Z kruhů institucionálního náboženství i sdělovacích prostředků slýcháme o účelu adventu pouhá dvě otřepaná a vágní slova: očekávání, příprava. Ale co je skutečnou náplní tohoto období, proč trvá právě čtyři týdny, to se nedozvídáme.

Hlouběji, ba k podstatě těchto tajemství se dostaneme zalistováním v odkazu Rudolfa Steinera. Zjistíme tam i konkrétně, jak hluboce a krásně se každého z nás toto období může dotýkat. Pochopíme, že toužíme li nalézt svou vánoční hvězdu ve svém nitru i v duchovním světě, musíme se k tomu příslušnou snahou uzpůsobit už od přelomu listopadu a prosince. Po staletí sloužil křesťanům k tomuto účelu právě advent - čtyři týdny obřadů, modliteb, zpěvu a rozjímání. To se však zmechanizovalo.

Advent začíná první nedělí mezi 27. listopadem a 3. prosincem. V čem spočívá? Je to vlastně jakési každoroční zkrácené opakování velkého historického stupně vývoje lidstva - světového adventu. Jím se lidstvo připravovalo v předkřesťanských dobách na příchod Mesiáše, nejen ústy proroků, ale především v mystériích. Každý ze starých stupňů zasvěcení - dávná Indie (Védy, Upanišády, Bhagavad Gíta, Buddha), pak perské učení Zarathustrovo a duchovní kultura starých Egypťanů a Chaldejců - vnesl do lidského poznání nový stupeň. Tyto tři dávné způsoby zasvěcení měly postupně připravit člověka, toužícího po povznesení, ke zrození jeho čistého Já, které je  symbolizováno i usnadněno zrozením božího dítěte - Ježíše v jesličkách, tedy i v nitru člověka. Tím advent ve čtvrtém týdnu vrcholí.

Období očisty od temných sil - advent

A co můžeme sledovat my jako podstatu tohoto období, která se nás přímo dotýká? V adventu mají duchovní hierarchie, které nám po dobu celého roku pomáhají (aniž bychom si to museli uvědomovat), nejmenší působnost na člověka. Světová moudrost odstoupila, hluboké vrstvy našich bytostí nejsou napájeny vyššími silami, jsme osamoceni, tedy i více vydáni napospas neviditelným temným bytostem. Proto bychom si měli vydobývat moudrost zvýšenou vlastní touhou a vlastními silami. Člověk se má sám nést svým duchovním Já.  Advent je proto procesem sebepoznání, očisty od temných sil až k jádru sebe obnoveného, k pravému Já.

Clony k Dítěti, k vyššímu Já, musíme sami odstraňovat jen vlastní snahou. Žádná vyšší bytost nám v tom nyní nepomáhá. Duše může touto dobou též prožívat periodu největší opuštěnosti. To ale současně znamená i dobu největší svobody. Vůdcem člověku musí být jen vlastní moudrost, vnitřní světlo, které může osvětlovat cestu temnotou zimní noci k narození duchovního Slunce v nitru i v zemské auře. Toto období je proto zkušebním kamenem duchovního vývoje, převzetím vývoje do svých vlastních rukou. Tato osamocenost, ba i dychtivost po útěše duchovního paprsku, je předpokladem narození Ježíše v našem nitru o Vánocích. Můžeme to pociťovat různě, zprvu i zcela nenápadně. Je lépe ztišeně a trpělivě vyčkávat, než si něco násilně představovat.

Proč zrovna 4 týdny?

Čtyři týdny adventu esentivně opakují čtyři kosmické dny, tedy inkarnace Země. Jen pro připomenutí - stvoření probíhá v tzv. kosmických dnech, manvantarách, které jsou střídány kosmickou nocí, pralayou, kdy vše, celý kosmos, zaniká a stahuje se do tzv. kauzálních esencí, tedy "semínek". Jako vyroste strom ze semínka, i zde z nich pak vše počne znovu při dalším stvoření kosmu, ale vždy na vyšším stupni. V prvním kosmickém dni vznikla nerostná hmota, ve druhém byla oživena éterickou substancí, ve třetím byla přidána astralita (cítění). Toto je podstata tří lidských těl: fyzického, éterického (oživujícího, pránického) a astrálního (pociťujícího). Substanci každého z nich jsme si přinesli z oněch minulých tří kosmických dnů. Čisté Já má člověk vypěstovat na dnešní Zemi, která je čtvrtým kosmickým dnem, přičemž pravzorem, podstatou vyššího Já je Kristus. Tím se člověk stává plně člověkem.

Čtvrtý týden adventu tedy symbolizuje nynější kosmický den, kdy sestupuje na Zem Kristus jako dárce ryzího, zářícího vyššího Já. Proto se Ježíš i historicky rodí koncem 4. týdne adventu. Tím je advent završen, korunován. Každý týden nese charakteristiku a náplň příslušného kosmického dne. Jesličky jsou symbolem lidského nitra. Podobně jako následné Vánoce, jsou to týdny, kdy se každoročně obnovuje v zemské auře vanutí těchto sil.

Je to období zvláště vhodné pro pravé sebepoznání. Čím je to dáno? Tak jako duše Matky Země se po letním výsunu do kosmu navrátila v zimě do svého zemského tělesa, ponořila se do něho a splynula s ním, tedy je uvnitř něho a naprosto odděleně od veškerého kosmu žije svůj vlastní v sobě uzavřený život, má tomu být i s nitrem člověka. Má v této době rozpoznat nejlepší možnost nořit se do sebe, cvičit sebepoznání, poznávat i působnost negativních, odpůrčích bytostí ve svém myšlení, cítění, jednání, ve svém já.

Buďme ještě konkrétnější. K týdnům adventu lze meditačně přiřadit čtyři základní platónské ctnosti:

1. adventní týden - pokora

Duše si klade otázku: Nezasahuji svými činy příliš násilně do svého okolí, až v přílišné snaze uplatňovat svoji osobnost? Odpověď nalézá v náladě pokory, ve vědomí, že je třeba se stále učit skromnému vžívání se do duchovní podstaty světa, jejímž článkem je i lidská duše. Jen tak se můžeme vyrovnávat se světem a žít s ním v míru.

2. adventní týden - rovnováha, uměřenost

Jde nyní o to, aby se člověk v pokorném odevzdání ztišil ve svém nitru natolik, aby mohl slyšet šepot světového Slova, které ho neustále vybízí, aby vše co koná, naplňoval duchovním světlem, to je aby jednal cestou oběti své nižší přirozenosti, svého sobeckého já.

3. adventní týden - odvaha

Vydat se statečně na moře života, přijímat svůj úděl vděčně a odvážně. Duše má vůli k oběti a k dosažení své niternosti. Ví, že do světa hmoty nebyla seslána, aby se v něm slepě hmotařsky ztrácela, ani aby z něho unikala a odvracela se od něho, ale aby ho posvěcovala a produchovňovala, zkvalitňovala.

4. adventní týden - moudrost

Takto připravena sebepoznáním a v pochopení oběti jako nejvyššího morálního činu může duše dospět ve 4. týdnu, v půlnoční hodině roku ke svému cíli. Zbavena všech iluzí a sebeklamů, může cítit, jak se odhalují poslední clony, které ji dělí od duchovního Dítěte, kterým je vyšší Já. To se rodí v jejím klínu, v jasu očištěného srdce. Tajemství zrození, které se uskutečňuje v nejhlubší zimní noci, je znamením věčné obnovy. V něm si duše uvědomuje, že stále znovu a znovu sestupuje do jesliček, do jeskyně těla, aby jeho těsný prostor prozářila vesmírnými dálavami, aby v něm přemohla temnoty světa a prohřála mrazivý dotyk mrtvé hmoty hřejivým dechem lásky. Při pohledu na dítě, zrozené v jeskyni, si duše jasně uvědomuje, že pozemské tělo, do něhož sestupuje, je velikým darem. Je tělem naděje, v němž se shromažďují paprsky nebeských sil, aby z něho vyzařovaly do dálav světů, je božským základem, v němž se spojují výšiny s hlubinami.

Zarathustrovo náboženství

V dávných mystériích se člověk spojoval s duchovním světem dvojí cestou: v severním proudu, jehož reprezentantem je staroperská kultura s náboženstvím Zarathustrovým, se zaměřoval na poznání světa a přírody, na poznání duchovních sil působících ve vesmíru. V jižním proudu, jehož představitelem je indická duchovnost, zejména ve své buddhistické podobě, usiloval o vnitřní poznání lidské duše a o působení Ducha v ní.

První proud byl cestou moudrosti, cestou hlavy, zvaný též cestou králů. Druhý proud byl cestou lásky, cestou srdce - cestou pastýřů. Obě cesty se zrcadlí a spojují ve vánočním zrození, jak je líčí evangelia Matouše a Lukáše. Od této doby by hlava a srdce neměly už kráčet oddělenými cestami. Člověk má usilovat o poznání, o moudrost, ale nikoli pro ni samu, ale proto, aby ji zvnitřnil ve svém srdci. A zvláště 12 svatých nocí Vánoc je roční etapou, v níž každý člověk, který ji vědomě prožívá, může v souladu hlavy a srdce spojovat v sobě moudrost s láskou. V poselství Vánoc se obě tyto základní síly světa spojují. Pro lidskou duši, která toto spojení v sobě vědomě prožívá, pak už není vánoční hvězda jen vnějším znamením, ale hvězdou, která září v jejím srdci. K tomu vyúsťuje období adventu.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2014.