Příběh první: Pohodlí pro sebe a bezohlednost pro dárce

Kdysi ještě za totality... Jedeme stanovat na Velkou Fatru. Podobně jako Krkonoše a Šumava je to krajina mého srdce. Silně prší, rozbít stan se mi vůbec nechce. Urputně si chci v teple a suchu přečíst večerní meditaci, kdepak bych šel spát bez ní. Klepu na dreveničku na kraji vsi. Vyjde usměvavá babenka v pestrém šátku a široké sukni. Vyřknu prosbu o nocleh - a ona už pohostinně otevírá dveře. Po nevyhnutelném panáku borovičky nás uloží ve starobylé ložnici s malovanou truhlou, plnou krojů a čepečků, které nám ukazuje. Vše to sama vyšívala. Ač bylo zřejmé, že bude spát v křesle v předsíni, i sám před sebou jsem dělal, že jsem si nevšiml, abych nepřišel o pohodlí nacpaných bělostných peřin, a nemusel vytahovat spacáky a lehnout si někam na zem. Tato má faleš a lhostejnost dala asi špatný základ jak oné noci (stejně jsem se převaloval a nespal), tak i onomu týdnu dovolené, který byl plný nepříjemností a nečekaných zádrhelů. Myslím, že právě takováhle "vykutálenost" je rys, který Slováci na Češích nesnášeli.

Příběh druhý: Obecně láska pro všechny, konkrétně - jen pro někoho

Před lety jsem párkrát přijal pozvání paní Helenky, abych přijel k nim domů na střední Moravu na popovídání. Proč ne. Začali jsme se sezvanými zájemci bez ní. Helenka právě přijíždí z jakéhosi kurzu Týden s láskou, všecka rozzářená. (Nevím, zda byl dáván jako vzor Osho, Sri Chinmoy, Mahašvérananda, Boženka Cibulková či jiní, ale na tom tak nesejde.) Už je vědoucí. Předávám jí slovo, nechci riskovat, že by snad zemřela na zadrženou řeč. Planou jí oči, agituje, že všechny bytosti musí být šťastné. Její nadšení láskou nebere konce. Asi desetiletý syn si po mámině týdenní nepřítomnosti přiklekne vedle jejího křesla, čeká na její pohled. Maminka si nevšimla. Pak ji pohladí po ruce, máma zas nic. Pak se přitulí hlavou do jejího klína, maminka se ale natáhne pro čaj, čímž syna setřese. Po hodině, asi aby na sebe nějak upozornil, vstane a kopne psa, který překážel. Ten zaječí. Á, maminka konečně ví, že má syna: Surovče, to nevíš, že ta němá tvář potřebuje lásku?

Příběh třetí: Skutek neslyšených slov aneb cizí rady neproniknou přes naše vady

Naše setkání s několika mými čtenáři, spíše již přáteli, plynulo v hezkém souladu. Opravdu? Velmi poutavě hovořící účastnice s řadou cenných poznatků nebyla ochotná zvýšit trvale o maličko intenzitu hlasu na víc než dvě tři slova (o pečlivější artikulaci naší mateřštiny nemluvě) kvůli dvaadevadesátileté hůře slyšící moudré paní; tedy tuto starou dámu vědomě vyřadila ze sdílejícího společenství. I přes mé opakované prosby o přidání na hlasu mi připadalo, že to patrně pokládá za podružný detail, nehodný závažnosti jejích prožitků. A i přes to, že ji o to kromě mne poprosila i ona paní (které jsem posléze něco provokativně "překládal" do hlasitější řeči), nebyly její sdělované úžasnosti o vcítění a niterném otevírání se otevřeny všem. Kdo měl dobrý sluch, jistě mohl být zaujat jejím působivým ztišením hlasu, kterým dodávala poutavému líčení svých stavů a poznatků ještě větší přitažlivost. Pravda, často mi vzácně mluvila z duše, ale co naplat, ona stará dáma akci smutně zhodnotila jako málo přínosnou, dokonce to pro ni bylo spíš další uvržení do izolace (ač sama dokázala v životě leckoho svou životní zralostí a moudrostí i svou blahodárnou aurou zaujmout, ba zhodnotit svými prožitky i knihu Epopej Mariánství). Byla ale velmi ráda, že se i zde našli otevření a upřímní lidé, se kterými si měla co říci. Na ně dosud vzpomíná.

Cestou v autě po skončení akce jsem jí stručně zopakoval něco podle toho, co jsem od oné účastnice trochu slyšel já. Vlastně to, co neslyšela, skutečně krásně pojednávalo zejména o vcítivém souznění a dalších ušlechtilých věcech.

Jistěže silné zvyšování hlasu nejde trvale požadovat například při celodenním semináři, při delší přednášce a diskuzi k ní, ale v malém počtu důvěrně sesednutých přátel to bývá samozřejmým ohledem, a to i u "neduchovních" lidí. Obzvláště když očekáváme nebo můžeme od onoho člověka očekávat moudré reakce i tichou rezonanci s hovorem, pokud jej slyší.

Všimli jste si? Mnozí lapáme po dobrých a ještě lepších cvičeních, technikách a metodách, toužíme, aby nám někdo, koho považujeme za dokonalejšího či dokonalého (ať právem, nebo mylně) prozradil, co máme se sebou dělat či kde chybujeme. Ale chyby, kterých se dopouštíme a můžeme si je snadno sami uvědomit, si ponecháváme. Jenže prvky skutečného vědění či inspirace nám přijdou, až prokážeme určitou snahu a úctu k pravdivosti. Obzvláště k pravdivosti o sobě samých.

Dali jsme si zde tři příklady, vybrané za stovky podobných. Zakopáváme lhostejně o své vady, a sháníme rady k duchovnímu postupu. Ono je to ale lidské, chová se tak asi většina z nás. Je však moc dobré si to o sobě občas přiznat. Tedy - mít dobrou vůli a snahu si to uvědomit a něco s tím - se sebezapřením a bez rámusu udělat.

Chceme zážitky, ty nás ale nikam neposunou, protože jsou často jen mlsáním, které nás zanechává stejnými. Zážitky, i ty takzvané duchovní, včetně ukájení zvědavosti o své minulosti, auře, čakrách, nemusí být součástí cesty k Bohu. Přijdou, pomějeme se, a jsou pryč. Jen ty, které jsou spojeny s naším dalším vývojem, s uvědomováním si dalšího kousku pravdy o sobě nebo o světě, které plynou z odkrytí a přijetí něčeho krásného, osvobodivého, pravdivého - jsou významné. K takovým se ale musíme sami poctivě propracovat. Z hlediska vývoje je pak jedno, zda jsme postrčeni zážitkem krásným, nebo naopak bolavým. Ten je pro nás spolehlivějším, protože nás nutí hledat příčiny a řešení, a protože bolest zvědomuje naše Já.

I při dělení se o krásné zážitky a důležité zkušenosti a poznatky či při touze po nich bychom měli mít duši široce otevřenou a vnímavou pro potřeby okolí.

Taky si u sebe všímám, a nevím nakolik dostatečně, zda o vcítivosti jen neřečním a nepíšu. Nebo že bych si všímal jen někdy? Za upozornění bývám rád. Protože, jak řekl Christian Morgenstern: "Každý musí mít svého člověka, který mu vidí přes rameno, a ten zase svého atd. (I kdyby to byla "jen" kniha.) Jedině tak se lidstvo pohne kupředu. Umět druhého napomenout nebo dokonce úplně odmítnout, a přece jej nepřestat ctít, to znamená dát mu pocítit: můj bratře, ať musím říci cokoli, chci tě tak málo ranit jako nejmilejší květinu. To je ono!"

Karel Funk

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 09/2014.