Slunečního svitu opět ubylo. S podzimem se veškerý duchovní život, který neviditelně působí ze Slunce na přírodní "krev" – šťávy v rostlinách, zastavuje a tuhne v plodech, zrajících pod Michaelovým žezlem. Pozorný člověk prožívá na podzim dozrání kosmických ideálů, přinesených Rafaelovým a Urielovým dechem. Může přijímat i pomoc planoucího meče Michaelova, ukutého z meteorického železa. Ten proniká již do letních nocí, plných ještě animálních tužeb přírodní síry, a hasí oheň vášní meteorickými roji.

I na podzim přináší lidstvu impulz zdravého a cílevědomého duchovního sebevědomí, přemáhajícího nižší vědomí pudového lidství. Sbližuje tak nebesa se Zemí. Nebe "slzí" nad nevědomostí lidstva. Ono velkolepé padání hvězd není pouhým grandiozním divadlem pro poetické duše či suché astronomy.

Je vpravdě mystickou skutečností, která přináší lidstvu nebeské oplodnění. Meteorické železo pomáhá člověku k probouzení božského Já. Vlévá člověku vědomí, že lidský duch je synem božím a lidská duše dcerou nebes. Obnovuje touhu po přiblížení k Bohu, po nalézání božské moudrosti a omezování přízemního lidského rozumářství. Zároveň tyto roje odnášejí přebytečnou astrální sirnatou substanci. Spolu s nimi jsou z přírody odnášeny i plodivé síly, které v přírodním životě v zimě nebudou zapotřebí.

Bohuslav Martinů ve své Legendě z dýmu bramborové natě vystihl z podzimní nálady mnohé. Asi dobře pociťoval, jak se příroda připravuje na odpočinek a blahodárný klid, aby přírodní síly mohly na jaře vstoupit do proudu obnovené činnosti. Projevuje se nejen zákon zralosti, ale i zákon lásky duchovních mocností, které s úctou a díkůvzdáním sledují práci i těch nejmenších bytůstek: přírodních sil gnomů, sylfid, undin i salamandrů. Životní síly letního žáru slunce vyhasly a éterné proudění v rostlinách houstne. Pozvolna se tok rostlinné mízy zastavuje a semena dozrávají. Éterné substance rostlin se stahují do kauzální esence semen. Zralá semena absorbují sílu přírodních elementárů. Dotek "uspávacích" mocností podzimu způsobuje, že duchové země malátnějí a ukládají se k zimnímu spánku. Zavrtávají se do země, aby zde v sladkém snění prožili dobu určenou k odpočinku. K zemi je sesílána koncentrační schopnost stáhnout život dosud rozevlátý do kosmu. Přírodní duchové, dosud volně se pohybující, jsou jako magneticky přitahováni k trychtýřovitým či nálevkovitým vírům, které jim dávají klesat do zemských hlubin. Tak se i životní síly rostlin stahují pod zemský povrch. Elementárové éterné oblasti vody a ohně nesou mízu ke kořenům rostlin. Ty vadnou. Listy stromů opadávají a obraz podzimní přírody nabývá své barevné tklivé krásy v lesku podzimního slunce. Skví se jedinečná pestrost tisícerých odstínů zeleně, hnědi, červeně a žluti. Skupinové duše stromů dostávají impulz k zimnímu spánku, který jako by říkal: "Jděte spát, abyste se vyspali přes noc zimy, abyste měli sílu k nové tvořivé práci, až přijde ráno přírodního dne!"

Příroda šeptá modlitbu díkůvzdání nekonečné boží lásce

Na podzim se třídívalo zrní od koukolu a plev, zralé plody od nepodařených. Děje se to i neviditelně. Úlohu nebeského Hospodáře přejímá Michael. Čistí duchovní sklizeň lidstva tím, že spolupůsobí při padání meteoritů. Ty nám přinášejí síly očisty a poselství makrokosmické lásky, pomáhající lidstvu vymanit se z luciferských a satanských vlivů. Michael tím lidstvu připomíná, že nenáročná práce ve prospěch lidstva je posvěcením lidského života a zráním pro kulturu budoucnosti. Požadavky na naši morální stabilitu se dnes stupňují, jak roste nespokojenost, náročnost, pýcha, zášť, nestřídmost, lenivost, samolibost, vášně, vulgarita zábavy, zrůdnost umění atd. Tím silnější protilátky jsou nám však každý podzim nabízeny.

Meteorické roje jsou nejen viditelnými částečkami hořící meteorické látky, ale vyplňují celou atmosféru mohutnými očistnými vlnami sil, přinášených k obnově Země z nepředstavitelných dálav makrokosmické harmonie. Tyto síly, uchopeny a využity zde bytostí Michaelovou pro lidstvo, jsou označovány za vzmachy jeho sférického meče. Na podzim je to hlavně roj Leonid, který ze zemského pohledu je k nám vrhán ze znamení Lva. Michaelovo poselství zvěstuje sférickou železnou vůli, vedoucí k zachování vnitřního života a jasného vědomí i v době vadnutí a následného spánku zimy. Vidíme zde určitou polarizaci přírodního a duchovního: na podzim a v zimě odumírají síly přírodního života, ale zároveň vzestupují božské síly bdělosti a zjasnění vědomí. Vnější síly slunce slábnou a současně s tím nabývají odpůrčí bytosti každým rokem znovu naděje, že zabrání vánočnímu východu duchovního slunce v temnotě zemské noci. Síly smrti, které nyní vládnou přírodě, se pokoušejí ovládnout i člověka a u materialisticky založených lidí se jim to daří. Bytosti svodu se každoročně v malém pokoušejí zopakovat to, co se kdysi událo jako "pokušení v ráji". Zatímco však kdysi pokoušely člověka zvenčí, dnes k němu vzlínají z nejskrytějších záhybů jeho nitra, většinou nenápadně a často i pod maskou čehosi ušlechtilého, ba duchovního. Je to pro něho úkol rozpoznat pečlivě vedeným řezem michaelského meče hranici pravdy a falše, čistého a kalného, opravdového a předstíraného. Michaelský meč v našem nitru musí mít citlivost lékařského skalpele, kterým se znalostmi, logikou i srdcem oddělujeme vše nežádoucí.

A věru – tato hranice bývá u mnoha věcí velmi jemná a je nutné zapojit veškerou dobrou vůli, duchovní inteligenci a sebekritičnost k vedení správného řezu. Pak nám bude zřejmější, že duchovnost nezačíná unylým či neplodným vznášením se kdesi v metafyzičnu, ale především obyčejnou denní duchapřítomností. Duchovní požadavek pro vývojové stadium dnešního člověka není mystická lhostejnost, ale spoluzodpovědnost za svět. Kolik je v člověku dobroty, tolik je v něm života. Proto je dobré vstupovat do michaelského období s bdělostí a odpovědností. Silám duchovního světa je nutné přinášet naše kvality, jinak se nemají v nás kam umístit. Musíme být důvěryhodní nejen pro svět vnější, ale i pro svět duchovní, který neoklameme. Ten nám pak pomůže chápat a prožívat další stupně vývoje.

Nikdy nám nemůže být otevřen další duchovní stupeň, dokud jsme nezvládli zkoušky toho současného. A mohou to být ty zdánlivě nejbanálnější zkoušky všedního života.

Čas k zamyšlení

Letní vzedmutí citů, kdy jsme kolem své všestranně rozpohybované osobnosti živě mentálně gestikulovali a měli své nitro často přeplněné jakýmisi chaotickými hluky a bengály, ochablo a my můžeme nyní tiše usednout v jógové nehybnosti a s klidem matematiků rozmotávat vztahové či náladové zapletence niter. Časný život je možné touto dobou snáze zhodnocovat a prohlubovat věčnými ideami, vykonávat každou práci soustředěně a zhodnocovat ji radostným vědomím služby Bohu a bližním. Můžeme hlouběji uvažovat o vnitřní hodnotě naší práce, děkovat i za prožité útrapy dne, uvědomovat si, že jsme Bohu tím blíže, čím oddaněji v důvěře v jeho spravedlnost a lásku procházíme svým údělem a takto se osvobozujeme od jeho tíhy. Snáze si uvědomíme, jak tolerancí, vcítivostí, sebekontrolou, logikou a rozmyslností se můžeme postupně připravovat k postřehování nadsmyslových úrovní, k otevírání pohledů do vyšších světů. I k podzimu našeho života by měla patřit rozvaha, klid a sebevláda, jež mění vášně v popel. Po prohlédnutí veškeré chtivosti jako zbytečné iluze zůstává v duši síla, které se říká "mystický popel". Ten nám pomůže, až zestárneme, naplňovat se sebevzdáním se boží vůli. Vynasnažíme se proto již teď, aby se naše duše skvěla jako podzimní laskavé slunce lásky a vyzařovala podobný klidný jas.

Čím je láska hlubší a opravdovější, tím větší je dosažené osvícení. Jen když s klidnou podzimní rozvahou a důsledností překonáváme nesprávné myšlenky, rozpouštíme špatné city, přemáháme nedobré zvyklosti a zušlechťujeme svou povahu, stáváme se pak růží lásky v sadě věčnosti, strážci semene věčného dění a planoucími pochodněmi věčného života, nebo k tomu spíše jen vykonáváme první a další a další krůčky.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "11/2009".