Zázraky se dějí (2)
-
Vytvořenopátek 22. prosinec 2023 16:35
-
AutorRosa de Sar
-
Oblíbené2327 Zázraky se dějí (2) /pro-autory/222-esoterika-a-vira/2327-zazraky-se-deji-2.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Aneb jak to bylo s Marií Magdalénou a poutí Ježíšovy rodiny v Evropě?
Při psaní své první knihy "Marie z Magdaly a ženy v životě Ježíše" jsem se v roce 2003 nejprve rozjela do Turecka a o rok později pak do Francie a Španělska, abych se zde pokusila objevit místa spjatá s pobytem a cestami Ježíšovy rodiny.
Ukázalo se, že Ježíšova manželka Marie Salomé s jejich prvorozenou dcerou Sárou a starším synem Jakubem připluli do západní Evropy po moři ve dvou skupinách, a poté se jejich komunity přemisťovaly po starověkých poutních cestách směrem k Santiagu de Compostela v Galicii, ležícím v západní části Španělska nedaleko pobřeží. Santiago se později stalo významným středověkým křesťanským poutním místem, jehož sláva vyrostla mj. i na věhlasu slavné "ženské svatyně", kam již v "době biblické" směřovaly tisíce poutníků. Z této doby se dodnes dochovalo označení této iniciační galicijské pouti "Cesta hvězdy", kde hvězda byla přídomkem (tzv. klasifikátorem) "velkých bohyní" starověku, a též svatojakubský poutnický symbol mušle hřebenatky je odkazem na bohyni krásy a lásky Afrodite (Venuši), jež se zrodila na lastuře z mořské pěny. V raném středověku pak byla tato pouť křesťansky adaptována tím, že byla "přesměrována" k pomyslnému hrobu apoštola Jakuba Většího.
Pobývala Marie Magdaléna v západní Evropě?
Hlavním cílem mé badatelské pouti po Francii a Španělsku bylo vysledovat stopy Ježíšovy nejbližší rodiny a prvotních ženských komunit s ní příbuzensky provázaných, a kromě toho i prověřit, zda zde opravdu pobývala i Marie Magdaléna, jak se dnes předpokládá a šíří v různých knihách, i díky jejich filmovému zpracování. Při svých cestách v Turecku jsem totiž od počátku vnímala, že tato hlavní apoštolka Východu v západní Evropě nikdy nepobývala, neboť všechny legendy o jejím příjezdu do Provence vznikly až později ve středověku v souvislosti s činností templářů, podle mého názoru hlavně na podporu budování jejich nových poutních center na svatojakubských trasách do Santiaga de Compostela, které se snažili duchovně i ekonomicky ovládnout. Při pobytu ve Svaté zemi měli totiž možnost zjistit, že Marie Magdaléna zde byla uctívána jako významná duchovní učitelka, a proto se asi pokusili její kult obnovit i ve Francii a vybudovat zde novou křesťanskou síť pro vyjádření úcty k jejím ostatkům, jež se ve 13. století náhle staly středem pozornosti při stavbě centrální baziliky jí zasvěcené ve Vézelay.
Nová úcta k Marii Magdaléně byla na svatojakubských trasách ve Francii nově "naroubována" na kulty starověkých bohyní a předkřesťanských Černých madon, a to hlavně v návaznosti na původní horské svatyně bohyně Kybelé Frýžské (Frýgie se nachází v Turecku), jejímž symbolem byl černý obelisk a jejíž chrámy se ve starověku nacházely vždy v horách nebo v jeskyních horských masivů. Na její starobylý oltář jsem narazila právě ve spodní jeskynní kapli vápencového masivu Ste Baume v Provence, která je dnes obecně považována za poustevnu Marie Magdalény, kde měla jako kajícnice podle smyšlené provensálské legendy dožít. Po několikahodinovém pobytu u studny v původní starověké svatyni bohyně Kybelé se mi povedlo "navázat spojení" s informačním polem a dostalo se mi sdělení, potvrzující mé původní přesvědčení o umělém vzniku kultu Marie Magdalény v jižní Francii, kde jako reálný podklad pro vznik legendy zřejmě posloužil příběh poustevnice Marie Egyptské, jedné z duchovních pokračovatelek učení Marie Magdalény v Egyptě. Poděkovala jsem za sdělení a pokračovala dál ve své badatelské cestě směrem na Santiago.
Ve známém francouzském poutnickém městě Le Puy en Valey se v místní románské bazilice dodnes nacházejí dvě Černé madony a mariánské úctě zde předcházel kult bohyně Kybelé, jejíž přítomnost je zde dosud živá i díky dochovanému černému kameni s léčivými účinky v podlaze kostela. Kult Kybelé byl značně rozšířen po celé římské říši a šestidenní jarní oslavy jejího svátku bývaly provázeny nejprve trýzněním a sebemrskačstvím a poté následovaly třídenní orgie s nespoutaným veselím. Bohyně bývala zobrazována s korunou na hlavě na voze taženém lvy, čímž poukazovala i na svou sluneční sílu. K jejím dalším atributům patřil klíč, zrcadlo a granátové jablko jako nový vzor pro rodící se křesťanské světice. Nyní se ve městě v místě její původní svatyně na vrcholku hory tyčí obrovská novodobá socha Panny Marie.
Rituály dodnes živé
Dalším cílem mé cesty byl mořský přístav Ste Maries de la Mer (Svaté Marie z moře) v Camarque v jižní Francii, kam podle již zmíněné provensálské legendy měla připlout ze Svaté země Marie Magdaléna, další Marie a nejbližší příbuzní Ježíše. Zjistila jsem, že mezi nimi byla i Ježíšova manželka Marie Salomé a jejich dcera Sára, v legendě označená za její služku. Princezna Sarrah, prvorozená dcera Ježíše a Marie Salomé mladší, je zde nevědomě dodnes uctívána cikány celé Evropy, kteří se do městečka sjíždějí v den jejího svátku 24. května a za provolávání "Vivat Sarrah" vynášejí z krypty kostela na světlo její sochu, vystrojenou v mnoha barevných vyšívaných svátečních šatech, ručně vyrobených cikánskými poutnicemi. Za doprovodu jezdců na bílých koních ji pak nesou k moři a symbolicky smáčejí lem jejího šatu na paměť připlutí "jejich světice" do země. Díky nim se tak i po staletích uchovaly rituál s poutí, sahající až do doby biblické a dál.
Druhého dne na svátek Marie Salomé je při slavnostní mši na řetězech spouštěna z malé kruchty přímo nad chórem kostela truhlice s ostatky obou Marií a poté jsou jejich sochy na bárce opět symbolicky neseny procesím v čele s knězem k moři a tam uctěn příjezd "svatých Marií" do Camarque. Tento obřad má zřejmě návaznost na rituály spojené s uctíváním mořských bohyní starověku, a to řecké Afrodite, a poté i římské Venuše. Ve starobylém kostele se dodnes v hlavní lodi nachází pohanský oltář ze 4. století, který zde sloužil dávným rituálům, a je dokladem toho, že se v místě již dříve musela nacházet starověká ženská svatyně. Díky němu se mi podařilo i lépe napojit do informačního pole a získat zde potřebné informace o další pouti Ježíšovy manželky Marie Salomé a její dcery Sáry, jež pokračovaly ve své cestě dále přes Pyreneje až do Santiaga de Compostela. Jejich cesta však nebyla přímá ani jednoduchá, a tak jsem postupně objevovala i další souvislosti.
Pátrání po jeskyni s pramenem
Ještě dříve, než jsem začala sledovat další stopy obou žen, zaměřila jsem svou pozornost také na méně známou katalánskou legendu, podle níž měla Marie Magdaléna připlout do "Venušina přístavu", poté odejít do Pyrenejí a tam na třešňové planině v jeskyni s vodním pramenem porodit dítě. Míst, kde se mohl nacházet zmiňovaný antický přístav, bylo na pobřeží Středozemního moře hned několik. V oblasti francouzského Rousillonu, který byl dříve spojen se sousedním Katalánskem, se dodnes nachází stejnojmenný přístav Ste Maries de la Mer (Svaté Marie z moře) obdobně jako v Camarque ? proč by se nemohla Marie Magdaléna, pokud bychom připustili, že sem dorazila, vylodit právě zde? Hned při příjezdu do městečka mě na kruhovém objezdu již zdaleka symbolicky vítala bronzová socha těhotné ženy? Nasměrovalo mě to k myšlence, že se tu mohla usadit nově vznikající křesťanská ženská komunita s duchovní učitelkou jménem Marie, které se tu dodnes říká "Naše paní z bažin", obdobně jako se jedna z Marií z Camarque v Ste Maries de la Mer původně nazývala "Naše paní z rákosí". Začínalo se ukazovat, že obě legendy o pobytu Marie Magdalény zde mohly mít stejné východisko, avšak které z apoštolek jménem Marie se vlastně příběh týkal? Bylo třeba bádat a hledat dál.
Jako další možnou lokalitu, jež by mohla vyhovovat popisu místa z katalánské legendy, jsem vytipovala cisterciácký klášter "Fontfroide" (chladný pramen) v kopcovité krajině s vápencovými jeskyněmi již na území Languedocku. Nikde jsem však na žádný pramen v krajině nenarazila, a proto jsem druhý den ráno vyrazila přímo na prohlídku středověkého kláštera. Hned na nádvoří jsem spatřila malou kašnu s vodou vytékající z kamenné zdi, opatřené hlavou zeleného muže, jenž symbolizuje mužského ducha přírody. Pramen "hlídal" také královský pár soch lva s lvicí, což bývá i narážkou na Judův rod, tedy Ježíšův biblický rodokmen. Uvnitř budov kláštera jsem pak konečně objevila místo, které jsem marně hledala v okolí, a to přírodní jeskyňku, z níž vytékal silný pramen. Z výklenku ve zdi shlížela socha poutníka sv. Jakuba Většího se svatojakubskou mušlí na klobouku, s holí a čutorou z tykve, a z klášterní zahrady se k prameni skláněly větve s granátovými jablky, jež ve starověku představovaly symbol ženské plodnosti. Symbolika byla dosti výmluvná a v klášterním ambitu jsem poté ještě navíc objevila gotickou sochu Panny Marie s růží v ruce, stojící s dítětem v růžovém keři.
Dlouze jsem se na Madonu zadívala a náhle jsem měla silný pocit, že na mě hledí oči Sáry, jež v tomto místě asi nějakou dobu pobyla po porodu, aby nabrala sílu k další cestě přes horský hřeben Pyrenejí. Pocítila jsem silné energetické sepětí s místem a nemohla jsem se odsud vůbec hnout. Teprve na žádost průvodkyně, abych pokračovala dále se skupinou v prohlídce kláštera, jsem byla schopna se odpoutat. Další zastavení bylo v kostele P. Marie, a zde jsem vnitřně požádala o potvrzení pravdivosti mých vhledů i pocitů. Tu mým tělem projela silná energetická vlna, naznačující silné napojení do informačního pole v místě s odpovídajícím impulsem potvrzení příběhu, který jsem vnitřním zrakem "shlédla", a současně se mi ukázala i další část pouti "svatých žen". Při závěrečné prohlídce nádherného klášterního rosaria, kde se mariánský symbol růže skvěl v přirozené kráse květů, mi už jen blesklo hlavou: "Rosa mystica" (Růže mystická)...
Vyšla jsem z klášterních zdí jakoby ve snách a ještě chvíli vstřebávala své zážitky. Poté jsem se vydala na další cestu ? toho dne mě ještě čekal průzkum přístavu "Port Vendre" v nedalekém Rousillonu, kde jsem předpokládala existenci Venušina chrámu podle katalánské legendy. Věděla jsem, že se zde antický chrám již nedochoval, a že bude třeba jeho polohu znovu objevit. Zpevněná nábřežní komunikace sice dosud prozrazovala hranici antického přístavu, ale vlastní hledání svatyně bylo neúspěšné. Těsně před odjezdem jsem se ještě krátce zastavila v místní vinotéce, kde mi paní majitelka Sofie ochotně nabídla místní francouzská i katalánská vína a dala se se mnou do řeči. Můj hlubší zájem o historii ji přiměl k otevřenější komunikaci a svěřila se, že sama se jako spisovatelka zajímá o ženská božstva východní Asie, a nakonec mi nabídla těžké červené víno, vyráběné podle tradiční starověké římské receptury. O umístění antického chrámu ve městě nevěděla.
Zakoupila jsem láhev "římského vína", rozloučila se a před odjezdem se ještě jednou pokusila vyhledat Venušin chrám. Tu jsem si povšimla novodobé antikizující sochy pololežící ženy na podstavci hned vedle parkoviště, s nápisem oslavujícím francouzské vítězství nad Katalánskem. Že mi to nedošlo dříve! "Venuše" hledící na moře se dívala přímo do antického chrámu, který zde kdysi stával, a na chvíli se mi zobrazil v mysli. Sestoupila jsem k pobřeží, proměřila areál zaniklé svatyně pomocí kyvadla, zakreslila si potřebné detaily a na chvíli se posadila na schodiště, vedoucí k moři. V ten okamžik vyšla z vinotéky i paní Sofie, aby mi sdělila, že mezitím zjistila, kde leží nedaleké místo "Fontfroide" s jeskyní a pramenem, na které jsem se jí ptala. Krátce se mi zobrazila jako kněžka v bílé antické říze s obřadní miskou, jež zde dosud stráží posvátnou Venušinu půdu, a naše oči se na chvíli v tomto čase setkaly...
Bloudění v horské mlze
Druhého dne jsem se tedy na radu Sofie vydala směrem k horskému průsmyku "Col Fontfroide", kde i tištěný průvodce sliboval jeskyni s pramenem vyvěrajícím ze skály. Již od rána pršelo a Pyreneje se chvílemi zcela ukrývaly v mlze. Cesta vedla přes město "Ceres", jehož název zřejmě odkazuje až k římské bohyni plodnosti Ceres (řecká Demeter) a francouzské slovo "ceresin" v překladu znamená "třešeň". Na uvítací tabuli při vjezdu do města jsem si hned všimla vyobrazeného košíku s třešněmi a vzpomněla si na tu část katalánské legendy, kde se píše o třešňové planině s pramenem. Projela jsem městem a chtěla pokračovat dál směrem k horskému průsmyku. Cestu však nebylo snadné ve spleti úzkých silnic v deštivém počasí nalézt, a po nějaké době jsem zjistila, že jsem v horách v mlze zcela zabloudila. Zastavila jsem na úzké horské cestě a zoufalá se pokoušela zorientovat v mapě, která se však ukázala málo podrobná. Měla jsem štěstí ? zanedlouho z protisměru přijelo auto s namalovaným červeným templářským křížem a zastavilo. Seděli v něm dva mladí muži. Řidič s dlouhými vlasy se vzezřením rytíře vystrčil hlavu z okénka a česky se mě zeptal, co hledám v tomto opuštěném kraji. "Templářští zachránci", kteří se v té pustině náhle zjevili a dokonce pro mou záchranu použili i můj rodný jazyk, byli pro mě více než náhodní cestující, kteří mi ukázali správný směr? Tito "rytíři z minulosti" mi vyjeli naproti a já jen děkovala za ochranu a vedení na své duchovní pouti.
Cestou nahoru se mlhy začaly pozvolna trhat a když jsem konečně dosáhla průsmyku, objevila se planina s osamoceným mohutným stromem a malým parkovištěm se zděnou stavbou, z níž vytékaly tři proudy vody. Po krátké chvíli nahoru vyjelo auto se dvěma muži, ženou a malým dítětem, aby nabrali pramenitou vodu, která měla podle jejich sdělení léčivé účinky. Přemýšlela jsem o tom, proč se vydali s děckem za deště, v mlze do průsmyku vysoko v horách nabrat vodu ? vždyť mohli počkat na příhodnější počasí... Dívala jsem se za nimi a když nasedali do auta, před očima se mi na chvíli mihl obraz malé skupinky dávných poutníků, kteří se zde také zastavili, aby se občerstvili a napili vody z pramene. Došlo mi, že ten obraz byl pro mě "sdělením" o dalším pokračování příběhu Marie Salomé a Sáry: poté, co Sarrah porodila ve Fontfroide dceru a byla schopna přechodu přes Pyreneje, vydala se se svou matkou a s dalšími dvěma muži z okruhu Ježíšovy rodiny přes průsmyk směrem dál na západ až do Santiaga de Compostela.
Objevy v Santiagu de Compostela
Otázka, která z Marií na třešňové planině porodila dítě, zůstala sice nezodpovězena, ale další směr pohybu Ježíšovy rodiny mi byl naznačen. Ještě téhož večera jsem opustila Francii a vydala se do Galicie přes Katalánsko se zastávkou ve Figueras, starobylém druidském centru, a v Gironě, kde se již ve starověku usadila velká židovská komunita, a kde se dochovala nejstarší synagoga v západní Evropě. Během několika dnů jsem po tzv. "francouzské trase" svatojakubské cesty se zastávkami v hlavních poutních místech dorazila až do Santiaga de Compostela. Mým hlavním cílem zde nebyla katedrála s údajnými ostatky apoštola Jakuba Většího, nýbrž mně zatím neznámé předkřesťanské posvátné místo, jež se mělo nacházet na jihovýchod od centra města. Nejprve jsem se domnívala, že se jedná o kostel Marie Salomé, který jako jediný tohoto zasvěcení v Evropě svědčí o možném uložení ostatků Ježíšovy ženy, avšak ten ležel přímo v centru města nedaleko katedrály sv. Jakuba. Na okružní komunikaci Santiagem jsem si povšimla ukazatele k románskému klášteru "Santa Maria de la Real de Sar" (Svatá Marie z království Sar), který ležel v údolí řeky Sar a byl vstupní branou do města pro poutníky ze španělského jihu. Dodnes se zde nachází starobylý kamenný most přes řeku Sar.
Zamířila jsem tam a hned při vstupu do klášterního ambitu jsem objevila na klenbě dvě velké bílé papírové hvězdy, které zde asi zůstaly z vánoční výzdoby. Tento odkaz na starověké bohyně automaticky nasměroval mou mysl znovu k příběhu Sáry a Marie Salomé a podvědomě jsem začala hledat nějaké další souvislosti v místě. Přešla jsem i do klášterního kostela a v kamenné dlažbě si povšimla starobylých náhrobků, a to právě v linii naznačené z ambitu oběma papírovými hvězdami. Když jsem se napojila do informačního pole, "obdržela jsem zprávu", že se jedná o náhrobky Ježíšových potomků. Při zkoumání oltářního prostoru kostela jsem náhle zachytila další myšlenku, že je třeba přejít do kostela Marie Salomé, který byl mým původním cílem v Santiagu. Podívala jsem se na hodinky ? čas rychle pokročil, a proto bylo nutné co nejrychleji navštívit toto místo, jež se ukázalo jako zásadní a konečný cíl mé pouti.
Toho dne se v kostele Marie Salomé zcela výjimečně konala i večerní mše od 20:30, a tak jsem s pokorou opět poděkovala za pomoc na své cestě. Prostory kostela jsem si stihla prohlédnout ještě před mší a podařilo se mi lépe prozkoumat i postranní kaple s náhrobky v dlažbě. V kapli vlevo se kromě sochy Panny Marie Bolestné v černém vdovském rouchu nacházela na druhém oltáři ještě socha sv. Terezie, držící v ruce bílé ptačí pírko. Hned jsem si vzpomněla na to, jak mi v Burgosu před několika dny bílé ptačí pírko, jež se mi sneslo na ruku před katedrálou, pomohlo najít správný směr... Cítila jsem, že jsem u cíle a v mysli jsem se během mše znovu spojila s Marií Salomé i se Sárou. Vtom mou pozornost přitáhl románský náhrobek pod sochou plačící Marie Bolestné a dostavil se i silný pocit, že Marie na mě pohlédla a lehce pohnula očima, aby mě znovu upozornila na starobylý náhrobek pod svýma nohama, jenž, zdá se, dosud ukrývá ostatky někoho z potomků Ježíšových...
Z hlavního oltáře na mě během mše po celou dobu shlížela socha samotné Marie Salomé v bílé roušce vdaných žen, v ruce dózu na posvátný olej či hojivé masti - tedy atribut shodný jako u Marie Magdalény. Obě ženy sehrály v životě Ježíše významnou roli, avšak během staletí splynuly v jednu světici. Zatímco Marie Magdaléna se uchovala v povědomí křesťanů Východu i Západu, Marie Salomé, manželka Ježíšova, byla během staletí zcela zapomenuta. Pozvolna jsem nabývala jistoty, že její hrob nebo schrána s ostatky se nacházejí právě v oltářním prostoru kostela! Ukázalo se mi též, že Sára později svou matku opustila a vrátila se zpět do Francie... Odcházela jsem z kostela se zvláštním pocitem: hrob Ježíšovy ženy leží zcela zapomenut v malém kostelíku v Santiagu de Compostela a tisíce svatojakubských poutníků mířících do hlavní katedrály ho míjejí zcela bez povšimnutí? Na paměť svého nového poznání jsem zde v cíli své cesty přijala spisovatelský pseudonym "Rosa de Sar" a rozhodla se, že odkaz Marie Salomé opět učiním živým.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2013.