Uršula Kluková je svérázná postava naší divadelní i filmové scény. Její smích nepřeslechnete a ani si ho nespletete s někým jiným. Dlouhá léta vystupovala v divadle Semafor po boku Jiřího Šimka a Jaroslava Krampola, v současnosti se s ní můžeme těšit v televizním seriálu "Doktoři z Počátků". Její pohled na svět je stejný jako její smích. Také si ho budete dlouho pamatovat.

Namluvila jste nezapomenutelně mnoho pohádek, máte je ráda?

Moc a také je stejně ráda čtu. Hrála jsem pro děti a udělali jsme úplně úžasnou věc od Karla Čapka "O pejskovi a kočičce a taky panu Čapkovi". Ve třech jsme to hráli, hrála jsem kočičku, bylo to opravdu krásné. Natočili jsme to na audio kazetu a všechny děti mých známých na Pejskovi a kočičce vyrostly. Sem tam si to poslechnu, už je to i na CD, jsem na to pořád pyšná. V poslední době jsem se už bohužel k takové práci nedostala. Pro děti už nehraju, muselo se ve čtyři vstávat a jet třeba na Moravu a tam začínat v osm hodin. A to už je nad mé síly.

Nacházíte v pohádkách nějaká poselství z dávných časů?

Myslím si, že v pohádkách je všude kousek pravdy. Nejsou to zas až tak pohádky, jsou to příběhy, které se mohly stát nebo se můžou stát. Je to zabalené do takového barevného kouzelného papíru, ale jádro je pravdivé.

Je to tak, že pro ty z nás, řekněme racionálněji zaměřené, jsou ta poselství zabalená do papíru proto, abychom se nelekli, aby k nám přicházela postupně?

Asi ano. Můj táta byl úžasný vypravěč, rád vyprávěl takové strašidelné příběhy. Ty jsem vždycky hltala a byla z toho velmi příjemně vyděšená.

Vydrželo vám to?

Mám to ráda dodneška. A víte co, nemám moc ráda takové ty americké pohádky, ze kterých už je opravdu horor. Správné pohádky přispívají k rozvoji fantazie. Někdy mi připadá, že dnešní děti už moc fantazie nemají nebo ji v nich rodiče nerozvíjejí. Všechno je tak konkrétní, až nebezpečně konkrétní.

V realitě vždy nevítězí dobro nad zlem, jak se s tím vyrovnáváte?

Vyrovnala jsem se celkem s tím, že vítězí zlo nad dobrem. Už s tím počítám dopředu.

To by nemělo...

Nemělo, úplně vždycky to tak není, samozřejmě. Připadá mi, že teď je takové určité období, které už tady bylo, věci se opakují, proto je taky Země kulatá.

Studovala jste Mayský kalendář. Když lidé strašili koncem světa, co jste si myslela vy?

Já jsem se na to velmi připravila.

Teď jsem čekala, že řeknete: "Velmi těšila!"

To taky, těšila jsem se, že budu svědkem něčeho, co tady dávno nebylo. Tak jsem se připravovala. Mám různá jídla, která jsem nakoupila, svíčky, filtr na vodu, Aladinovu karafu. Voda je z ní úžasná, léčivá a taková... hladká. Čekala jsem ne přímo konec světa, ale myslela jsem si, že skončí tahleta elektronická doba, že budeme zase tady, abychom si zasluhovali jídlo, tím, že se budeme starat o přírodu. Těšila jsem se, trošku. Člověk nikdy neví, jak to bude.

Cítíte nějakou změnu?

Ne. Vůbec.

Jedna z teorií byla, že po onom magickém datu budou hodní lidé hodnější a zlí lidé zlejší.

Tak to tedy nevím. Mám pocit, že dobré vlastnosti velmi rychle zanikají a ty zlé, že bytní. Lidé nemají k sobě blízko. Proč? Každý, aby se uživil, nebo aby si zaplatil nájem, má dvě tři zaměstnání. A teď vidí, jak ten druhý má jen jedno zaměstnání a ten samý příjem, co má ten první, pak tady bují závist. Lidi jsou vykolejení.

Jste považovaná za "dobrou  čarodějku", co to vlastně obnáší?

Já nejsem čarodějka. Rozhodně se nezabývám tím, že bych někomu něco posílala. Známá mě požádala, abych pomohla její nemocné kamarádce. Já jí mohu poslat nějakou energii, můžu se za ni pomodlit, ale čarodějka nejsem. Naučila jsem se vykládat karty, doma jsem vyrůstala v prostředí, které tomu fandilo. Moje maminka se domlouvala se stolečkem, na odpovědích Ano, Ne. Ptala se ho na všechno. Když jsem byla mladší, tak jsem se tomu smála, protože jsem nic nechápala. Tatínek zas vyprávěl o těch strašidlech, myslím, že tomu i věřil. My jsme to tak poslouchali, on to uměl úžasně. Všechny ty pověry a rituály se u nás dodržovaly.

Jaká je vaše oblíbená?

Pověra? Všechny je mám ráda. Nedávám nikomu ostré věci, třeba nůžky. Kdysi dávno jsem od svého známého dostala vyskakovací nůž, který se tu nedal sehnat. Vzala jsem si ho a pak jsme se spolu strašlivě pohádali. Nebe špendlík, třeba i ozdobný, není dobré někomu dávat. Je v něm jehla. Přes kanál nechodím...

Co třeba číslo třináct, černá kočka?

Na kočky nedám dopustit, ani na ty černé. Když potkám jeptišku, mám štěstí, když dvě, mám smůlu. To mám ověřené, že funguje. Moje máma měla moudrost na všechno. Na Vánoce se nesměly sfoukávat svíčky na stole, pod ubrus do každého rohu dáváme česnek, aby byl člověk zdravý. Když jsem seděla na židli a mávala nohama, říkávala: "Nedělej to, kopeš mi hrob."

Co vás nejvíce těší, samozřejmě kromě hraní, karty, numerologie, astrologie...

Všechno stejně. Ono to souvisí. Když se díváte na karty, vykládáte tarot, teď jak to vidím... Všechno jsou čtyři věci, a to je: Voda, Vzduch, Země, Oheň. To máte ve všem. Ať si vezmete, co si vezmete. To je takový kompas pro každého člověka, když se v tom vyzná. A může se v tom vyznat každý, když jde trochu do hloubky. Pro mě je to základ všeho.

Kde berete vědomosti, inspiraci?

Přečetla jsem toho strašně moc. Moje největší láska jsou knihy. Miluju knihy, mám jich strašně moc. Když jsem se stěhovala z Maislovky sem, měla jsem tisíc knih. To byla taková práce, se toho zbavit. Už je mám zas. Už se nemůžu stěhovat.

Udržíte se v dobré náladě i v den, kdy vám nic nejde?

Hodně radosti do života mi přinášejí i moje kočička a pejsek, vždycky mi nějací dělali společnost.

V rodném Broumově jste založila Dámský klub. Proč?

Mám tam kořeny. Moje máma říkala: "Nikdy neopouštěj svoji zem. V Praze dobrý, v Broumově jsem doma. Klub jsem vybudovala v bývalé hospodě. Jenže teď hraju v seriálu Doktoři z Počátků a v Broumově jsem byla v únoru minulý rok a na Vánoce. Teď to nestíhám.  Takže až tam budu takzvaně na furt. Chci si to vést sama.

Co v něm budete podnikat?

Představovala jsem si, že se tam budou scházet ženy z Broumova a vždy se domluvíme, na co by se chtěly zeptat. Budeme si zvát zajímavé osobnosti. Konzumovat budeme duševní potravu, občerstvení si pravděpodobně účastnice budou nosit svoje, o to se starat by mě asi netěšilo.

Vypadáte pořád skvěle. Přišla jste na elixír mládí?

Nemám pocit, že jsem tak stará, jak se píše v kalendáři. Hodně pamatuju, to je v pořádku, ale stará se necítím. Nechci se oblékat konzervativně, jak si někteří myslí, že by se hodilo k mému věku, to mě vůbec nebaví. Mám radost, když mám něco hezkého barevného, když se toho ostatní úplně leknou. To byste nevěřily, co už udělaly tyhle boty. (Paní Uršula vystrkuje zpoza stolu překrásné svítivě oranžové sportovní boty.) Jdu třeba dělat kmotru knihy do NeoLuxoru, pak mě dají do módní policie, že mám blbou halenku, že mám klíče na krku... Jednu dobu jsem je tak nosila, bylo mi to příjemné, nemusela jsem je hrabat v kabelce. Že prý, jak si to můžu dovolit, nosit klíče. Nikdy jsem se nesetkala s tím, že by mě někdo pochválil, jak se oblékám.

A vidíte, moje dcera studuje oděvní průmyslovku, chce být návrhářka a dává mi vás za vzor. Není být pohaněný módní policií spíše pochvala?

Snad ano. Mladí lidé jsou pořád dost uniformní. Seděla jsem onehdá na lavičce a pozorovala oblečení. Všichni měli stejné džíny a k tomu tričínko...

Máte nějakou radu nebo povolené kouzlo, jak zvýšit svoji přitažlivost, když jsme zamilovaní nebo jak si přivolat lásku do života?

Jednoduchá odpověď. Nemám. Moc se tím nezabývám. Tahleta věc by mi asi udělala velký zmatek v životě.

Připraveno ve spolupráci s nakladatelstvím Svítání a Diabetickou asociací ČR
www.svitani.eu
www.diabetickaasociace.cz

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 05/2014.