Není snad města na světě, které by skrývalo tolik tajemství, legend a pověstí, jako Praha. Některé mají v podtextu skutečnou událost, jiné jsou zcela vymyšlené, ale vázané na dobové dění, a už proto zajímavé.

Kaple v sídle arcibiskupů

Původní sídlo pražských arcibiskupů bylo na Malé Straně u Karlova mostu. Za husitských bouří však bylo rozbořeno. Dnešní Arcibiskupský palác na Hradčanech byl přestavěn z měšťanského domu a svou nynější podobu má až od 18. století. Kapli svatého Jana Křtitele tu nalezneme dnes na prvním poschodí, ale dříve se kaple nacházela v podzemí a vévodil jí obraz Ukřižovaného se zvláštním, bolestným výrazem. Maloval ho neznámý švédský umělec a dlouho usiloval o živý výraz Ježíše. Vyprávělo se, že požádal žebráka z Karlova mostu, aby mu stál modelem. Nejprve ho prý přivázal na kříž, ale žebrák se tvářil spíš vztekle než utrápeně. Malíř pln zlosti po něm hodil dýku a zasáhl ho do prsou. Ubožák zanaříkal a jeho výraz konečně uspokojil nelítostného mučitele. Výraz tváře Krista se vskutku vydařil, avšak žebrák po chvíli skonal. Malíř prý byl poté souzen a odsouzen, a protože nesnesl ponížení trestu, raději se vrhl do Vltavy. Vydařený obraz tak stál dokonce dva životy.

Méně známá poprava na Staroměstském náměstí

Palác Golz-Kinských, který je dodnes ozdobou náměstí, si nechal vystavět hrabě Jan Arnošt Golz na počátku druhé poloviny 18. století. Krátce po dokončení stavby však zemřel a palác koupil císařský generál kníže Kinský. Podle pověsti to byl však Kinský, kdo byl zodpovědný za výstavbu, a jemu byla též přičítána vina za to, že palác zřetelně vybočuje z řady domů a ruší tak jednotnou linii. Konšelé ještě před zahájením stavby tuto troufalost zakázali, ale nalezli se v jejich řadách dva či tři, kteří stavbu prosadili za úplatek. Zřejmě už v 18. století kvetly podobné praktiky jako dnes, jen trest byl poněkud tvrdší. Proradní konšelé byli prý za trest před palácem pověšeni. Svědčí o tom dodnes kříže ve vzorci dlažebních kostek.

Penězokazové na Malé Straně

Vrtbovská zahrada na Malé Straně na úpatí Petřína byla a je krásným místem k odpočinku. Kdysi tu prý byly i vodotrysky a dokonce malá vinice. Vrtbovský palác, z nějž je dnes činžovní dům, býval dříve honosným palácem, který si oblíbila strašidla. Z toho důvodu se tehdejší nájemníci odstěhovali a nakonec tu zůstal jen domovník. Pronajímal pokoje případným zájemcům, jichž nebylo mnoho. Jednou přišel host, který chtěl najmout celé první patro. A nedal se odradit povídáním o strašidlech. Brzy nato se tu objevila policie, neví se na čí udání. Jisté je, že policisté měli úspěch. V podzemí totiž nalezli penězokazeckou dílnu s tajným vchodem z Petřína. Kvetoucí obchod s penězi, které byly vyváženy i do zahraničí, vzal za své a současně tu také přestalo strašit.

Pekelník v Lichtensteinském paláci

Lichtensteinský palác na Malostranském náměstí  proti kostelu svatého Mikuláše vznikl koncem 18. stol. spojením pěti domů. Po provedení stavebních úprav tu vznikly obrovské sály, v nichž se konaly velkolepé plesy. Sjížděli se na ně hosté až zdaleka, ale ne každý byl na plese vítán. Povinnou vstupenkou byl šlechtický původ. Pozván byl i jistý baron, který měl svou vyvolenou v blízké vinárně, krásnou dceru majitele vinárny "U zlatého lva". Ta si umínila, že se musí dostat na ples stůj co stůj, i kdyby měla upsat duši ďáblu. Baronovi se podařilo zajistit vstup na ples i vinárníkovi s krásnou dcerou. Ta však draze zaplatila za svá slova. Když se nejlíp vznášela v kole, náhle se pod ní propadla podlaha a čerti ji odnesli do pekel.

Podle pověsti pak bloudila chodbami paláce a zoufale naříkala, že tak lehko zaprodala svou duši. Legendy o tancechtivých dívkách ochotných učinit cokoli, aby se dostaly mezi vyvolené, nalezneme i v jiných zemích a jiných dobách. Možná že i dnes.

Otec vlasti v pivovaře

Dlouhá třída v Praze nese své jméno už od 14. století. Tato důležitá dopravní tepna byla zajímavá mimo jiné i tím, že se v ní nacházelo tenkrát třináct podniků s právem vařit pivo. Mezi nejvyhledávanější patřil i pivovar "U hrubého muže". Majitel, skoro obr, vařil pověstně dobré pivo. Do tohoto pivovaru zavítal jednou se svou družinou dokonce sám král Karel IV., když se za deště vracel z lovu. Pochválil dobré pivo i sladovníky, kteří tu chodili kolem kotle, míchali pivo a přitom si prozpěvovali, aby jeden do druhého v páře nenarazil. Panovníkovi se líbil jejich zpěv zbožných písní a podle pověsti chutnalo mu i pivo a rád okusil chléb se solí, jímž byl uctěn.

Kdo ví, zda je na této pověsti něco pravdy. Mezi lid chodíval  Karel IV. nepříliš často, to spíše jeho syn Václav rád navštěvoval tehdejší pražské pivnice, zatímco Karel IV. dával přednost vínu, jak o tom píše i známá Nerudova báseň:

Král Karel s Buškem z Velhartic  teď zasedli si k dubovému stolu -
ti dva už pili mnohou číši spolu a zapěli si z plných plic...

Střevíčky z chleba

V Černínském paláci na Hradčanech sídlí Ministerstvo zahraničních věcí. Dnes jsou tu tedy úředníci a diplomaté, ale v minulosti zdejší zdi zažily různé nájemníky. Za druhé světové války tu hostovali němečtí vysoce postavení důstojníci, ještě o pár set let dříve zdejší podlahy šlapali ti nejchudší, když byl palác dočasně jakýmsi městským chudobincem a ještě o něco dříve zas tu v tanci vířili ti nejbohatší. Hrabě Černín dal palác postavit, ale bohužel se stalo, že původní rozpočet byl vysoko překročen a hrabě zemřel dříve, než uhradil náklady. Vdova odmítala zaplatit horentní dluhy s tím, že by manžel jistě nedal svůj souhlas. Podle pověsti na jakési spiritistické seanci vyvolali milého hraběte a ten potvrdil, že dal souhlas k případnému navýšení výdajů. Na to prý hraběnka musela ustoupit a dluhy uhradila.

Ještě nevděčnější roli sehrála v další pověsti její vnučka. Patřila k nejpilnějším tanečnicím na plesech konaných v paláci, a také k nejmarnivějším. Jak se říká, nevěděla roupama co dělat. Jednou si dala na ples prý od ševce ušít střevíčky z chleba. Těžko si představit a pochopit, proč zrovna z chleba, ale ať už tak či onak, byla za to krutě potrestána. Když zas jednou divoce vířila s jakýmsi černým krasavcem, ocitli se najednou ve sklepě, kde vznikl oheň, a oba dva zahynuli v plamenech.

Domy postavené z pokladů

Dům u Sixtů v Celetné ulici zde stával už mnoho staletí. Jeden čas byla ve sklepě domu hospoda, ale hospodskému se moc nedařilo. Až jednou, když se zase modlil o pomoc k Janu Nepomuckému... Tenhle svatý prý už dokázal pomoci nejednomu chudákovi. Tu noc se mu ve snu zjevila jakási postava a ukazovala prstem na jedno místo. Vyložil si to tak, že má na tom místě kopat a také tak učinil. A ne zbytečně. Brzy narazil na měděný hrnec plný dukátů. Šťastný nálezce dal z vděčnosti nejprve zhotovit sochu svatého Jana Nepomuckého a věnoval ji do Týnského chrámu, štědře pamatoval i na chudé, a za zbytek dal postavit na místě starého nový dům.

Hned několik domů v Praze si pořídila rodina Betengelů z Neuenperke. Na Haštalském náměstí, na Perštýně, v Rytířské ulici a hned dva na Můstku. Podle pověsti to vše pořídil Kryštof Betengel z peněz, k nimž mu dopomohl nalezený poklad díky malé myšce. Po příchodu do Čech zůstal prý s posledním grošem v kapse, a za ten si koupil chleba a špek. Rozhlížel se, kam složí hlavu, ale tu přiběhla myška a bleskurychle odtáhla slaninu do své díry. Kryštof ji ale kořist jen tak nenechal a doloval špek z myší díry. Přitom na cosi narazil a brzy odhrabal hrnec plný dukátů. Záhy nato se z tesařského tovaryše stal váženým staroměstským občanem a později dokonce pánem z Neuenperku. Patřil prý však k těm, kteří na svůj chudý původ nikdy nezapomněli.

Angličan z Vysočan

Řetězová ulice na Starém Městě dostala své jméno podle domu  "U třech řetězů". V tomto domě byl jednou krám k pronajmutí. Zajímal se o něj muž hovořící lámanou češtinou, prý Angličan. Na dotaz, co tam bude prodávat, odvětil, že nebude nic prodávat, ale chce tu ukazovat dva divé muže z Austrálie. A skutečně brzy nato bylo možno spatřit za šesták vstupného dva divochy, jak poskakovali, kouleli očima a zpívali v podivné řeči. Měli na sobě krátké sukýnky pošité korálky a svaly jen hrály na hnědých tělech, jako by natřených olejovou barvou. Týden tu tak poskakovali a peníze se jen hrnuly. Jednou se ale jako návštěvník objevil sedlák od Vodňan, který také obětoval šestáček na podivnou podívanou. Jeden z cizinců mu připadal povědomý, a brzy si vzpomněl, kde ho viděl. Je to přece chlapík od koní, co slouží u koňaře. Právě od toho si přece před pár lety koupil kobylku. "Hej, kamaráde," zavolal na něj, "pamatuješ se na tu kobylu, co jsem u vás koupil?" Za chvíli toho byla plná Řetězovka a Staré Město. Lidé si dělali legraci z falešných divochů. Dověděli se o tom na magistrátě a byla vyslána komise, aby se podívala na zoubek falešným divým mužům. Jenže když přišli páni od úřadu, byli Australané dávno pryč i s Angličanem, který vybíral vstupné.  Domu se od té doby říkalo "U třech divých".

Jeptiška z domu "U Ježíška"

O zazděných jeptiškách existuje mnoho pověstí a jedna z nich se vztahuje právě na zmíněný dům. Kdysi patřil jedné staré paní a v té době měl o něj velký zájem jeden bohatý kupec. Majitelka mu dům pronajala, ale prodat nechtěla. Vykutálený kupec si proto vymyslel, že prý v domě straší, bloudí tam jeptiška, která tu byla kdysi zazděná. Pověsti se jak známo rychle šíří, a tak brzy o tom věděl kde kdo. Kupec předstíral, že už o koupi nestojí, a teď zase stará paní změnila názor a dům byla ochotná prodat. Nakonec se tedy přece jen dohodli a kupec ještě před uskutečněním prodeje začal ihned s přestavbou. Aby neztratil tvář, tvrdil, že v základech skutečně nalezl kosti. I v tomto případě přišli z magistrátu zjišťovat, oč se vlastně jedná, protože kosti byly poměrně čerstvé. Zjistilo se, že jsou to kosti telecí, a nakonec se kupec přiznal, že to vše nastrojil, a pověst o zazděné jeptišce že si vymyslel. Z koupě nakonec přece jen sešlo a dům zůstal původní majitelce. Ta ho odkázala malostranské nemocnici.

Dům "U tří zvonků"

Po pravé straně Mostecké ulice na Malé Straně stojí dům zvaný odedávna "U tří zvonků", ačkoli zvonky z jeho štítu už dávno zmizely. Vypráví se, že při kopání základů domu se nalezly tři zvony. Majitel domu je dal vyčistit a používal je pro chod své domácnosti. Na jeden se zvonilo k snídani, na druhý při klekání a třetí měl být vyhrazen pro smutné případy úmrtí v rodině. Jednou prý se rozezněl sám od sebe a brzy se zjistilo, že majitel domu se v té době zřítil i s kočárem a koňmi do propasti.

Bohatá vdova dostala hned několik nabídek k sňatku, ale dlouho odolávala, až se objevil mladík, který ji obloudil krásnými slovy. Připravovala se velká svatba a bohatá hostina. Jedlo se i pilo a k přípitku se dostal i ženich. Sotva však otevřel ústa, ozval se sám od sebe umíráček, tak jako nedávno při smrti pána. Jeho zvuk byl jako dýka, proklál ženichovi srdce a ten klesl mrtev k zemi. Ještě dříve než ho pohřbili, objevili se biřicové se zatykačem za četné jeho podvody v minulosti. Na poslední chvíli zachráněná vdova dala pak zvony kostelu  sv. Vavřince a na památku pak na svůj dům umístila tři malé zvonky, po nichž dostal  dům své jméno.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 03/2014.