Neviditelný svět projekcí
-
Vytvořenopátek 28. leden 2022 8:17
-
AutorPavel Špatenka
-
Oblíbené1473 Neviditelný svět projekcí /pro-autory/221-psychologie-a-vztahy/1473-neviditelny-svet-projekci.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
"Žít na útěku před sebou samým je hořká věc. Až se člověk probudí a zjistí, že má za sebou větší část života a nic, že obraz, pro který žil, je prázdný, zbudou mu v lepším případě jen oči pro pláč, promarněná léta, utrpení bez poznání a nitro bez lásky. Naopak: zachová-li člověk věrnost duchu a navštěvuje-li spolu s ním ty nejhlubší údolí duše a nejvyšší vrcholky jeho vlastní přirozenosti, ubírá se jistojistě cestou, na jejímž konci se může zříct klamu a bude objat realitou světla a pravdy."
Jestliže se má moderní západní člověk zabývat světlem v duši, musí mít pro to velmi pádné důvody. V průběhu duševních krizí, kdy je člověk konfrontován s nevědomím, rozum se svými schopnostmi rozlišování nestačí na to, aby přivedl člověka do rovnováhy, nemá na to patřičné vybavení. Vynasnaží se mnohdy až po přestálém morálním utrpení, ale většinou mu to dlouho nevydrží a vrátí se k uspokojování sama sebe iluzemi všeho možného druhu, těmi pozitivními zvlášť. To, čemu se v průběhu lidské existence učí rozumět, jsou nejen síly, které působí v nitru, ale i to, jakým způsobem duševní pochody souvisí s vnějším světem, s jeho chováním a zejména s člověkem, kterému slouží. Touha porozumět duši je vlastní každému rozumnému člověku. Ale jak je všem poznávajícím známo, duše je mnohdy temnější než noc. A tak člověk namnoze po ničem jiném než po troše světla nezatouží. Jestliže se z duševní nouze rodí touha po světlu (ať už má jakoukoliv podobu), je to tak přirozeně správně. Avšak tím si na sebe Jóga sebepoznání bere poměrně velký závazek. Učí nejen ono duševní světlo vidět, ale co více, musí umět nabídnout i přístup k němu.
Příliš těžká iluze
Moderní člověk usilovně hledá jistoty, které by ho zachránily před tísní existenciálních nejistot, před konflikty ve vztazích a před nedorozuměními všedního života, bohužel hlavně (mnohdy pouze) ve venkovním světě. Přitom neméně usilovně přehlíží vlastní utrpení a opakovaně si vytváří zdání, že se ho nikterak netýká. K tomu potřebuje hodně sil, lhostejnosti a nevědomosti. K udržení iluze jistoty ještě žádá iluzi neměnnosti, stálosti a celosti. Proto se vyhýbá všem rozporům a konfliktům, které by mu mohly jeho vysněný obraz života rozbít. K jeho dokonalému neštěstí jsou všechny tyto iluze ještě posilovány masově kulturním klamným vzorcem šťastného manželství, šťastné rodiny a šťastného života. Za to však nevidomý platí krutou daň. Olupuje sám sebe o to, po čem tak zoufale touží, a dělá ze sebe nuzáka, protože si namlouvá, že to má. Vyrovnanost, klid a štěstí – tedy atributy bohatství duše. Avšak k jeho velkému překvapení a navzdory všemu jeho snažení dochází každodenně k mnoha událostem a situacím, které se mu prostě stanou. Iluze se hroutí pod tlakem událostí, které přicházejí z druhé strany, tedy nikoliv z jeho rozhodnutí. Právě naopak, nejsou nijak spojeny s jeho vědomou volbou a vůlí. Nejenže jeho přání a chtění obcházejí, ale mnohdy jdou přímo proti nim. Namísto toho, aby se ptal, odkud se tyto situace berou a proč se dějí, jeho obrana a snaha o udržení iluze zesílí. Takové úsilí většinou ústí v osobní krizi. Jeho "šťastný a klidný život" se změní v peklo. A tak pokud nedokáže či nemůže přijmout fakt, že ještě existuje cosi, co žije za hranicí jeho vědomé vůle, nezbývá mu než po zbytek života chaoticky živořit v pečlivě vymezeném prostoru prázdného žaláře. Tím žalářem je jeho vlastní omezené vědomí, malý ostrůvek, kterému není dovoleno růst, moudřet a nabývat na síle nově nabytými zkušenostmi.
Jaký že to svět se nachází za mřížemi jeho pracně vyrobeného žaláře?
Za hranicí obyčejného každodenního světa, který považujeme za reálnou skutečnost, leží ještě jiný svět. Tajuplný a neznámý vnitřní svět člověka, který označuje hlubinná psychologie termínem nevědomí. Svět, v němž nalézáme ztracené části sama sebe, svět, který zná celistvou pravdu o tom, kdo jsme a proč žijeme. Svět plný prožitků, tajemných emocí, pocitů, vášní, tužeb, pudů, hlubokých myšlenek, obrazů a symbolů, svět světel a stínů. Nevědomá psyché má pro moderního člověka povahu neznáma, protože se nachází za přísně střeženým územím, jež spravuje jeho rozum. Strážci mu jsou všechny méněcenné pocity, strach a úzkosti, jež v něm doteky tohoto světa vzbuzují. K tomu, aby člověk dokázal nahlédnout do tohoto světa, musí v sobě vybudovat úroveň vědomí, která dokáže proniknout do tajů hlubin vlastního nevědomí. Odvážné vědomí, které umí hledět právě tím směrem, odkud přicházejí přízraky nejistot, emocí a tušených stínů vlastní osobnosti ve formě snů, fantazií a intuitivních vjemů. Připustit svět nevědomí a navázat s ním kontakt znamená poznávat síly psychické povahy, jež ovlivňují naše chování a skutečné motivy, které řídí naše rozhodnutí. Protože nejsme zdaleka první, kdo zkoumá povahu neviditelného světa a učí se s tím zacházet, podnikneme pro začátek malou historickou pouť.
Gnostický mýtus – mýtus světelného dvojčete
Starý mudrc praví: "Stojím před neznámem v tiché úctě. Jsou ve mně pocity malosti, které se mění v pokoru. To je můj vztah mezi mnou a velkým neznámem." Jeho postoj nepochybně vychází z moudrosti poznání, že na něj působí cosi mnohem moudřejšího, většího a přímějšího, než je on sám. Západní gnostická tradice mluví o povaze světa nevědomí ve shodě s východními naukami. To, čím se liší, je slovník a symboly, které pro výklad světa za oponou a o tom, jak působí na lidské vědomí, používají. Formálně je nevědomá psyché vykládána způsobem, který přísluší určité kulturní tradici a oblasti. Tradice západního sebepoznání – gnoze uchovává ve svém srdci velké množství mýtů, které až nadpozemsky pohádkově krásným způsobem hovoří o tomto světě a o upřímné snaze člověka právě zde nalézt tolik žádoucí světlo poznání. O tom, co všechno pro to musí vykonat a co se přitom v jeho nitru odehrává, nám dala podrobnější, i když těžko srozumitelný výklad alchymie a v neposlední řadě to byl hlavně K. G. Jung, kdo předložil západu celistvý pohled na nevědomí a na proces osobní proměny při kontaktu s ním. Avšak vraťme se ještě na chvíli do světa mýtů, symbolů a historie. Nechme mluvit mýtus.
V nadpozemské říši světelných Eónů (nepochybně pro mnohé dosud nepoznaná část nevědomého nitra) žije světelné dvojče každého z nás. Aby člověk prostoupil vnitřními duševními temnotami, dospěl až ke království světla a mohl se stát pneumatikem, musí nejprve přestat být otrokem tělesnosti. Musí se umět spojit se svými hlubokými instinkty, rozlišit síly tělesných vášní a žádostí a pomocí vůle je překonat tak, aby ho svou mocí nesvazovaly, ale naopak mu pomohly na jeho cestě za světlem. Poté ho čeká ještě těžší úkol. Musí se s velkými obtížemi vzdát i svého vazalství vůči demiurgovi a jeho přisluhovačům, které člověka zotročují ideologiemi (mysl). Jejich potěšením je doktrína a k té nutí člověka, aby jí sloužil. Ideologie zotročují stejně tak jako vášně, není v tom žádný rozdíl. Obě jsou překážkou na cestě ke království světla. Proto se hledající musí vzdát všech pokušení vlastní mysli a zakořenit své vědomí v temném tichu hlubokého nitra. Pak následuje poslední krok: andělský světelný blíženec otvírá své rámě, aby pozvedl duši člověka do svatební komnaty a uskutečnila se Božská svatba – Hieros Gamos, která není, stejně jako východní představa osvícení, ničím jiným než obrazem sjednocení protikladů v jeden celek. Gnoze se nerozpakuje mluvit o světelném dvojčeti či o andělském protipólu, stejně tak jako východní tradice o osvícení. Jak už to u vyspělých nauk bývá, nezdráhají se hovořit přímo o podstatě samé, začínat přímo z vrcholu, ke kterému jejich nauky či filozofe směřují. Pro našeho člověka je však taková představa přinejmenším eufemizmem, protože racionální vědomí chce mít především intelektuální jasno, zatímco nevědomí mu nenabízí nic menšího než světelnou proměnu. Pospolu mají vysokou cenu, ale jeden bez druhého svádějí člověka z cesty středu. Příměr dvojčete není náhodný. Pokud již člověku nestačí světlo vnějšího světa k tomu, aby smysluplně žil, musí spustit své vědomí do hlubin vlastního nitra. Ti, kdo už tam dávno svým vědomím jsou a zdokonalují se, či se to právě učí, poznávají, že člověk je ve svém nitru vystaven aktivnímu působení živé inteligence s nekonečným potenciálem možností, které kdy k člověku náležely a náleží. Možná se nám bude zdát podivné psát o něčem tak rozsáhlém, jako je nevědomí, jako o jednotné inteligenci, když disponuje tolika rozdílnými zkušenostmi, možnostmi a způsoby, jak ovlivnit naše vědomí. Tato inteligence, na rozdíl od naší vědomé volní inteligence, nemá na paměti pouze uspokojování potřeb jediného života. A nikoliv způsobem, jakým to dělá naše společnost a nutí nás v rámci normality k napodobování. Spíše naopak. Nese v sobě jakýsi ústřední smysl spásy. Má na paměti nutnost přivést člověka k velkému finále, jímž je vědomé sjednocení s jeho Božskou podstatou, řečeno slovy gnoze, s jeho světelným dvojčetem. Slovy hlubinné psychologie má naše nevědomí na paměti cíl sebepoznání: poznat, kdo jsem. Řečeno náboženským jazykem, vyzývá člověka k takové hloubce a kvalitě prožívání, kterou příznačně nazývá napodobením Krista. Nevědomí usiluje o to, abychom skrze poznání nezměrných hlubin vlastního nitra pozvali nejvyššího ze sadařů nejen ke správě sadu naší duše, ale i ke správě věcí vnějších, protože on je cestou k pravdě nejvyšší.
Projekce a přenos
Otázka nevědomí se jeví ve světle jak východní kosmologie, tak západní filozofie velice složitou. Přistoupímeli k ní však psychologicky, můžeme na nevědomí nahlédnout skrze běžný život. Proto se vraťme prosím zpět do našeho každodenního života plného napětí, stresu a mezilidských vztahů. Vše má svůj vývoj a každá cesta má i svůj začátek a konec. Proto je nyní vhodné pro začátek uchopit jednu z možností, jak své vlastní nevědomí poznávat skrze jeho jednu specifickou vlastnost či schopnost. Tou je projekce. Dříve, než si moderní člověk osvojí praxi introspekce a naučí se rozlišovat psychické síly přímo ve svém vlastním nitru, může začít pozorovat nevědomou duši ve vnějším světě. Zároveň tím pochopí smysl emocí a smysl toho, proč se ho musí život dotýkat. Nevědomí se promítá nejen do těla, ale i mimo něj, do situací a objektů vnějšího světa. To, co nazýváme projekcí či promítáním, je naším základem pro uvědomování a vnímání nevědomé stránky nás samých. To, co vnímáme jako vnější svět a situace, ve kterých se ocitáme, je zobrazování našich nevědomých přestav navenek. Nevědomý vnitřní svět je promítán do vnějšího světa. Pokřivené není promítání, protože to se nám děje, je to akce nevědomí. Pokřivený je však způsob, jakým k projekcím přistupujeme. Člověk má tendenci se od promítaných nevědomých obrazů do situací a do druhých osob oddělovat a popírat, že vznikly v jeho nevědomé psychice.
Vnější svět a lidi v něm vnímáme jako od sebe oddělené a skutečnost, že všechno to, co vnímáme ve vnějším světě, je obrazem našeho nevědomí, skrýváme před svým vědomím.
Jestliže někoho nesnášíme, pak skrze jeho podobu nesnášíme něco, co je uvězněno v nás samých. To, co v nás není, nás nechává chladnými. To, co v nás je, nás rozpaluje nejvyšší měrou. Proto věci, které vnímáme na druhých, jsou věci, které žijí skrytě v našem nitru a na druhé jsou nevědomě přenášeny, abychom si jejich existence skrze emoce, které v nás vyvolávají, všimli. Neexistuje jiná skutečnost, která by se nás dotýkala, než ta, která je uvězněna v nás samých. Proto většina lidí žije raději neskutečně – bez emocí, než by připustila, že skrze druhé promlouvá také jejich nitro. Raději jen neustále přemýšlejí o druhých a snaží se je napravit. To je uvíznutí v dětském duchu. Takových je mezi námi naprostá většina. Podle nich jsou rodiče zodpovědní za to či ono, svět je takový či makový a všechna vina zůstala vně. Jen trouba hledá vinu v druhých. Dospělý, moudrý člověk snadno pochopí, s čím se musí v životě počítat, a ví, že na vině druhých se nedá prakticky vůbec nic změnit. A tak se vydá do vlastních hlubin, aby mohl začít napravovat to, co sám nevědomě způsobil. To je počátek morální svobody.
Pokud východní mudrc mluví o cestě k nirváně jako o stavu, ve kterém se člověk odděluje od věcí vnějšího světa tak, že na něj přestávají mít magický (emocionální) vliv, nemluví nutně o tom, že by se mělo přestat žít a obcházet nároky vnějšího světa. Mluví spíše o tom, že poctivou kontemplační prací člověk rozliší svůj nevědomý obraz v druhých a přijme jej za sama sebe. Mluví o evoluci vědomí. Mluví o člověku, který poznává, jak jeho nevědomá mysl svými iluzemi vstupuje mezi něj a vnější svět. Mluví o vědomém obrácení duše stažením projekcí a o převedení emočního proudu k hlubším vrstvám vlastního nitra.
Venku duši nenajdeme. Jsou tam jen její obrazy, obrazy iluze, jež nevědomí ze své podstaty přenáší na druhé, abychom v nich poznali sami sebe. Vodítkem k nim jsou emoce, abychom se svých obrazů patřičně všímali. To je psychologický mechanizmus, který je klíčovou otázkou sebepoznání, a tedy i hlavně účinné psychoterapie, jež má člověka přivézt k sobě samému, aby ho učinila správcem vlastní duše. Uvědomování a rozlišování projekcí nevědomé duše (iluzí mysli) je základní, i když nikoliv jediný mechanizmus sebepoznání, vedoucí k samotné transformaci. Mění životy lidí, jejich názory, myšlenky či charaktery a vede člověka k morální svobodě.
Had nespí,
žije napořád.
Moudrý se k němu umí znát,
hlupák se ho musí stále bát.