Toho dne se ve městě konal trh. Na ulici zněl křik trhovců a lidé se mačkali a vráželi do sebe v úzkých, křivolakých uličkách. Z ničeho nic davem projelo zvláštní vzrušení. Jako vlna se blížilo volání splývající ve změti hlasů. Děti se proplétaly mezi nakupujícími a křičely: "Už odjíždějí, odjíždějí!" Ženy na sebe volaly: "Prý je to kvůli nějaké hvězdě!" staří lidé pokyvovali hlavami: "Narodil se pro nás Král všeho světa!"

Hvězda

Do první řady se protlačil šikovný a hbitý chlapec. Jmenoval se Hydris. Uviděl jakési cizince, kteří pobíhali kolem svých velbloudů. Nakládali a připevňovali na sedla drahocenné truhlice a zásoby na dlouhou cestu. Hydris na nich mohl oči nechat. Kolem se stále silněji ozývaly hlasy: "Odjíždějí. Mudrci, kteří vědí všechno o hvězdách, jedou pryč. Kašpar, Melichar a Baltazar jedou za nějakou hvězdou." Nějaká maminka popadla dítě za rameno a okřikla ho: "Nikdy se na tu hvězdu nedívej. Ještě by někam odvedla i tebe." "Já bych si ji tolik přál spatřit…," říkal si Hydris. "Šel bych za ní, sledoval bych ji, měl bych ji rád. Kašpare, vezmi mě s sebou, chtěl bych tam jet s vámi." "Na to jsi moc malý," odmítl ho Kašpar, moudrá král, který uměl číst nebeská znamení. "A potom, co bys jí mohl darovat? Jen se podívej, co vezeme my – jaké dary máme připravené." Hydris sklonil hlavu. Měl jen své ruce a srdce. Baltazar poznamenal: "Počkáme do úsvitu a vyrazíme."

Barevná tunika

Hydris se vrátil domů, kde na něj čekala maminka. Když viděla jeho zklamaný výraz, objala ho, protože věděla, co mu udělá dobře. Chlapec se v maminčině voňavém objetí hned cítil lépe a svěřil se jí, že by strašně rád odjel s mudrci a přivezl Králi všeho světa také nějaký dárek. Hydrisova maminka tkala látku z konopné a bavlněné příze a z látky pak dělala tuniky a pláště. Syna pozorně vyslechla a usmála se: "Vím, co bys mohl darovat." Zvedla se a zamířila ke staré truhle, ve které měli uložené šaty. Vytáhla z ní nádhernou tuniku, která zářila všemi barvami jako duha. Hydris na ni hleděl s otevřenými ústy a očima dokořán. Maminka mu vysvětlovala: "Tu látku jsem utkala pro tebe. Chtěla jsem, abys byl jednoho dne v celém městě nejkrásnější. Ale jestli ji chceš věnovat Králi, můžeš mu ji odnést. Závisí to jen na tobě."

Původ barevných nití

A dodala: "Není to ledajaká tunika. Za svůj život jsem poznala spoustu přátel, kteří mi na ni darovali vlákna. Každá nitka vypráví o jejich bolestech, víře, slzách. Jestli ji daruješ Králi světa, bude ti rozumět. Poslouchej, Hydrisi, jak to všechno bylo… Tohle vlákno mám od starého vesničana Arky. Kdysi jsem ho vyléčila z horečky. Odvděčil se mi modrým hedvábím. Modrá je barva přátelství. A tohle je od Septiry, staré žebračky. Její děti na ni zapomněly. Darovala mi klubíčko šedého hedvábí. Šedá je barva osamění. Tady to vlákno je zase od Rily, chlapce, který sloužil jednomu statkáři. Jeho pán mu nedopřával ani chvilku odpočinku a nemilosrdně ho honil do práce. Celý den až dlouho do noci jsem s ním okopávala pole, abych mu pomohla. Daroval mi chomáček žlutého hedvábí. To je barva potu a chudoby. A tuhle nit jsem dostala od Malendy. To byla mladá žena, která plakala pro své mrtvé dítě. Nic jsem pro ni nemohla udělat. Vůbec nic. Jenom jsem ji vzala za ruku a plakala s ní. Dala mi několik bílých vláken, která mají barvu té největší bolesti, a také několik stříbrných – jako slzy, které jsme spolu vyplakaly. Na tuniku přispěli také Seneh a Verenella v den své svatby. Byli tak mladí a krásní. Řekli mi: "Pojď se s námi radovat a vezmi si tohle zelené hedvábí, má barvu naší naděje."

Vzala jsem bílou, barvu bolesti a pohřebního plátna, zelenou, barvu radosti, šedivou, barvu osamění, a modrou, barvu přátelství, spolu se žlutou barvou chudoby a kousek po kousku jsem tkala látku pro tebe. Jednoho dne jsem prodala všechno cenné, abych mohla koupit červené hedvábí. Červená je totiž barva lásky a něhy a představuje mou lásku k tobě."

Dar

Za úsvitu se karavana mudrců tiše dala do pohybu. První jel Kašpar, za ním Baltazar s Melicharem a úplně vzadu… Hydris. Hvězda na nebi jasně zářila a ukazovala jim směr. V Betlémě se zastavili před chudým příbytkem a vstoupili do domova Krále celého světa. "Přináším darem zlato pro Krále všech králů," prohlásil Kašpar. "A zde je kadidlo pro dítě, které nám bylo dáno nebesy," připojil se Melichar. "Touto drahocennou myrhou chci vzdát hold Pánu celého světa," doplnil Baltazar. A Hydris zašeptal: "Toto je hedvábná tunika, kterou pro tebe utkala moje maminka." Dítě se usmálo, protože tunika byla krásně barevná, rozevřelo malé ručky a přitáhlo šustivou látku k sobě. A tak Ježíšek poprvé pocítil v rukou život lidí, cenu jejich radostí a strastí, život, který byl jeho posláním.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "12/2009".