Každý z nás v podstatě už od narození spontánně směřuje k jistému profesnímu, myšlenkovému, hodnotovému a mravnímu cíli a toto specifické na směrování zřejmě nelze v běhu života nijak význačněji vychýlit, třebaže můžeme kráčet stovkami nejrůznějších cestiček, snadných i obtížných, veselých i tragických.

Když se dr. Kamil Erban dotazoval v roce 1994 tří stovek českých absolventů vysokých škol obojího pohlaví mezi pětatřicítkou a padesátkou, zda jsou spokojeni s tím, co prozatím v životě dokázali, odpověděli mu v nesmírně vyváženém dotazníku následovně:

• 91 % vyslovilo úplnou spokojenost s dosaženým vzděláním a životní profesí

• 78 % úplnou spokojenost s volbou životního partnera

• 88 % úplnou spokojenost s nemateriálními podmínkami života

• 78 % úplnou spokojenost s regionálním zakotvením

• 77 % úplnou spokojenost s dalšími nemateriálními perspektivami svého života

Spokojených pouze částečně bylo mnohem méně a úplně nespokojen se svými nemateriálními životními kulisami byl snad jenom tucet dotazovaných. Z Erbanových výzkumů však vysvitla i skutečnost, že 91 % dotazovaných snívalo už od dětství nebo raného mládí o svých shora uvedených perspektivách a představovalo si v konkrétních obrazech, že těchto perspektiv jednoho dne dosáhnou. Snili rovněž o podobě a vlastnostech svých životních partnerů. O příštích studiích a výkonu své budoucí profese. O lokalitách, bytech nebo domech, v nichž chtěli bydlet. O vlastnostech a schopnostech, které si chtěli osvojit. O dětech, které se jim měly narodit. O slastech, které chtěli prožít. Dětské a mladické snění je pak postupně přibližovalo k dospělé realitě. Sen tedy utvářel předobraz, který se v životní praxi posléze zcela konkrétně, jakoby samovolně realizoval. V drtivé většině však Erbanem dotazované osoby nenapadlo, že by snad svým předchozím dětským a mladickým sněním nějak napomohly k realizaci svých někdejších představ. Svoje představy a snění totiž tyto osoby považovaly především za slastnou, příjemnou a kratochvilnou hru, jež podle jejich názoru nepřinášela a ani nemohla přinést žádné konkrétní efekty...

Představa vzdálené budoucnosti, ona právě započatá pouť za vysněným cílem, a následná praktická realizace této představy, taková je životní praxe i životní zkušenost drtivé většiny lidí na celém světě. Přesto však většina z nich nevěří, že jejich snění o budoucnosti vlastně vytváří budoucí realitu. Svoji aktuální realitu považují spíše za výsledek velkého množství nahodilých událostí, nečekaných příhod, příležitostných životních zlomů, momentálních zmařených či využitých nabídek, tedy za výsledek naprostého chaosu, v němž se jen pouhou shodou nakonec ustavil jakýstakýs řád, s nímž jsou vesměs všichni docela spokojeni.

Naše sny nám pomáhají uskutečnit realitu

Pokud však připustíme, že naše snění napomáhá jeho uskutečnění v praxi, chybí nám odpověď na význačnou otázku: Kde a jak vzniká prvotní impulz k této naší první představě? Zasévá nám ho snad do nitra nějaký bůh? Nemáme své příští osudy dopředu zašifrovány v některých genech, jejichž existence a efekty nebyly dosud prokázány? Jen 8 % osob z lidí oslovených dr. Erbanem projevilo názor, že v sobě už od narození zřejmě neseme dobře ukrytý životní plán a důkladně zašifrovanou životní strategii, které pak pod vlivem zákonitých osudových náhod v životní praxi uskutečňujeme, což platí i pro okamžik smrti, jež si každého z nás najde v jiném věku a v jiných podmínkách.

Jak však tito účastníci Erbanovy ankety, absolventi vysokých škol, došli k tak zásadnímu postoji, když si jej nelze osvojit na základě zkušenosti? Může být důkazem pro argumenty této menšiny pouhá víra? Podle mnohých mystiků může být nezdolná víra jednoznačným důkazem o existenci efektu, jenž se už mnohokrát projevil v životní praxi věřícího, jenže většina z nás byla od dětství vedena k tomu, abychom podobné důkazy odmítli přijmout.

O "náhodách" je rozhodnuto předem

Když náš známý vyjde z činžáku, kam se dostal naprostým omylem, a z římsy domu spadne cihla a usmrtí jej, většina z nás si prostě řekne, že postižený měl neuvěřitelnou smůlu. Jen mizivá menšina posuzovatelů vysloví soud, že onen muž skončil tak, jak skončit měl, a že si pro svoji smrt vlastně přišel, takže by z ní neměl být obviňován bytový podnik, který způsobil havarijní stav činžáku.

Například německý spisovatel Thornwald Dethlefsen (Nemoc jako cesta, Osud jako šance a další) si je zcela jist, že si cihlou usmrcený muž zasloužil svůj úděl už jen proto, že ho svým osudem naplnil, když zůstal ležet pod rozpadávající se pavlačí. Že například ten, kdo má být oběšen, se nemůže nikdy utopit, i když žije poblíž jezera, vyplouvá denně na člunu a přitom se nikdy nenaučil plavat. Dethlefsen už mnoha exaktními experimenty prokázal, že nežijeme pouze jeden život, ale že pravděpodobně procházíme celou sérií životů, které jsou mezi sebou logicky propojeny, přičemž v každém životě musíme splnit nějaký úkol.

Dethlefsen považuje za rovnocenné aktéry osudu například viníka i oběť autonehody. Když tedy opilý řidič automobilu srazí k zemi a usmrtí střízlivého cyklistu, jenž se drží úzkostlivě na pravé straně vozovky, Dethlefsen vůbec nerozlišuje mezi viníkem a obětí této autonehody v rozporu se slovníkem přivolaných policistů, ale označuje oba dva shodně za účastníky karmické události. Na jedné ze svých přednášek v roce 1985 v Mnichově prohlásil: Oba tito muži se setkali v předem určené osudové chvíli. Cyklista zemřel podle plánu, a tudíž zákonitě, na místě nehody, opilec pak od svého osudu dostal za úkol, aby se vypořádal se svým proviněním. Je neodpustitelné myslet si, že kdyby se řidič neopil, cyklista by žil dál. K takové shodě okolností nemůže nikdy dojít. V osudu totiž neplatí žádné kdyby. O každém víkendu zahyne na německých silnicích zhruba stejný počet osob. Týden za týdnem, rok za rokem se ve statistikách objevují přibližně stejná nebo rovnoměrně vzrůstající čísla. I z hrozivě působících makročísel o nehodách zřetelně vysvítá fakt, že nejde o náhody, ale o naprosto přesně fungující zákonitosti. O předem určené smrti, o plánovaný počet postižených a o jaksi celkově plánovaný počet viníků a obětí. Je pak jasné, že dopravní policejní komisař v každé spolkové zemi ví už ve čtvrtek dopoledne, kolik hlášení o mrtvých a zraněných příští pondělní ráno nejspíš nalezne na svém stole.

Tvrzení neodbytného věřitele feldkuráta Otto Katze z knihy Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka, že první světová válka se vede jenom proto, aby sprovodila ze světa celou legii dlužníků, jimž půjčil peníze, se lze současně zasmát, zároveň však je možné domyslet, že příčinnost je pro všechny z nás naprosto všeobecná. V první světové válce umírali zřejmě jen ti lidé, jimž byl dopředu vymezen úděl padlého. Rozhodně by zůstali naživu, pokud by Srbové přijali rakousko-uherské ultimátum a k válce by vůbec nedošlo, jenže karmicky už bylo rovněž dopředu stanoveno, že to Srbové neudělají, takže bylo předurčeno, že Katzův neodbytný věřitel svoje peníze nikdy nazpět nedostane. To by však znamenalo, že veškeré události směřují pouze k finálnímu rozuzlení, jež je už dopředu kdesi napsáno. K rozuzlení, o němž se k některým z nás například intuitivně dostanou jakési informace. Potom ovšem můžeme snadno uvěřit hypotéze o neodvratnosti individuálního osudu a rovněž zaujmout stanovisko, že všechny události mají dopředu stanoven svůj počátek, ale i konec. Že se tedy nikdo z nás nedokáže ve svém životě vyhnout dobrému ani zlému, a pokud ano, tak jen v přesně vymezených metafyzických souvislostech a v dimenzích karmických zákonitostí...

Není samozřejmě nijak důležité určit, kdo je případným osnovatelem a hybatelem fenoménu všeobecné předurčenosti, spíše bude účelné uvěřit, že tento fenomén spolehlivě funguje, takže naše obvyklá snění a vize o příštích událostech jsou možná objektivním odrazem budoucích, kdesi však už narýsovaných událostí našeho života.

Uskutečněný sen

Jeden z lidí oslovených dr. Erbanem, jenž absolvoval dotazníkové šetření a jako jeden z mála vyjevil přesvědčení o všeobecné předurčenosti a nemožnosti vyhnout se v životě předem danému cíli, ať už dobrému nebo zlému, následně o sobě a o své životní pouti vypověděl: Od dětství jsem snil o tom, že se stanu učitelem, jenže ke studiu jsem neměl vůbec žádné předpoklady, ani finanční, ani prospěchové a slušně řečeno, byl jsem vždy sotva pouhý trojkař z letovické dělnické rodiny. Říkali o mně, že jsem flink a lajdák, že nemám ctižádost a že to v životě nikdy nikam nedotáhnu. Mýlili se, ctižádost jsem určitě měl, když jsem tak usilovně snil o tom, že se jednou stanu učitelem. Jenomže na gymnázium brali z devítiletky pouze žáky s vyznamenáním, takže jsem neměl šanci, a to už vůbec nemluvím o nárocích, jaké kladly na absolventy středních škol pedagogické a filozofické fakulty, které budoucí učitele připravovaly. Nakonec jsem byl rád, že mě s odřenýma ušima vzali na brněnskou průmyslovku, protože zde měli málo chlapců, takže nad jejich pololetním vysvědčením z devítky přivírali oči. Svého snu stát se učitelem jsem se však ani na průmyslovce nikdy nevzdal. To totiž nebyl pouze sen, vždycky šlo o konkrétní vize, v nichž jsem stával před katedrou jakési nezařaditelné střední všeobecně vzdělávací školy a můj výklad sledovaly oči pozorných dívek, před nimiž jsem dosud v realitě klopil oči, protože jsem všechny studentky považoval, samozřejmě mylně, za nesmírně kultivované a vzdělané. Ta škola měla na sen docela jasné kontury. Šlo o pavilony s moderními učebnami a světlými chodbami. V dosavadním životě jsem podobnou školní budovu nikdy neviděl.

Ve čtvrtém ročníku průmyslovky, asi dva měsíce před maturitou, jsem jel s kamarádem na motocyklu z Letovic do Hradce Králové. Zastavili jsme ve Svitavách, kde jsem byl tehdy poprvé v životě, a na oběd jsme se usadili v restauraci, odkud bylo vidět místní gymnázium. Tehdy se oné restauraci říkalo Kongo. Díval jsem se z okna na protější školní novostavbu a po chvíli jsem doslova ustrnul. To přece byla ta školní budova, o níž jsem snil ve svých nejtajnějších dětských snech už málem před deseti lety.

Zeptal jsem se vrchního, kdy gymnázium dostavěli. Jeho sdělení mi málem vyrazilo dech. Kolaudace proběhla před rokem či přede dvěma, později než předpokládal plán, protože do budovy zatékalo. Nebylo přinejmenším podivné, že jsem tuto budovu vídával ve svých představách už dávno předtím, než nakreslili její projekt a začali kopat základy?

Cítil jsem se jako u vytržení a byl jsem tím časovým rozporem doslova fascinován, takže jsem poprosil kamaráda, aby na mě v Kongu chviličku počkal, a sám jsem se vydal přes křižovatku, abych si prohlédl vnitřek školy. Kráčel jsem chodbami naprosto zmaten. Poznával jsem interiér, který se před lety zjevoval v mých snech. Z přízemí jsem namířil do prvního patra, obhlížel si nástěnky a obrazy. Právě probíhala vyučovací hodina, takže jsem nebyl ničím rušen. Postával jsem za dveřmi, poslouchal výklady profesorů, představoval si, že stojím na jejich místě. Před jednou učebnou jsem se dokonce sklonil ke klíčové dírce a nahlédl do místnosti. Uviděl jsem část katedry, jenže vtom mě vyrušil školník a já se rychle klidil, aby mě snad nepodezíral, že zde chci něco ukrást.

Kamarád sedící v Kongu vůbec nechápal, co se se mnou děje, a já mu nic nevysvětloval. Němý jako pařez jsem se po chvíli usadil na sedadlo spolujezdce a pokračovali jsme v jízdě.

Průmyslovku jsem dokončil v dosavadním ulejváckém stylu a maturoval jsem rovněž s odřenýma ušima. Jen z ruštiny jsem získal chvalitebnou, dále jsem měl dvě trojky a jednu čtyřku. Takové vysvědčení jsem si do výlohy samozřejmě dát nemohl, takže můj sen o učitelování se opět poněkud vzdálil. Navíc jsem věděl, že průmyslováka by ke studiu učitelství nepřijali ani s dobrým vysvědčením, když měli dost uchazečů z řad gymnazistů.

Na vojnu jsem narukoval čtyři měsíce po maturitě na celé dva dlouhé roky. Veleli mi tam i takzvaní "absolventi", mezi nimiž byli právě dostudovaní učitelé a středoškolští profesoři, vykonávající povinnou jednoroční službu. Považoval jsem je v trudném vojenském prostředí málem za polobohy, protože to byli příští učitelé, jichž jsem si vždycky nesmírně vážil. Snažil jsem se jim přiblížit, abych se něco dozvěděl o jejich studiu, jenže vojenské kasty jsou nepřekročitelné, takže jsem zakoušel spíše trpkost odmítání.

Neuvěřitelná "náhoda"?

Po vojně jsem začal pracovat v malé továrně v západních Čechách. Práce byla dobře placená, ale hodně jsem se také nadřel. I nadále jsem však snil o učitelské profesi, když mě totiž ta moje technická vůbec netěšila. Nedělal jsem ale vůbec nic pro to, abych dosavadní situaci zvrátil, jen jsem se občas zasnil v představě, že studuji vysokou školu v Plzni či v Praze, ale přihlášku jsem si nepodal, ač právě nastala doba, kdy je fakulty přijímaly. K čemu by to bylo? Můj zaměstnavatel by mi rozhodně studium na humanitně zaměřené škole nedoporučil. A i kdyby se snad stal zázrak a přihlášku mi orazítkovali, bezpochyby bych ztroskotal na svých jistě podprůměrných studijních schopnostech a na mizivých vědomostech, jež mě objektivně navěky odsuzovaly ke studijnímu nezdaru.

V jedné únorové noci, o půl druhé ranní, mě probudilo bušení na okno. Otevřel jsem dveře svého bytečku snad páté kategorie a za nimi na mě udiveně zírali dva přiopilí kumpáni, kteří si přišli zahrát karty s předchozím uživatelem bytu. Byli nelíčeně zklamáni skutečností, že došlo k výměně nájemníků. Nesli však v demižonu dobré víno, takže mě nakonec dokázali přesvědčit, abych si s nimi zahrál "očko" místo jejich známého.

Prohrál jsem všechno, co jsem u sebe měl, navíc jsem podepsal bůhvíjaké směnky a před šestou ranní jsem karty odhodil a vydal se ještě notně ovíněn rovnou do práce. Dluh z karet jsem potom postupně splácel jednomu z tehdejších nočních karbaníků. Byl jím vedoucí vychovatel nedalekého dětského domova, který mi už po dvou měsících odpustil většinu dluhu a jednou v neděli mě pozval, abych si šel s jeho svěřenci zahrát kopanou. Ti kluci ze Žlutic si mě, nevím proč, nesmírně oblíbili a žadonili pak u svého vedoucího, aby mě zase pozval. Chodil jsem pak o víkendech do domova častěji a sportoval tam vesměs s cikánskými kluky, až mi vedoucí domova řekl, že mám zjevný pedagogický talent, a nabídl mi s okamžitou platností místo vychovatele. Zíral jsem jako očarován. Já průmyslovák jsem měl vychovávat ony jen těžko zvladatelné děti?

Plat mi nabídli sice minimální, ale to mi nevadilo, protože jsem prožíval nesmírné opojení, když můj odvěký dětský sen stát se učitelem získal najednou konkrétnější podobu. Vedoucí vychovatel mě už za několik dnů přesvědčil, abych si na okrese vyzvedl přihlášku na vysokou školu a přihlásil se ke studiu pedagogiky a psychologie rovnou na pražské filozofické fakultě! Zděsil jsem se, vždyť bych rád studoval i na pedagogické fakultě v Plzni. "Nesmíš troškařit", řekl mi. "Kdo se bojí, kadí v síni..."

Když jsem potom pod cizím jménem zatelefonoval na studijní oddělení do Prahy, abych zjistil, kolik jim už došlo přihlášek ke studiu psychologie, dověděl jsem se, že přes sedm set. Přitom měli brát pouhých dvacet posluchačů, tedy jen každého pětatřicátého zájemce! "Chcete-li studovat, máte nejvyšší čas k podání přihlášky", řekla mi do sluchátka úřednice studijního oddělení. Měl jsem okamžitě po náladě a rozhodl jsem se, že přihlášku vůbec nevyplním a nepodám, když jsem beztoho neměl téměř žádnou šanci. Vedoucí vychovatel se však činil na svou pěst za mými zády. Přihlášku vyplnil i podepsal za mě, napsal za instituci doporučení, dal tam kulaté školní razítko a v průběhu několika dnů získal písemný souhlas zaměstnavatele, kterým byl odbor školství KNV v Plzni. Vepsal do mé přihlášky ke studiu, že pracuji v dětském domově s velikým úspěchem už dva roky, což byla účelová lež, protože jsem zde působil pouze několik týdnů. Nikdo však kupodivu nic neodhalil, nedovolené zmanipulování údajů v přihlášce jaksi záhadně prošlo.

Jako blesk z čistého nebe na mě potom zapůsobilo pozvání k přijímacím pohovorům na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Došlo mi, že přihlášku podal vedoucí vychovatel za mými zády. To už jsem se však rozhodl, že tuto osudovou výzvu přijmu, aniž bych se více obával neúspěchu, když jsem vlastně nemohl nic ztratit. Jenomže to už zbývaly na přípravu k přijímacím zkouškám necelé tři týdny, takže jsem sotva stihl nabiflovat některé specifické informace ze dvou knih, které jsem pouhou náhodou objevil na polici v kanceláři vedoucího vychovatele. Důkladně a několikrát jsem si přečetl jakousi teorii kognice (vnímání) ve srovnávacím pojetí sovětských a amerických psychologů, což byl obsah brožované knížky sotva o sto šedesáti stranách. K tomu, abych textu porozuměl, jsem musel zhusta používat slovník cizích slov. Samozřejmě, že Rusové potírali názory Američanů, protože sovětští vědci uznávali vždy jen svou vlastní reflexní teorii. Druhou prostudovanou publikací byl Komenského Labyrint světa a ráj srdce, kterou jsem si přečetl jednou dopředu a podruhé pozpátku.

Cestou z Plzně do Prahy v den přijímacích zkoušek jsem si v rychlíku v novinách náhodou přečetl analýzu deníku Mladá fronta o nových státech, kterých v Africe přibývalo jako hub po dešti. Až na chodbě filozofické fakulty jsem se dověděl, že se zkoušky konají i ze dvou světových jazyků, přičemž jedním z nich musela být ruština. Na urychlené nastudování cizích řečí přede dveřmi, za nimiž seděla přijímací komise, jsem už bohorovně rezignoval. Německy jsem dokázal v dětství jen infantilně šprechtit, když jsem se domlouval se svou sudetskou prababičkou. Trochu jistěji jsem si snad mohl připadat v ruštině, z níž jsem u maturity před třemi lety dostal dvojku.

Chvíli jsem pozoroval svoje nervózní kolegy, jak si vyměňují nesmírně zasvěcené informace, které si před přijímačkami osvojili, a pak jsem se rozhodl, že se raději po anglicku vzdálím, abych sebe i komisi ušetřil hloupého výstupu a nesmírného vzájemného rozčarování. Zvedl jsem se proto z lavice a zamířil ke schodišti. Jenže v tom okamžiku se ozvalo mé jméno a já se styděl utíkat, takže jsem raději vstoupil dovnitř. Ztratil jsem tedy šanci uniknout ostudě.

Zkušební komise se tvářila nesmírně nedůvěřivě, když si prohlížela moje otrojkované a očtyřkované maturitní vysvědčení z průmyslovky. Ptali se mě, proč mám ambice stát se učitelem, když jsem se tak pracně stal středoškolským technikem. Hráli si se mnou jako s pokusným králíkem. Pak jsem po jejich výzvě začal vytahovat lístky s otázkami, a když jsem si je přečetl, nemohl jsem překvapením vůbec popadnout dech.

Teorie vnímání v pojetí sovětských a amerických psychologů, to byla otázka z psychologie. Odkaz Komenského Labyrintu světa a ráje srdce pro dnešní socialistickou pedagogiku, zněla otázka z pedagogiky. Otázka ze všeobecného rozhledu se týkala nové politické mapy afrického kontinentu... Muselo jít nepochybně o zázrak. O naplnění nicotné pravděpodobnosti, která by se mohla vyjádřit snad jen poměrem jedné ku sto miliardám.

Páni doktoři a docenti žasli, jak brilantně a poučeně jsem odpovídal na vylosované otázky. Zkoušeli mě nachytat doplňkovými dotazy, aby se obtížného průmyslováka zbavili, ale uvedenou látku jsem skutečně uměl zezadu i zepředu i s oněmi cizími výrazy, které mi ještě před několika dny málem lámaly jazyk. Zírali. Pak na mě jeden z členů komise spustil v náhlém, zřejmě vůbec neracionálním úmyslu něco hospodskou němčinou, možná aby přítomné přesvědčil, že od průmyslováka to je nesmírná drzost ucházet se o přijetí ke studiu na filozofické fakultě, jenže já na něho stejně hbitě a s týmž německým "nátiskem" vystřelil dvě elementární německé věty, které jsem si zapamatoval v dětství od prababičky, když nás škádlívala.

"Mně to stačí", prohlásil vyjeveně přísedící a už mě nechal být (později jsem se dověděl, že se jmenuje Sosna). Postačil mu zřejmě můj německý přízvuk, nic jiného jsem si z němčiny nezapamatoval, protože prababička zemřela, když mi bylo osm roků, a od té doby jsem se s tímto jazykem už nikdy nesetkal.

A přijímací komisi se asi naopak zalíbilo, že ten, kdo neměl vůbec žádné zjevné předpoklady ke studiu, tak překvapivé zazářil na úkor ostatních. Vůbec netušili, že všechny vědomosti, které jsem si osvojil, jsem jim právě sdělil a že kdyby se mě zeptali na cokoli dalšího, byl bych jen zíral s otevřenými ústy.

Členové komise se v té chvíli významně podívali na hodinky. Blížila se totiž doba oběda, takže chtěli mít svou povinnost rychle za sebou.

"Tak tedy ještě ruštinu", připomněl další přísedící s povzdechem. V ruštině jsem téměř selhal, ale tomu přítomní nevěnovali takřka žádnou pozornost, zřejmě s ohledem na tehdy panující nálady, takže si o mých znalostech tohoto jazyka vůbec nic nepoznamenali.

Měl jsem vyhráno. Pohovor končil a já si uvědomil, že se stal zázrak, když se desítky neuvěřitelných náhod šťastně zřetězily a vytvořily tak příznivou situaci, že se bez větší studijní píle a jakékoli osobní zásluhy zrealizoval můj odvěký dětský sen.

"Překvapil jste nás", řekl mi na rozloučenou předseda přijímací komise. "Na to, že jste průmyslovák s mizerným maturitním vysvědčením, jste všem ostatním pořádně vytřel zrak."

Netušil, že pouze zázračná shoda okolností způsobila, že jsem si jakžtakž osvojil výhradně jen ty informace, z nichž jsem byl zkoušen. Můj osud se v tom okamžiku začal naplňovat, což jsem si uvědomoval za slastného mrazení v zádech. Už v té chvíli jsem si byl jist, že budu na školu přijat a že vskutku přeskočím oněch šest set šedesát pět nepřijatých uchazečů, vesměs absolventů gymnázia, pro jehož vystudování jsem kdysi neprojevil ani ty nejzákladnější osobní předpoklady.

Za další tři týdny jsem dostal doporučenou poštou verdikt studijního oddělení:

"Jste přijat ke studiu učitelství v oboru pedagogika - psychologie na Filozofické fakultě UK v Praze." Uskutečnil se tedy zázrak. Další zázraky se však prozatím nekonaly. Byl jsem nucen hodně zapnout, abych doplnil naprostý nedostatek znalostí nutných k absolvování denního studia. Začalo se mi dařit, jako by se můj mozek poprvé v životě otevíral. Z naprostého lajdáka jsem se změnil ve studenta, jemuž ani jeden semestr neuniklo prospěchové stipendium a další finanční přilepšení za výborné studijní výsledky.

Další neuvěřitelná náhoda se udála, až když mě několik měsíců po státnicích, s červeným diplomem v pouzdře, právě v den absolvování rigorózního řízení, udeřil v budově fakulty v Celetné ulici, na nástěnce umístěné v tmavém koutě školní chodby, do očí nápis:

"Gymnázium ve Svitavách přijme absolventa filozofické fakulty pro výuku pedagogiky a psychologie. Ubytování pro svobodné zajištěno."

Zatelefonoval jsem neprodleně na ředitelství svitavského gymnázia, zda by nechtěli přijmout novopečeného doktora filozofie k výuce pedagogiky a psychologie. Souhlasili, takže jsem už počátkem září vkročil do chodby gymnázia, z níž jsem před osmi lety prchal před školníkem, který byl tehdy nejspíš přesvědčen, že jsem přišel krást šusťáky.

Nastala moje první vyučovací hodina. Vstoupil jsem za katedru a představil se studentům. Po chvíli mě však něco píchlo v duši, takže jsem se žákům na okamžik omluvil, vyšel jsem za dveře, zavřel je a přiložil pravé oko ke klíčové dírce.

A světe, div se! Spatřil jsem právě onen kousek katedry, přesně týž kousek bledého nábytku, který mi u téže klíčové dírky padl do oka předtím, než mě tenkrát obezřetný školník vyplašil...

Dráha mého příznivějšího osudu se tak definitivně uzavřela a já se konečně ocitl na svém předurčeném životním okruhu. Stal jsem se přesně tím, kým jsem chtěl být, kým jsem měl být, kým jsem byl donucen být...

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.