Před pár lety jsem sháněla malého psa, jenž by rozšířil řady naší rodiny. Zavolala jsem do místního spolku na ochranu týraných zvířat a dostala jméno ženy, jež měla v péči pár zachráněných maltézáčků. Domluvila jsem se s ní a s manželem jsme k ní zajeli. Hned ode dveří jsem si všimla roztomilého pejsánka jménem Casper. S manželem jsme se dohodli, že právě on by se měl stát naším mazlíčkem.

Jejich pečovatelka se zeptala, zda bychom náhodou nepřijali i Casperova kamaráda, jenž se jmenoval Kato. Vyprávěla nám, že tihle dva kluci, kteří měli na světě jen jeden druhého, se nedávno dočkali záchrany z velkovýrobny štěňat, kde strávili prvních sedm let svého života. Když úřady tuhle příšernou chovnou stanici zavřely a zabavily všechny psy, paní si vzala do péče právě Caspera a Kata.

Líčila nám, že když si pro ně přijela, měli srst v tak úděsném stavu, že maltézáčky vůbec nepřipomínali. Byli úplně hnědí, chlupy na stehnech měly přilepené k bříšku a packy napuchlé a rozbolavěné od pobíhání po drátěném pletivu na dně klece. Po celých sedm let nepoznali jiný kontakt s člověkem než s krmiči, kteří jim házeli žrádlo nebo je přenesli do jiné klece, aby chudák nějaká fenečka zabřezla. Lidé si neuvědomují, že ta rozkošná štěňátka za výlohou tolika obchodů s domácími mazlíčky pocházejí od rodičů, kteří jsou trvale zanedbáváni a trýzněni.

Vyslechla jsem si to a zadívala se na maličkého Kata. Bože, ten je šeredný, pomyslela jsem si. A není dokonce ani milý. Oplácel nám pohled a přitom vrčel a vztekal se. Přesto mi nad ním pukalo srdce a nakonec jsem souhlasila, že si vezmeme i druhého pejska. Během zpáteční jízdy domů jsme si s manželem vzájemně přiznali, že máme strach, jestli jsme si neukousli mnohem větší sousto, než dokážeme spolknout. Neměli jsme sebemenší zkušenosti se psy, kteří zažili mnohaleté trýznění.

Hned první den v našem domě byl pro oba pejsky velmi náročný. Kromě svého strachu z lidí nic nechápali. Drželi se těsně u sebe a většinou se krčili zalezlí někde pod stolem nebo v tmavém koutě. Ve snaze dopřát jim začátek kompletně ve všem jsme je přejmenovali: Z Caspera se stal Thomas a z Kata Timothy.

Dny přešly do týdnů a týdny do měsíců. Po čase se Thomas začal chovat přátelštěji, a když jsem si s ním povídala, dokonce vrtěl ocáskem, ale Timothy se nám pořád ještě nedokázal ani podívat do očí. Kdykoliv zaslechl náš hlas, přitiskl se k zadní stěně svojí přepravky. Jeho plastová bouda - v podstatě přepravka používaná k převozu pejsků, představovala jediné místo, kde se cítil úplně v bezpečí. Ven se dostal jen tehdy, když jsme ho sami jemně vytáhli. Stačilo k Timothymu natáhnout ruku, a už se překulil na záda a začal kňourat. Jednou jsem si všimla, že přes oči má přetažený šedavý film, jako by měl na nich blánu. Optala jsem se na to veterináře a ten mi vysvětlil, že se to stává psům, kteří žijí v trvalém děsu. Jako by se přenesli na jiné místo a snažili se tak sami sobě pomoct v přežívání jednotlivých dní.

Udělala jsem všechno, na co jsem jenom přišla, hlavně abych pomohla neštastnému pejskovi, ale nedočkala jsem se skoro žádného pokroku. Dlouhé hodiny sedával u zadní stěny své přepravky s hlavou svěšenou k zemi. Přesto jsem se nevzdávala. Kdykoliv v domě zavládl klid, přisedla jsem k němu a povídala si s ním, ale nevěnoval mi jediný pohled. Prostě jen nehnutě zíral jiným směrem. A když jsem tak jednou zase seděla a pozorovala tu nebohou trpící dušičku, připomněla jsem si Timothyho minulost - hlad, izolaci, surovosti, a rozvzlykala jsem se. S krvácejícím srdcem jsem mu začala vyprávět, jak mi je líto, kolik bolesti mu ti cizí lidé způsobili, a náhle jsem sama pocítila všechno to zoufalství a strach, jež musel snášet po celé dlouhé roky.

Slzy se mi z očí valily tak mocným proudem, že mě doslova oslepily, ale náhle jsem ucítila jemný dotek na ruce. Přes slzavou clonu jsem spatřila Timothyho, který se odlepil od zadní stěny přepravky, posadil se ke mně a lízal mi z ruky slané slzy. Tiše, abych ho nezaplašila, jsem mu připomínala, že ho mám moc ráda. Slíbila jsem, že ho budu vždycky milovat a že už mu nikdy nikdo neublíží. A když jsem poněkolikáté zopakovala, že ho budu mít nadosmrti ráda a že nikdo mu už nikdy neublíží, že vždycky už bude v teple, v bezpečí a nebude trpět hlady, přistoupil ke mně o krůček blíž. Vybavila jsem si citát z bible: Láska je laskavá, zapomíná na křivdy. Vždy chrání, vždy důvěřuje, vždy doufá a přežívá. Láska nikdy nezklame. Význam těchto slov jsem plně pochopila až při pohledu na toho pejska, který navzdory vší hrůze, kterou zažil, mi důvěřivě a bezvýhradně otevřel své srdce.

Dodnes zůstávám jedinou osobou, které Timothy věří naprosto neomezeně; náš vzájemný vztah je výjimečný a neopakovatelný. Zavolám-li ho jménem, začne se radostí točit se šťastným ňafáním dokolečka a ocásek se mu ukrutnou radostí vrtí jako zběsilý. A jakmile si sednu, vyhupne mi do náruče a olizuje mi obličej. A přesně jak jsem slíbila, chovám ho, něžně se s ním mazlím a připomínám mu, jak moc ho mám ráda - teď a navždy.