Když se zabýváme studiem evangelií, můžeme při četbě snadno dospět k myšlence, zda to všechno třeba nebylo úplně jinak - a samozřejmě to již mnohé napadlo. Důvodů k tomu je nemálo. Podívejme se nyní na život jedné pozoruhodné osoby, která může být v této záležitosti klíčovou - Josef, syn Matatjášův, alias Josephus Flavius.

Už od mládí patřící k elitě nejvýznamnějších lidí, po dosažení dokonalého vzdělání se účastnil revolucí za národní osvobození, a později se stal známým zejména jako židovský historik. Doba jeho života je blízká době Ježíšově. Některé podobnosti jejich života jsou zarážející ? posuďte sami...

Už rodokmeny Josefa i Ježíše mají společné prvky. Ačkoliv si to mnoho lidí neuvědomuje, Ježíšův otec a matka pocházeli (podle evangelií) ze dvou prastarých a významných rodů ? v evangeliích se uvádějí dvě posloupnosti ? jedna z královského rodu a druhá z významné kněžské rodiny.

U Josefa se dozvídáme totéž. Můžeme přitom citovat z dostupné literatury: "Židovský historik Josephus Flavius, vlastním jménem Jóséf ben Mattatjáh, pocházel po otci ze staré kněžské židovské rodiny a po matce dokonce z královského židovského rodu Hasmoneovců. Narodil se v roce 37 po Kr. v Jeruzalémě. Už od mládí byl pečlivě vychováván v náboženských tradicích svého národa." (Tento i následující citáty a údaje jsou převzaty z knihy: Josephus Flavius O starobylosti Židů, Můj život Antická knihovna.)

Stejně jako Ježíš už ve dvanácti letech udivuje zákoníky svým neobyčejným rozumem a výklady písem, podobně k Josefovi, údajně "už jako ke čtrnáctiletému, přicházeli velekněží a přední zástupci města, aby se od něj učili výkladu zákonů".

Podobně jako Ježíš se i Josef dokonale seznámil s veškerým tehdejším náboženským učením a učenci, z nichž nejvýznamnější byli farizejové, saduceové a esejci.

Zajímavé také je, že údajně strávil tři roky svého života u poustevníka, který žil u Jordánu, "byl oblečen v oděvu z bavlny, požíval jen divoce rostoucí potravu, a ve dne i v noci se častokrát omýval studenou vodou, aby se očistil", podobně jako Ježíš začal svou veřejnou činnost pod vedením Jana Křtitele třicet let předtím. Josef ve své biografii uvádí, že se stal jeho horlivým následovníkem. Nakonec se přiklonil k farizejům.

Tři hlavní židovské sekty se přitom nijak výrazně nelišily ? všechny dobrovolně dodržovaly přísné náboženské předpisy, takže, ač nemuseli, jejich členové žili podobně jako kněží. Farizejové, stejně jako ostatní, očekávali Mesiáše z rodu Davidova, a také věřili ve zmrtvýchvstání a v poslední soud, v čemž se jejich učení shodovalo s učením Ježíšovým. Farizejové byli podobně jako Ježíš umírnění a tolerantní vůči Římu. Josefova víra tedy mohla být velmi podobná Ježíšově.

Josef také dokonale poznal řeckou a římskou kulturu a život v římské říši, její politiku i vojenskou moc.

Židovské povstání a překvapivý přesun do Říma

Když bylo Josefovi kolem třiceti let, nastala v jeho životě nejvýznamnější událost ? došlo k židovskému povstání proti Římu, jehož se přímo účastnil. Jedno z hlavních center revoluce bylo v Galilei a Josef se zde stal velitelem odboje. Válka trvala asi tři roky a znamenala naprostou zkázu ? Jeruzalém a s ním i židovský národ byly v ní zcela zničeny. Josef v ní byl za zvláštních okolností poražen, jen o vlas unikl smrti, ale nakonec se objevil ? na straně vítězů!

Tato etapa je doposud nejasná, víme však, že Josef se jakoby zázrakem stal nejlepším přítelem římského císaře, jeho chráněncem, dostal od něj dům, peníze a významné postavení, a přestěhoval se do Itálie. Tam také sepsal všechny své knihy, zejména spisy O válce židovské a Židovské starožitnosti, z nichž se můžeme o této etapě dějin dočíst.

Nehledě na pozoruhodné životní osudy a peripetie, stojí za zmínku, že Josef žil v 70. až 90. letech prvního století v Římě v době prvotního křesťanství, a právě v době sepisování evangelií. Knihy Nového zákona, jak se předpokládá, byly sepisovány právě v době Josefova života, a možná právě v Římě. Josef se o křesťanech své doby nikdy nezmínil, těžko však si lze představit, že by o nich nevěděl, ani že by s nimi nebyl ve styku. Vždyť to byli jeho krajané v cizím městě. Navíc s podobným pohledem na svět. Byli to pak také právě první křesťané, kteří jeho knihy přepisovali a šířili.

Na druhou stranu byl Josef všemi židy urputně nenáviděn a označován za zrádce. Ti paradoxně o jeho knihy neměli zájem. Ačkoliv byl Josef v Římě obhájcem židovství, byl samotnými židy odmítán, vnímán jako kolaborant. A přímo zde se rodí křesťanská církev. Dává to nějakou souvislost?

Josef píše také o této své příhodě: Po válce podle svých slov našel při cestě do Jeruzaléma spoustu ukřižovaných zajatců a mezi nimi prý "tři příbuzné", o které u císaře prosil, aby mu je dal, a ten je dovolil sejmout. Dva zemřeli, třetí však po sejmutí z kříže podstoupil léčení a zůstal na živu. V evangeliích se píše, že Ježíš byl ukřižován se dvěma dalšími (lotry), a zatímco oni zemřeli, Ježíš po sejmutí z kříže obživl.

Takových souvislostí a náhod bychom při důkladnějším bádání nalezli více.

Další zajímavé znaky Josefova díla: Josef ve svých knihách hovoří o dvaceti různých Ježíších. Většinou se jedná o zbojníky, povstalce, samozvance, falešné proroky, poblouznilce a lotry. Žádné senzační zprávy o Kristovi, Synu Božím, zázracích, apoštolech, tak jak je známe z evangelií. Na všech těch tisících stránkách svých spisů uvedl jen pár stručných zmínek. Ale aspoň díky jim víme, že Ježíš, Jan Křtitel a Jakub skutečně existovali a zasáhli do historie lidstva. Je evidentní, že v Josefově době bylo Ježíšovo křesťanské hnutí sice známo, bylo však z hlediska národních událostí nevýznamné. Důležitý je fakt, že Josef ve svých spisech hodnotí Ježíše, Jana Křtitele i Jakuba kladně.

Zajímavostí je také skutečnost, že Josef, stejně jako ostatní židé, na základě biblických proroctví očekával mesiáše, podle něj jím však byl římský císař Titus, což je poněkud zvláštní a naprosto to odporovalo židovským tradicím.

Možná se vám zdá, že celá záležitost kolem Josefa Flavia a křesťanství vzbuzuje pouze stále více nejasností, že je otázek nyní ještě více než na začátku. Ale kdybychom šli dále, můžeme všechny nejasnosti ještě znásobit. Muž, který v evangelickém vyprávění prosí Piláta o vydání těla ukřižovaného Ježíše, se jmenuje také Josef. Kdo byl tento tajemný Josef z Arimatie, o němž se píše, že byl bohatým a vlivným mužem, radním, významným knězem a tajným stoupencem Krista, jenž s ním očekával Boží království? Prý to byl on, kdo se ujal Kristova těla a sám jej pochoval. Všimněte si, že tak neučinili jeho blízcí a učedníci, ale Kristova těla se ujal nějaký úplně cizí člověk.

Samozřejmě, Ježíšův příběh se odehrával o generaci dříve než Josefův, avšak evangelia i Josefovy knihy byly shodně napsány generaci až dvě po Ježíšovi. Nikdo z jejich čtenářů Ježíše osobně neznal, navíc všechny tyto spisy vznikly v Řecku a Římě. Křesťanská církev také vzniká nikoliv v Izraeli, jak bychom očekávali, ale v Římě. Jaký je tedy závěr? Pouze ten, že celý příběh zůstává nerozřešenou hádankou. 

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2014.