K prohlédnutí tohoto hodnocení je nutné si představit Ježíše Krista, jak přihlíží otázce dvou středověkých křesťanů: Pod "jednou" nebo pod "obojí"? Katolík nebo protestant? Když dotázaný dá nevhodnou odpověď - následuje rána cepem nebo mečem. Obojí jménem Ježíše Krista a zaručeně pravé víry! (Ač tento výslovně řekl těm, kdož páchají násilí jeho jménem: "Odstupte pachatelé nepravostí, neznám vás!")

V Evropě se pomalu stávalo zřejmým, že gotické pojetí zbožnosti a nedostavení se druhého příchodu Krista, činí výklad křesťanského poselství nepřesvědčivým. Stalo se to proto, že přes jeho nepochybné nadčasové etické základy, církev ze strachu z herezí ustrnula ve výkladu světa a života člověka. Do povědomí Evropy se pomalu začalo vracet povědomí o antické moudrosti a začalo se rozvíjet rozumové poznání světa. Toto směrování duchovní Evropy se následně vyvinulo v renesanci. K neúplnému pochopení Ježíše neboli potlačením gnostického rozměru poznání stvoření, došlo kromě působení světských vlivů hlavně tím, že vedení církve ztratilo spojení s vyzařováním "principu Krista" (ač věděli, že On dal následovníkům slib: "Já jsem s vámi až do konce světa!"). Oni prostě o něj přestali usilovat. Papežové středověku se pozvolna stali vším jiným, než následovníky Krista. V důsledku toho, místo aby církevní elita poznáváním a žitím nadčasových pravd postupně vysvětlovala zdánlivé protiklady rozumového poznání, stabilizovala evangelijní zvěst zdůrazněním dogmat a opřením se o světskou moc. Tím se nedostatečnou mírou přesvědčivosti stalo oficiální učení církevních organizací "solí, která přestala "solit" život jednotlivce i společnosti" (čili činit život na zemi stravitelným). Následkem takového stavu věcí se z duchovního zákona automaticky odpojuje "přívod" duchovní energie z Podstaty světa - Pravdy.

Osobně hlavní příčinu tohoto odpojení spatřuji v tom, že se papežové a "konciloví otcové" začali vydávat za zástupce boží na zemi, což je ostentativní faktické porušení prvních dvou přikázání z Desatera! V důsledku toho za správný postoj řadového křesťana v životě bylo vydáváno nikoliv jeho stálé úsilí o podřízenost Pravdě (Duchu svatému), ale duchovní "vrchnosti"! Jen v důsledku takového postoje vedení církve se mohlo stát, že Husův odpůrce Štěpán Páleš, za souhlasu "koncilových otců" na sněmu v Kostnici, volal na Jana Husa: "Když ti církev svatá řekne, že máš jedno oko, budeš to učit"! To fakticky znamená, že když se "zástupcům Boha" na zemi dle jejich úsudku něco momentálně hodí, je povinen to pravověrný katolík považovat za Pravdu! Pravdou neboli vyzářením Ducha svatého nemá být objektivní zjištění o dění ve stvoření neboli rozhodnutí Podstaty světa, ale jeho interpretace církví!!! (Ještě v katolickém zpovědním zrcadle za "Rakouska"bylo: "Smrtelným hříchem je nadměrné hloubání o pravdách božích!" Neboli přímé potření myšlení smyslu života člověka na zemi!). Z tohoto faktického "non plus ultra" rouhání kněžstva církve vznikl tehdy stav, dodnes trvající, kdy je oslaben přívod energie Ducha svatého všem křesťanům. A hlavně z této chyby (a některých dalších) vznikl ateizmus jako projev vzpoury rozumu! Ateizmus nemá jinak jediný gnoseologický důvod k existenci, není možné jej doložit jediným poznatkem rozumu - jen vzdorem a vzpourou vůči evidentně nelogické dogmatice autoritativní hierarchie.

Síla islámu (islámského výkladu světa) pramení z toho, že se vyhnul této chybě. Na základě toho, že ji nedělá, může se pak v některých aspektech duchovního poznání dostat blíže Pravdě. Vždyť základním přístupem vyznavačů islámu vůči Alláhovi je: Řekneš-li člověče Alláh, padni na ústa a mlč! Ne pro ostatní učené nesmysly, ale právě pro tento přístup pokory vůči Živému Bohu, mu tento dává energii přesvědčivosti.

Husitské éra - důkaz svobodomyslnosti českého národa

Výše uvedené bylo nutné předeslat, abychom se mohli vcítit do situace v království českém ve 14. století, po smrti Karla IV. Lidé v české kotlině se tehdy ocitli v tlaku těchto pomalu se vynořujících rozporů. Oproti ostatní Evropě s tím, že ač o tom nevěděli a nevědí, jsou vystaveni " zářičům", jež v člověku zesilují usilování o Pravdu. Proto Češi a zejména Pražané více cítili i skryté problémy výkladu věrouky. V důsledku toho se stalo, že když "Boha zastupující papež" začal prodávat odpustky jako vstupenky do nebe, jejich prodavači sklidili v celé Evropě úspěch. Ne tak mezi laickými Čechy s podněcovanou intuicí. Když pak "tušení lidu" i s vědomím svého existenčního ohrožení potvrdil jeden z nich, Mistr Jan Hus, nastalo pozdvižení. Tato intuitivní vzpoura proti prodeji odpustků je onou stránkou husitství, která ukázala Čechy jako přetrvávající střed duchovního vyciťování Evropy. Tento aspekt projevu intuice dělá z husitství nejslavnější éru českých dějin. Ostatní národy "svatokupectví" neprohlédly. Bohužel do kontrastu s tímto odcítěním Pravdy vešla "nekompetentnost" formy projevu a odporu vůči nepravdě. To, že vzniklá duchovní a společenská situace nebyla zpracována intuitivně, ale jen rozumově, udělalo naopak z husitské éry dobu největšího úpadku a rozkladu českého národa a království!

Původ duchovního nezpracování nastalého schizmatu husitskými kritiky církve můžeme nalézt už u Mistra Jana Husa. Spočívá v akceptování tehdy obecného mylného učení církve "o sobě jako zástupcích Boha na zemi". Jan Hus sice intuitivně správně cítil onen nesoulad výkonu svátostí s odkazem Ježíšovým, neboli nežití Pravdy, ale vyvodil ze schizmatu praxe a ideje chybný závěr, a sice ten, že "nehodný kněz" nepodává platné svátosti! Proto v tomto článku ve sporu koncilu s Husem měl pravdu koncil, který zaujal správné stanovisko: "I při oprávněně etických "nekvalitách" mnohých kněží, jsou svátosti a mystéria víry jen zevními projevy komunikace mezi věřícím a Bohem. Kněz vykonávající rituál je tedy v aktu účasten pouze jako viditelný nástroj skrytých mystérií. Ale Mistr Jan Hus měl zase pravdu v tom, když učil, že kněz, hlásající etickou víru (neboli jako poradce neškolených), je povinen být jim příkladem - žitím hlásaných hodnot křesťanství. Jan Hus toto vyhlašoval proto, že nepochybně vnímal, jak právě u něj doma v Čechách nepříjemně cítí lidé rozpor mezi slovy a činy. Nevěděl ovšem, že je to v důsledku "zářičů", které aktivují schopnost vnímat věrohodnost čehokoliv. Od vnímání rozporu činů a slov při žití křesťanství z bible vznikl i pro negramoty pochopitelný požadavek davu na "přijímání pod obojí". Protože když podle tohoto dogmatu se "jde do nebe", při žitém českém rovnostářství chtějí jít "i kmáni", jako kněží, do plnohodnotného nebe.

Manipulace církve s lidmi i s vírou vadila jen Čechům

Požadavek "přijímání pod obojí" je ukazatelem "čehosi" od Evropy odlišného. Jednak rovnostářství, jednak opravdovosti, ale také neochoty k akceptování nehodné autority, někdy i užitečné. Jako v tomto případě, kdy církev zrušila pro obecný lid evangelijní symboliku společného pití vína, symbolicky s Ježíšem. Je zajímavé, že si tuto otázku vzniku odlišného přístupu nepoložil a neanalyzoval nikdo z historiků ani teologů. Nelze se divit, ostatně titíž si nepoložili ani otázku, proč v Čechách masově vadilo prodávání odpustků a jinde ne? Přitom odpovědi na ně jsou klíčem k chápání pozadí dějů a hodnocení husitské éry z hlediska věčnosti. Odpověď by je jistě musela napadnout, ale minulým a současným historikům a filozofům se odpovědi na tyto otázky jednoduše nehodí do jejich prizmatu nazírání na věc i svět. Ostatním evropským národům to ostatně nevadilo určitě proto, že církví vyučovaný povrchní a pohodlný názor ochotně přejaly. Totiž  ten, že člověk je nenapravitelně nedokonalý, že nemusí v životě o nic dalšího usilovat a jen poslouchat duchovně představené a nechat se jimi manipulovat. A nebádat, jestli správně nebo nesprávně. A to z toho důvodu, že to usilování o Pravdu za něj i za každého křesťana už udělal Ježíš. A vydobyl mu spásu po smrti, k níž se věřící, podle "teologických odborníků", zaručeně dostane jen plněním pokynů církve - neboli nechá-li se bez odporu manipulovat. Do světlého záhrobí má tak vstoupit ne vlastním myšlením a konáním, ale vykonáváním předepsaných rituálů. Jenže právě tento přístup k praktickému žití života jednotlivce je příčinou všeho úpadku a ztráty přívodu energie křesťanského poselství! Člověk má povinnost skrze život v těle, za pomoci víry v Boha, vyvíjet úsilí k přiblížení se k Pravdě, dokonalosti - vlastně k Bohu, což je rovno získání na těle nezávislého věčného života vědomí (ducha). A aby to člověk poznal a získal, dal mu Ježíš Kristus, poslaný Bohem, návod - pozemskou pouť. Rituály Ježíšem ustanovené mají být jeho následovníkům praktickou nápomocí k vzniku stavů duše, v nichž je viděn správný přístup k  řešení životních dilemat. A kněží mají být pouze čistými poradci v hledání vidění zákonů Živého Boha tak, že kvalifikovaně provedou a vysvětlí rituály nevzdělaným laikům.

Že křesťané navzdory psanému Evangeliu akceptovali a dodnes často akceptují tento vadný přístup, je proto, že výše uvedený požadavek bylo a stále je velmi těžké uskutečňovat ( to je ono - "vcházejte úzkou branou..."). Daleko pohodlnější je přijmout názor, že člověk sice ve faktickém životě může žít, jak chce, ale za nedělní návštěvu kostela, vyzpovídáním se a "pojezením" oplatků se stane "Bohu milým" a tím vejde do života věčného. A to přesto, že ten fakticky žitý život není Bohu a Kristu milý. Jak je příjemné slyšet, že kněz jménem Krista (a Boha) zajistí odpuštění živočišností žijícímu člověku. Nevěrohodnost takového přístupu k duchovním zákonům by měla být jasná každému, "kdo z Boha je a slyší Ježíšův hlas". Mne udivuje, jak tato duchovní zvrhlost mohla v Evropě přetrvat staletí? Já jsem hrdý na své předky právě proto, že "cosi shnilého v učení církve" vlastně poprvé veřejně odhalili a pokusili se o lepší řešení. Lituji jen toho, že se tak stalo formou lidových bouří a násilných revolucí. Předky však omlouvá to, že tehdy ještě nenastal ten správný čas ke kvalifikovanému duchovnímu vzestupu. Naši předci neměli tehdy dostatečné vědecké a gnostické vědomosti, aby mohli pochopit neoddělitelnost křesťanství a obecných etických (duchovních) principů.   Neznali způsob průběhu hmotného stvoření (vědu), ani neměli vyhodnocovací poznatky z chodu dějin, ani poznatky ze stavů rozšířeného vědomí. Tento postup poznání přinesla až současná doba. Proto také čekám, že impuls k novému duchovnímu vzestupu Evropy vzejde právě z Česka. A jako předehru k tomuto zvratu vnímám onen duchovní stav národa, který je možné charakterizovat jako žitý ateizmus, správněji agnosticizmus (čili něcizmus - něco je...), a to i u tzv. věřících a mnohých kněží. Za této situace faktického duchovního vakua však vstupuje do Evropy islám. Pokud současné křesťanství nevystoupí, a to velmi rychle, na vyšší úroveň, výsledek střetnutí islámu se skrytě i otevřeně žitým ateizmem je jistý. Na hlavu by jej porazil bez ohledu na "silové resorty" ateistů!

Velikáni doby husitské

Při velmi pro národ důležitém pochopení a hodnocení doby husitské, doby v něčem veliké, v jiném doby největšího úpadku národa, nemůžeme pominout rozbor dvou klíčových postav doby: Mistra Jana Husa a Jana Žižky z Trocnova. Mistra Jana Husa charakterizuje jak jeho opravdovost, tj. snaha žít křesťanství v jeho tehdejším pojetí, tak i úsilí o přiblížení se Pravdě i za cenu osobních ztrát včetně života. Jsem přesvědčen, že milosrdný Bůh promíjí všem nenásilné omyly při opravdově chtěném směrování k Němu. Dokonale vidí i tlaky a malé možnosti ke kvalifikovanějšímu úsilí. Přesto postava Mistra Jana Husa je nejen pro Čechy, ale i evropsky významnou osobou. Jeho vystoupení předznamenalo příchod nové éry, doby moderní. Tu charakterizuje docenění individuality ve společnosti, neboť před Bohem vždy byl každý jednotlivý člověk nenahraditelnou hodnotou. A jako takový má právo vyjádřit svůj názor a postoj, neboli je to požadavek svobody slova. To také Husovou zásluhou začala uznávat i křesťanská civilizace. Právě tuto změnu oznamuje symbolika Husova trvání na svém názoru před koncilem, neboli před evropskou křesťanskou komunitou. Hus a husitství oznamují v Evropě konec "civilizace skupinových duší", kdy právo na názor ve věcech duchovních má pouze papež, ve věcech světských král. Ostatní mají v civilizacích skupinových duší jen právo mlčet a poslouchat. Tento zvrat je zásadní změnou kvality civilizace, začátkem postupného přechodu k úrovním civilizací duchovních. Požadavkem práva na názor, veřejně Husem na kostnickém sněmu vzneseným, pohnuli Mistr Jan Hus a husitští myslitelé křesťanství a Evropu k pohybu.

Duchovní zákon o přetrvávání vlivu poznatků a postojů mezi lidmi, které jsou z Boha, svědčí pro působení Ducha svatého skrze Husa (rada Gamalielova), neboť stále platí jeho odkaz národu. Před smrtí upálením Čechům vzkázal: "Miluj Pravdu (tj. Ducha svatého), braň Pravdu (nenásilně) a jiným přej Pravdu! (Neboli buď tolerantní a pokorný vůči Bohu.) Základní osnovou své závěti Mistr Jan Hus natrvalo vstoupil mezi velké duchy Evropy a do skupiny duchovních vůdců národa.

Genocida katarů

Zcela jiné pozadí vidím za druhým hlavním aktérem husitské doby, Janem Žižkou z Trocnova. Abychom pozadí za ním spatřili, musíme se nejprve přenést do jižní Francie do doby křížových výprav proti katarům. Ti byli při výkladu poselství Evangelií etičtější a přesvědčivější. To je také důvod, proč při jejich přesvědčování o správnosti katolického výkladu křesťanství, neuspěl ohnivý kazatel "svatý" Dominik (zakladatel inkvizičního řádu dominikánů). Když slovně neuspěl, rozhodla "svatá" stolice poslat křížovou výpravu, aby přesvědčila katary o své pravosti víry.  Za účast v této výpravě obdržel každý žoldák odpustky za minulé zločiny a v případě smrti "za správnou věc" víry jistý vstup do nebe. To za Boha rozhodl sám zástupce boží na zemi - papež. Přitom se začala odehrávat podivná věc. Kdekoliv na sebe narazila křižácká a katarská vojska, nepochybně etičtější kataři byli vždy drtivě poraženi. U někoho by mohla vzniknout otázka, kde byla pomoc boží? Na konci "křížového" tažení dokonce došlo k plošné genocidě obyvatelstva, které trvalo na katarském výkladu světa a radši volilo smrt než katolicizmus. Jako kdysi první křesťané! Abychom porozuměli průběhu těchto a husitských vojenských dějů, musíme pochopit, proč se kataři do té situace dostali. Odpověď nám nabízí nahlédnutí do prvotního axiomu katarské víry, do jejich vztahu k Bohu jako podstatě světa. V katarském přístupu nalezneme kardinální duchovní lapsus: Kataři totiž nazírali na hmotný svět jako na nedokonale stvořený zlým demiurgem satanem a tím snižovali Stvořitele k nedokonalosti a bezmocnosti. Nikoliv poznáním světa, ve kterém žili, ale překonáním utrpení života hodlali vstoupit do dimenze dokonalosti. Na druhé straně však o ní věděli od svých "čistých" mnoho. Ti tam měli vhled prostřednictvím gnostických vstupů za stavů rozšířeného vědomí. Kataři tímto přístupem k životu de facto posunuli těžiště jeho smyslu z hmotné dimenze do astrální (snové), neboli negovali hodnotu daru života a smysl bytí lidského ducha na zemi. Věřili ve vládu satana na zemi a bezmocnost boží. Tím se jim dostalo to, v co věřili (jakou měrou měříte, takovou vám bude Bohem měřeno). Proto se jim na rozdíl od husitů pomoci a síly od Boha dostat nemohlo.  Správné vnímání světa je takové, že hmotný svět byl učiněn jako dokonalý, jako prostor k seberealizaci a vývoji poznání lidských duchů. Jako utrpení jej vnímáme jen proto, že jsme my lidé, odešli pádem do ega od přijímání informací ze Světla - od Boha, a tím z vnímání světa jako ráje. Jakmile se lidé opětovně začnou chovat podle vůle Stvořitele, ráj na zemi se jako odraz duchovního ráje ve hmotnosti opět objeví. Toto hledání cesty neboli poznávání stvoření je také jediným smyslem dějin lidstva.

Jan Žižka z Trocnova

Opět se přenesme do husitských Čech. Tam se vyhlášením křížové výpravy vytvořila situace, kdy žoldnéři, vrazi a lupiči z okolních zemí dostali podobný pokyn ke křížové výpravě, tentokrát do Čech. Národu hrozilo, že okolní rakouští, bavorští, sasští a pruští rabiáti provedou genocidu kacířského národa a sousední šlechta obsadí vylidněná území poslušnými osídlenci. Neviditelné duchovní vedení českého národa je samozřejmě vedeno Prozřetelností. Ta jako taková předpokládá vždy všechny varianty možného vývoje při procesech zdokonalování víry - tedy i tu nejhorší, onen vpád band vrahů pod záštitou kříže. Duchovní vedení národa začalo tedy v předstihu s výchovou "možná potřebného" geniálního vojenského vůdce. Poslalo jej "osudově" nejprve mezi lapky, aby se naučil překvapujícím taktikám, pak do velké bitvy u Grünwaldu. Tam, aby se naučil strategickému velení velkých bitev. Jeho vojenské zkušenosti pragmaticky pohnuly krále Václava IV, že dal bývalému lapkovi milost a navíc jej učinil velitelem posádky pražského hradu. Tím získal Žižka navíc vědomosti o logice opevnění a o možnostech překonávání opevnění. Když obecná politická situace v království a Evropě nabrala ten nejhorší násilnický směr, nastala doba pro dějinné vynoření se Jana Žižky z Trocnova. Kázání Jana Husa z něj mezitím udělala stoupence zkvalitnění pojetí křesťanství. V důsledku všeho toho se stalo pravidlem, že když se pak Jan Žižka kdekoliv objevil mezi husity, ihned vyzařováním své osoby získal nebývalý respekt. Ač neměl vlastně žádnou hodnost nebo pověření, slovo bratra Žižky se stalo u husitů zákonem. Jak známe i z dnešního života, toto se děje jen těch osob, které silně vyzařují charismatem neboli duchem. Tímto "mechanizmem pohybu skrytých nitek osudu" se stalo, že se na obranu národa mohl vynořit v době nouze potřebný vůdce. Tady v toku zákulisních sil můžeme nalézt onu příčinu rozdílných bojových výsledků katarů a husitů Kdekoliv na sebe narazili husité a křižáci, byli křižáci biti jak žito. Bez ohledu na to, že křižáci obvykle převyšovali husity až čtyřikrát! Zdůrazňuji připojit k úvaze i ten fakt, že nikdy v dějinách neporazili nevycvičení povstalci, od Spartaka, přes povstalé fanaticky bojující Izraelity v Jeruzalémě až po Pugačevovce v Rusku,  profesionální armádu! V kontrastu s těmito výsledky husité jasně vítězili kdekoliv a kdykoliv. Tato odlišnost výsledků bojových střetnutí si žádá vysvětlení. Jen s nahlédnutím za kulisy zevních dějů můžeme pochopit překvapivé průběhy válek až do současnosti. Pouze "hmotou zajaté duše", tj. stoupenci vývojové teorie a "skeptici", nacházejí nějaké děje ve stvoření jako "náhody", tj. nemající příčinu. Já však při pohledu za oponu hmotných dějů náhody  nikdy  nenalézám. Potvrzuji tak absolutní platnost Ježíšových slov: "Ani vlas z hlavy nespadne nikomu bez vůle mého Otce!" Proto jsem hledal příčinu, proč husité vítězili. Nenašel jsem ji však, jako naši "dialektičtí" historici, v používání cepů v boji. Oproti materialistům jsem nalezl příčinu "za oponou". Husitský bojovník prostě dostával v bitvě energii z duchovní dimenze. Agnostici takový příliv síly označují jako "z přesvědčení", což je velmi neurčité vyjádření původu. Až dodnes přece příliv energie z duchovní dimenze dodává duchovně "nakmitanému" skoro nadlidskou sílu a mrštnost v ohrožení života nebo ve fyziologických dějích zázračných uzdravení. "Pomoc z druhé strany" navíc dodávala velitelům husitů (Žižka, Prokop) informaci neboli intuici. Právě skrze ni se stávali strategicky neporazitelnými. O tom, jaká se vytvořila pověst o Janu Žižkovi, svědčí třeba toto: Když se vydal s několika sty husity na pomoc severočeským husitům, tísněným deseti tisíci žoldnéři ze Saska, tito po zvěsti, že na ně táhne Žižka, ihned uprchli z Čech. Ostatně jeho dějinná stopa je v okolních zemích stále tak silná, že např. v Rakousku dodnes straší děti vedle Attily a Džingischána také Žižkou! U přemýšlivých vzniká samozřejmě otázka, proč tak brzy zemřel? Já cítím, že proto, že překročil své duchovní "pověření". Ač se již nemusel bránit zevním nájezdům, táhl na Moravu "přesvědčovat" místní katolíky. A to již nebyla obrana, na to již nedostal sílu.  Pro dobro jeho duše byl u Přibyslavi "odvolán" na věčnost (aby se karmicky nezatížil).  Proto i na bratra Žižku mohou Češi vzpomínat s vděčností.

Usilování o Boží pravdu znamená přísun energie

Dalším vývojem událostí však prvotní úsilí českých reformátorů, směrované ke zkvalitnění víry, degenerovalo. Husitské jádro táboritů nepracovalo duchovně ani tělesně a pozvolna se stávalo bandou nábožensky se tvářících loupežníků. Tím se jejich intuitivní i osobní duchovní podpora vytratila a v důsledku toho byli méně do marasmu upadlými umírněnými kališníky u Lipan poraženi.

Na základě výše uvedeného je zřejmé, že mimořádná osobnost Jana Žižky z Trocnova není na rozdíl od Jana Husa evropského, ale pouze národního významu. Nutno ale pro jeho správné historické zařazení dodat, že ač Žižka nic slovně duchovního nepřinesl, připomněl národu poznání, že boj i za jen dobově spravedlivou věc, přivádí národu pomoc z neviditelné strany stvoření. Tato skrytá podpora mu pomáhá nejen k udržení odhodlanosti k boji za správnou věc, ale i k schopnosti odhadu běhu dějin. Žižku tedy můžeme pojmout jako učitele obrany a vynalézavosti oprávněných národních zájmů. Jako odkaz husitské doby, možnost přívodu duchovní energie při úsilí o objektivní pravdu, nám zůstalo heslo na české zástavě: Pravda boží (objektivní) vítězí! Bylo a je faktickým opuštěním hloubky odkazu našich předků, když ateisti z principu napsaného na zástavě vypustili slovo "boží", tj. objektivní. V důsledku vypuštění klíčového slova si pak kdokoliv podle potřeby může myslet, že i jakási neurčitá, tedy i "soukromá" pravda, patřičně podložená penězi, vítězí. Jen kvůli vypuštění tohoto slova mohli s touto standartou jezdit komunisti, privatizátoři a do budoucna může vlastně jezdit kdokoliv. A naopak. Až se toto klíčové slovo na standartu vrátí, opětovně se národu plně otevře přívod energie a tím radosti ze života.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2014.