Potkat se s Lindou Rybovou znamená zažít relativitu času, který u ní pravděpodobně couvá. Působí jako víla z lesní mýtinky, přesto se svým manželem Davidem Prachařem vychovává tři děti, každý den vaří, účinkuje v divadle, televizi, propaguje zdravé jídlo... V současnosti vystupuje v televizním pořadu Herbář.

O jakém životě jste snila jako holčička?

Když jsem byla malá, pořád jsem tančila, chodila do různých tanečních kroužků a pak i do baletní školy. Balet a tančení jsem milovala. Svou sestru jsem často nutila, aby si se mnou hrála na špatnou baletku, která se vypracuje a stane se slavnou. Ošklivé káčátko v baletním provedení. A pak mě to najednou přestalo bavit.

V médiích se o vás píše, že jste krásná, máte neuvěřitelnou pleť... Mají to podle vašich zkušeností hezká děvčata v životě jednodušší?

Nejsem ta, která by na tuhle otázku měla odpovídat. Jisté je, že krása netrvá dlouho a vůbec ne věčně. I když, fascinuje mě Sofie Lorenová, ta je krásná stále, a tak přirozeně. Některým dívkám sluší spíš ta dívčí krása, jiným zas ta ženská.

Jako maminka a herečka potřebujete být v dobré kondici. Co pro to děláte?

Nezačínám svůj den klasickou představou zdravého života - studenou sprchou. Je mi věčně zima, a kdybych si dala studenou sprchu, asi bych dostala křeč a bylo by po mně. Takže ráno si dávám horkou vanu. Ta mě i uklidní, připadám si ještě chvilku jako v peřině, i probere. Na nějaké zvláštní udržování své kondice nemám čas, tu mi udržují mé děti. Říkám si občas, že bych s nějakým cvičením měla začít, že si už konečně musím najít čas. A v tu chvíli přijdou nemoci dětí nebo neodkladná práce. Takže já toho pro sebe moc nedělám, jen se snažím zdravě jíst.

Smějete se často?

Tak na to je dobrý můj muž. Je s ním dost velká legrace. Kdybych nebyla s ním, asi bych se tolik nesmála. A když mi není veselo, snaží se mě za každou cenu rozptýlit, což zase moc ráda nemám. Trochu mi to připomíná historku, kdy se muž snaží v noci za každou cenu udržet při vědomí svou ženu tím, že jí svítí do očí baterkou. Tak tohle mívám občas doma v mírnějším provedení. Někdy bych uvítala i chvilku, kdy můžu smutnit, nechce se mi pořád smát. Nemám už v sobě tu lehkost bytí, co jsem měla ve dvaceti, to jsem neměla tolik starostí a povinností. Ale náročné věci jsou vyváženy nějakou hodnotou, třeba štěstím. Víc mám toho dobrého. Posilují mě moje děti.

Jste vegetariánkou. Kdo vás k takovému způsobu přivedl?

Pamatuji si, že jediné, co mi v dětství chutnalo, byl suchý chleba a mléko. Pak mi někdy kolem dvanácti let vytrhli krční mandle a nemohla jsem asi týden jíst, strašně to bolelo. A já trpěla hladem. Měla jsem sny o jídle. Od té doby jsem začala mít jídlo ráda. Ale vždy jsem byla vybíravá. Asi v devatenácti jsem žila s člověkem, co byl vegetarián, a já o jídle začala přemýšlet. Nechtěla jsem už jíst zvířata. Bylo to takřka před dvaceti lety, tehdy bylo vegetariánství dost složité. Jedla jsem pořád to stejné, vlastně jen přílohy, skoro deset let. A byla jsem občas dost unavená, něco důležitého mi chybělo. Přesto jsem maso začala trochu jíst až v sedmém měsíci těhotenství. Už nejsem vegetariánem jedenáct let. Pokud chce člověk být vegetariánem, měl by se o tenhle způsob stravování začít zajímat, měl by si něco přečíst, aby mu některé složky potravy nechyběly. Dnes už vím, co jím.

S manželem byste mohli být představováni jako nejvíce zaměstnaný herecký pár, k tomu stále přejíždíte z Prahy na venkov, kde se kromě o rodinu staráte i o dům se zahradou. Jak zvládáte takhle náročný život, to opakované balení a vybalování?

Dnes je to už trochu jinak, žijeme víc v Praze. Děti nám začaly chodit do školy a ty přejezdy, i šestkrát za den do Prahy a zpět, se opravdu nedaly zvládnout. Přijet domů ve dvě ráno a v šest vstávat, se nedá vydržet delší dobu. Teď jsme napůl v Praze, napůl doma, takže to už není tak hrozné. Jsem konzervativec, nerada věci měním. Mám hluboké vztahy k lidem i domovu. Ale vím, že nemá smysl trvat na něčem, co bylo dobré před deseti lety. Vše se vyvíjí. Když se změní okolnosti, je dobře změnit přístup.

Takže se přemůžete a věci změníte?

Nesnáším řád, ale zároveň ho potřebuju. Vždycky když vidím, že třeba něco dělám špatně a uvidím někoho, kdo to dělá dobře, tak si řeknu, že musím změnit postoj. Jenže věci, které fungují, se nemají měnit. V mém případě určitě, když dělám věci intuitivně a ono to vychází, tak zjišťuju, že není dobré je měnit, vždy to dopadne hůř.

Vaří Váš manžel?

Ne, to je jediné, co neumí, nemá na to talent. Já vařím každý den, myslím, že celkem dobře. David jednou udělal dětem jablíčka v županu, je to tak sedm let. No a myslím, že kdybyste se jich dnes zeptala, kdo jim udělal nejlepší jídlo, řekly by, že tatínek, jablíčka v županu. Nespravedlivý svět :-).

Používáte bylinky a koření ze zahrady, pěstujete brambory, nemáte ráda jídla "splácaná" složitě dohromady, jíte málo masa. Dodržujete tedy hlavní zásady stravování podle knihy Čínská studie, v níž tým vědců dokázal, že omezením živočišných bílkovin do deseti procent objemu stravy lze pozitivně ovlivnit průběh civilizačních nemocí včetně diabetu 2. typu, nemocí onkologických, onemocnění srdce. Jaký je Váš názor na tuto knihu?

Jídlo může do jisté míry léčit. Může některé genetické věci pozastavit, může je udržet v nějaké formě. Já neříkám, že to vyřeší všechno, ale myslím si, že může ovlivnit to, jak se člověk cítí. Neříkám, že jídlo je alfa a omega mého bytí, ale každý den většinou tak 6x něco sním, takže čím to jídlo bude zdravější, tím pádem pro moje tělo lepší, pak na tom bude také moje tělo líp a tím pádem také moje psychika. Je dobrá osvěta, je dobré ukázat cesty, směry, ale nutit někoho, aby jedl jinak, nemá smysl. Je to jeho volba.

Pomohla podobná úprava stravy někomu z vašich blízkých nebo známých?

Zatím to asi nikdo nepotřeboval. Někomu to fakt může pomoci. To je přece logické, když se nějaké věci v těle ukládají a nedělají mu dobře, tak je přece omezím.

Jaký je váš oblíbený recept?

Polévka Minestrone. Usmažím zprudka na velkém množství olivového oleje cibuli, mrkev, řapíkatý celer, pak tam přidám cuketu, propasíruju rajčata. Nakonec parmezán. Smažení a olej polévce dodají moc dobrou chuť, mám ráda řapíkatý celer. K tomu bagetu s čerstvým bylinkovým máslem. Dávám pažitku, petrželku, koriandr, biovegetku, sůl, máslíčko z gruntu. Jednoduché, průhledné, takové silné věci.

Pan doktor Bukovský, specialista na výživu, razí zásadu, že člověk má jíst takové ty přirozené věci, říká fazole je fazole, na té není co zkazit. Když si kupujete trvanlivé věci, tam už nevíte z čeho to vzniklo, co tam dali.

Souhlasím, nemám ráda nic zabaleného v celofánu, nemám ráda dlouhé vaření. Mám ráda věci rychlé, jednoduché. Vadí mi kuchařky, které mají v receptu tisíc věcí, které musím pořídit, než začnu vařit, a pak půlku z nich stejně nemám ráda. Třeba česnek, jak se používá v Čechách k dochucení všeho, je naprosto přehnaný. Podobně je to s kečupem.

Podělíte se s námi o názor na to, jak nepřispívat k bolestem a problémům dnešního světa?

Když člověk chce něčemu pomoci, je dobré začít od sebe, protože tam sahá naše moc. První vychází to, co je od nás. Druhá věc - myslím, že je dobré se sebou ale příliš nezabývat. Čím míň řeší člověk sám sebe a pomáhá někomu jinému, tím to je lepší. Ale i těžké. Nastavit ty míry, já na to nemám klíč a často mi to nejde. Snažím se o rovnováhu, jsem ve znamení vah.

Nora Chvojková, Blanka Neoralová
Připraveno ve spolupráci s nakladatelstvím Svítání
a Diabetickou asociací ČR
www.svitani.eu
www.diabetickaasociace.cz

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.