Netradiční setkání a sdílení s Henrim Monfortem a Danou Hájkovou ve Smyslové zahradě pod patronátem Blanických rytířů a svatého Václava

Málokdo ví, že bájnou pověst o Blanických rytířích, která se váže k hoře Blaník v Čechách, si lze osvěžit a zviditelnit v malé vísce na Moravě, Rudce u Kunštátu.

V legendě se vypráví, že až bude v Čechách nejhůř, hora se otevře a vyjede z ní spolu se skupinou věrných rytířů svatý Václav na bílém koni, aby se vydali české zemi na pomoc. Tuto krásnou a nadějnou zkazku si lze pomocí smyslů, tedy zrakem a hmatem, vykreslit v umělé pískovcové jeskyni plné mohutných soch spících postav v přilbách i s jejich vůdcem v podobě jezdce na koni. Pověst tak ožívá ve vizích návštěvníků.

Paní Zdena Popelková, vnučka strůjce myšlenky celého díla Františka Buriana, je zde průvodkyní a s celou rodinou i opatrovnicí areálu a spoluautorkou dalšího navazujícího velmi blahodárného projektu. Představuje nejen jeskyni, kde povypráví o mladém talentovaném sochaři Stanislavu Rolínkovi, který své velkolepé dílo pro nemoc nedokončil, protože předčasně ve 29 letech umírá na tuberkulózu, ale také provází nádhernou zahradou nebo lépe parkem, který se zde rozrůstá pod jeskyní na prostorné louce.

Čím je tato zahrada tak pozoruhodná?

Především tím, že se zde provádí nejen česky, případně v jiných světových jazycích, ale také dle potřeby ve znakové řeči nebo s nevidomým průvodcem. Pro bližší vysvětlení je nutno se vrátit k otci myšlenky kamenného jeskynního monumentu panu Františku Burianovi z Kunštátu, který byl ve svém civilním životě řezníkem. Byl silně slabozraký, přesto si nevystačil s běžným každodenním životem, byl velmi angažovaný, chtěl pro místní občany udělat něco více, zviditelnit jinak neznámé a zapadlé městečko Kunštát. Setkal se s talentovaným mladým sochařem – samoukem, jenž byl původním povoláním čalouník. Stanislav Rolínek z Bořitova, tak se jmenoval tento mladý muž, narozený v roce 1902, onemocněl ve svých 24 letech tuberkulózou. Po delším pobytu v Pasekách, kde se léčily nemoci dýchacího ústrojí, zanechal svého zaměstnání a začal se věnovat svým koníčkům – malování a sochaření. Začínal s pomocí poněkud netradičních jednoduchých nástrojů, půlkou nůžek na střihání ovcí a hasičské sekyrky.

Na kopci Chlum nedaleko bydliště vytvářel utajeně svou sochařskou prvotinu, sochal do celistvého kamenného kvádru téma husitského sousoší. Skrytý výtvor byl však objeven, sochání Rolínkovi zakázáno, ale na přímluvu či rozkaz velkostatkáře Mensdorfa Poulliho z Boskovic, mohl Rolínek pokračovat. Celé dílo tak vzešlo ve známost a díky tomu došlo k osudovému setkání sochaře Rolínka s Kunštátským řezníkem Burianem. Ten ho pozval v roce 1928 do Kunštátu a tak začala jejich spolupráce.

V tomto roce se slavilo desetiletí od vzniku 1. československého státu a výročí se tak stalo podnětem ke vzniku 13m vysoké sochy prezidenta Masaryka, která dosáhla nejen věhlasu po celém Československu, ale na celém světě. Ve své době byla největším výtvorem svého druhu na světě. Sochu známe jen z fotografií, neboť její osud byl tragický. Na počátku 2. světové války bylo přikázáno sochu zlikvidovat. Burian sochu úspěšně ukryl, ale udavač v obci místo uložení odtajnil. Ještě dvakrát byl učiněn pokus o zachování sochy, která byla dokonce rozřezána pilou na kousky, avšak nezadařilo se. Socha byla nakonec zničena, na místě zůstalo jen torzo. Jak říká paní Popelková, byly to Baťovy poctivé nezničitelné boty…

Nitro kopce Milenka

Sochou prezidenta Masaryka však mladý sochař Rolínek neskončil. Další fází jeho tvorby se stalo ztvárňování soch v současně hloubené pískovcové jeskyni v nitru kopce Milenka. Vstup do jeskyně ochraňuje kolosální postava lva, v jeskynních tunelech se skrývá mnoho rytířů, kteří čekají na svůj bájný okamžik… Bohužel však přes své mládí záhy, ve svých 29 letech, umírá na souchotiny. V Rudce pracoval celkem 3 roky. Za tu dobu vytvořil sochu Masaryka, s pomocí dělníků sochy v jeskyni a stihl též vystudovat jeden ročník na umělecké akademii.

Jeskyně měla být podle původního záměru mnohem větší, ale dílo zůstalo nedokončeno. Na některých sochách jsou patrné známky nedohotovení.

A tak dva muži, oba zdravotně hendikepovaní, dokázali vybudovat dílo, které skutečně ke Kunštátu přitáhlo pozornost vnějšího světa. K jeskyni se ještě přidala v roce 1929 rozhledna. Potomci pana Buriana se v minulosti i dnes nejen starají o vybudované dílo, ale její členové na počest a památku otce myšlenky a předčasně zemřelého sochaře, podporují dnešní mladé výtvarníky – sochaře a také talenty z řad nevidomých. Do Kunštátu se sjíždí mladí sochaři na pravidelně konaná sympózia, v parku přibývá natrvalo umístěných sochařských děl.

Smyslová zahrada

V tomto prostředí se též před několika lety začala budovat Smyslová zahrada. Původně projekt pro nevidomé, záměr byl časem rozšířen pro všechny postižené i zdravé, pro procvičení všech smyslů. Návštěvníky vítá reliéfní mapa s popisky v Brailově písmu. Rostou zde různorodé rostliny, které si mohou návštěvníci ohmatat, očichat a pokusit se rozpoznat, ale také zde jako houby po dešti narůstají keramické ostrůvky, jejichž účelem je vyzkoušet a procvičit jak hmat, tak i sluch. Třeba amfóry s různými drobnými předměty k ohmatání, zvukové koule – poznávejte po sluchu, čím jsou naplněny…. O kus dál stojí ozvučný kámen, také keramická zvonkohra, probublává zde potůček s kaskádami. Též se zde skví neuvěřitelné dílko nevidomé umělkyně, kočka a pes. Nevidomí se také podíleli na sázení stromů a keřů.

Člověk žasne, kam až mohou sahat lidské dovednosti bez tak důležitého smyslu jako je zrak. Pro návštěvníka se zde otevírá pohled přes krásu rozlehlé zahrady nejen do vlastní duše, ale empaticky i do duše takto postižených, což je velmi potřebné k rozvoji důležitého vcítění nás všech. Smyslovou zahradu založila obecně prospěšná společnost PRO FUTURO v Kunštátě a paní Popelková je její předsedkyní.

Medicínský kruh

A v takto krásném inspirativním prostředí a v prosluněném časně podzimním odpoledni se zde konalo setkání, sdílení a meditace s pránikem Henrim Monfortem a Danou Hájkovou, který se za svými příznivci dostavil do Česka již potřetí. Louka byla jak stvořená k uctění starým šamanským rituálem, který sdílejí všechny staré šamanské tradice světa. Říká se mu Medicínský kruh. Henri Monfort k rituálu uvedl: „Když šaman přijde na místo, které nezná, první co udělá je, že uctí Duchy místa, jež takto vítá.“ Tímto aktem byli uctěni Duchové všech světových stran a na závěr připomněl, že každodenní provádění rituálu například ochraňuje před ničivými dopady přírodních živlů.
Po medicínském kole všichni přítomní zhlédli zahradu, rozhlednu, vyslechli celou historii vzniku areálu a v jeskyni se pod sochou svatého Václava ztišili v hluboké meditaci při svíčkách za jemného hudebního doprovodu bubínku.

Nakonec se skupina přemístila do nedalekého penzionu U sochy, kde Henri Monfort s Danou Hájkovou zodpověděli, jako při každém setkání, několik dotazů k pránické výživě a procesu transformace. Zopakovali, co čeká adepta při 21denním přechodu, co se děje s celým člověkem a jeho buňkami… Jaká je příprava, jaký je rozdíl mezi půstem a pránickou výživou, též něco o stupni zralosti pro tento proces… stále dokola je o toto téma velký zájem.

Dotazy a odpovědi Henriho Monforta a Dany Hájkové nejen ze setkání v Rudce, ale i z dalších přednášek, co v sérii následovaly v České i Slovenské republice, je možno dohledat na internetu, pod pojmem Terra Nova Incognita nebo přímo pod jménem Herni Monfort.

Celá akce byla připomenutím jedné z možných duchovních cest, která proběhla v krásném, hluboce lidském prostředí. Kdo se v této cestě pozná, ať ji následuje.

Po dopsání článku jsem si uvědomila, že setkání v Rudce se konalo pár dnů po svátku svatého Václava a článek dolaďuji a odesílám na svátek Dne vzniku samostatného Československa… Náhoda?

Autor fotografií: Kateřina Tlachová a www.terranovaincognita.cz