výšky už vůbec nevypadá hrozivě. A když si představíme, že každý člověk je jedna vlnka a ty vlnky se buď jemně hladí, nebo do sebe narážejí – to přece není nic, co by nám mohlo ublížit. Zvykli jsme si na dění kolem sebe dívat jako na něco, co nám přerůstá přes hlavu, co nás celé zaplavuje, až úzkostí nemůžeme dýchat, jako by se přes nás každý den převalovala vlna tsunami. Pro zvládnutí mravní bídy je však třeba zmoudřet: být současně skálou i člověkem s hlavou v oblacích. Když se nám tento postoj podaří, potom ať se děje cokoliv, zůstane hluboko pod námi a nesrazí nás to na kolena.

Prase zpívat nenaučíš

Když si osvojíme nové prvky přemýšlení (1. Druhý člověk může všechno, 2. Mám povinnost si nenechat ubližovat, 3. Jsem pevný jako skála a nic zvnějšku mě nemůže ohrozit natolik, abych ztratil svůj dobrý směr životem) záhy nám dojde, že o nic z tohoto agresor nestojí. Ten má své jasné zásady: přechytračit druhé, vyzrát nad nimi z důvodu, aby si pro sebe vymohl výhody, třeba víc majetku a moc. To mu jde prvoplánově hlavou. Nesnažte se druhého přesvědčovat, aby se začal měnit k lepšímu. Je to stejné jako když budete chtít naučit prase zpívat: nepovede se vám to, akorát prase naštvete.

Cesta dál je jiná: říká se jí "revoluce odspodu". Neznamená druhému něco vnucovat, ale se změnami začít od sebe. A dále je třeba se sdružovat s lidmi, kteří o pozitivní smysluplné změny stojí. Jít a přebírat za svůj život plnou zodpovědnost. Tím začneme vycházet ze své osobní mravní bídy. To je jediná cesta, jak se něčeho lepšího dobrat i v celé společnosti. Že to bude nějaký čas trvat? Ano a možná i poměrně dosti dlouhý, jenže jiná cesta není a není na co čekat. Čím dříve začneme, tím víc pozitivních změn se mezi lidmi uchytí.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2012.