Komunikace přestavuje předávání informací a také sebevyjádření. Předávání informací znamená, že si jedinci vzájemně sdělují poznatky a zkušenosti, podstatou sebevyjádření je vyjadřování citů a pocitů. Vše se vlastně týká předávání energie, kde je důležitý úmysl, obsah a forma. Komunikaci lze rozdělit na přínosnou, a tudíž obohacující a na ztrátovou, která nás naopak ochuzuje a poškozuje, protože nás připravuje o čas a energii.

Slovní manipulace

Slova jsou základním nástrojem komunikace, a proto jsou nejvíce využívána právě k manipulaci. Manipulace je prostředkem k ovládání lidí a snahou donutit je, aby jednali podle našich přání, představ a požadavků. Dnes je již zcela běžné, že jedni manipulují s druhými a ani si to neuvědomují. Často se to maskuje výroky: "Myslím to s tebou dobře" či "Všichni to tak dělají".

Nejpoužívanější slova, jež slouží k přímému nátlaku, jsou "musíš" a "nesmíš", která neumožní svobodnou volbu, ale představují zákazy a příkazy. Z hlediska vesmírných zákonů platí, že zodpovědnost za sebe je nepřenosná, a proto i jednání na něčí rozkaz je zodpovědností toho, kdo koná, neboť se ze strachu rozhodl rozkaz poslechnout.

Nepřímý nátlak představují slovní obraty "měl bys". Naznačuje se tím, že jiná možnost sice je, ale určitě není vhodná. Nátlak jde zesílit trochou vydírání: "Jestli to neuděláš, tak…"

Nejrozšířenější nástroj ovlivňování je používání rozkazovacího způsobu, což se objevuje zejména v reklamách: "Kupujte, ihned objednávejte, jděte tam, to musíte mít…"

Volební kampaně se neobejdou bez povelu "volte, hlasujte". Zároveň s rozkazujícím způsobem se obvykle používá označení něčeho nebo někoho za nejlepší, nejvýhodnější, nejkrásnější, nejúčinnější a nejkvalitnější a více či méně nenápadné označení všeho konkurenčního za horší a jinak nevhodné. Cílem je tedy co nejvíce prodat a získat a navíc pohanět konkurenci...

Zbytečná a prázdná slova

Slova představují vyslanou energii a každý by si měl uvědomit, že jde o životní energii. Ta je stále vzácnější, a pokud nám chybí, začínáme strádat a posléze onemocníme. Proto je škodlivé vydávat něco tak vzácného zbytečně a ještě si škodit. Naše komunikace má být stručná, jasná a výstižná – pak s minimálním vynaložením energie předáme důležité informace a sdělíme vše podstatné.

Za totality jsme si užívali až příliš nic neříkajících projevů, které překrucovaly skutečnost, zdůvodňovaly nepopulární opatření a přesvědčovaly nás o spoustě nesmyslů. Občas se zdá, že to nepatří jen do daleké minulosti… Šlo o umění dlouho mluvit a vlastně nic neříci. Mnozí lidé se tak projevují stále. Pokud se učíme mít se rádi, patří k tomu i vážit si svého času a své energie, a tudíž jimi neplýtvat na vedení i poslouchání prázdných, nesmyslných, či dokonce škodlivých hovorů. Řeč, která neobsahuje cenné informace a ani nevyjadřuje to, co člověk cítí, je tvořena "prázdnými slovy". Velmi výstižně se dá označit termínem "mlácení prázdné slámy".

Výmluvy

Výmluvu používáme, když se chceme z něčeho tak - zvaně "vykroutit". V podstatě jde o to, že něco potřebujeme odmítnout, říci " ne", ale předpokládáme, že někdo bude naléhat, že se naše odmítnutí někomu nebude líbit. Proto je třeba udat nějaké pádné důvody, které ho přesvědčí, jak bychom rádi řekli ano, ale nemůžeme, protože: nemáme čas, jsme nemocní, máme vážné rodinné důvody, někdo nás nutně potřebuje a další "bla bla bla". Použijeme obvykle lež, faleš i přetvářku.

Skutečnost je taková, že pokud něco opravdu chceme, tak si to zařídíme, a pokud nechceme, tak pro to ani nic neuděláme. Zkrátka každý je svobodný a dělá to, co chce a je za sebe zodpovědný. Problém je pouze ve strachu, který máme z reakce druhých lidí a jsme přesvědčeni, že jsme povinni jim vyhovět. Z těchto důvodů někdy jdeme tam, kam nechceme, anebo tam nejdeme a vymlouváme se. V podstatě si tím jen komplikujeme život a ztrácíme energii a čas. S láskou k sobě si totiž můžeme dovolit být upřímní a sdělit své jasné ano či ne komukoli a dovolit mu, aby na naši odpověď svobodně reagoval podle toho, jak to cítí. A pokud se nás někdo bude ptát na důvody, stačí říci, že máme jiný program…

Zdůvodňování

Zdůvodňování používáme v případech, kdy potřebujeme obhájit nějaké své rozhodnutí, které bychom rádi měli od ostatních schválené a potvrzené. V podstatě zdůvodňujeme pouze tehdy, když sami nejsme dostatečně přesvědčeni a nevěříme, že jsme se rozhodli správně. Chceme tedy přesvědčit hlavně sami sebe. Připomenemeli si, že jsme zodpovědní jen sami za sebe, a tudíž za všechna svá rozhodnutí i za jejich následky, pak je opravdu zbytečné komukoliv cokoliv zdůvodňovat, neboť mínění ostatních je zcela nepodstatné.

Každý náš čin a každé rozhodnutí přinese odpovídající následky podle toho, zda jsme se rozhodli z lásky, nebo ze strachu, a to je to, na co se máme zaměřit. Je podstatné si umět přiznat, že se nám něco nepovedlo, že to byl omyl, chyba a že jsme šlápli vedle, což nám potvrdily i následky. Pak se jednoduše poučíme a příště už to zvládneme lépe. Pokud si místo přiznání chyby snažíme obhájit a zdůvodnit, že to bylo jediné možné a že to bylo vlastně správné, protože…, pak ohlupujeme jen sami sebe a bráníme si v poučení i v nápravě. Na tento sebeklam doplatíme hlavně my sami a důvodem je strach přiznat si chybu. A přitom chybování je nejdůležitějším prostředkem k učení a ve skutečném životě se mu nedá vyhnout.

Výčitky

Výčitky znamenají, že jsme něco pokazili a za to se neustále trestáme. Vyčítáme si, že jsme něco nezvládli, že jsme udělali chybu, že jsme to měli udělat jinak. Tím ztrácíme energii a přitom se nic nevyřeší ani nenapraví. Zapomněli jsme na starou moudrost, která říká, že chybovat je lidské. Bez chyb a omylů se náš fyzický život neobejde, neboť je to nezbytné k našemu učení. V každé chvíli děláme jen to, čeho jsme schopni. Proto je zbytečné se zabývat minulostí, kdy jsme toho uměli a znali méně než nyní. V přítomnosti jsme o něco moudřejší, a tak už víme, jak situace zvládnout lépe a jak napravit následky dřívějších chyb.

Místo výčitek, které nic neřeší, jen nám ubližují, můžeme upřímně přiznat chybu a najít její příčiny. Pak stačí si odpustit a hledat možnost nápravy a zároveň převzít poučení, což představuje cennou zkušenost.

Plýtvání životní energií

Nedostatek lásky k sobě a soustředění na ostatní vede k mylnému přesvědčení, že když se budeme starat o ostatní, oni se zase postarají o nás. Tak očekáváme pomoc a záchranu z vnějšího světa a nikoliv od sebe. Jedním z hlavních nástrojů je zde opět naše komunikace. Sami sebe přesvědčujeme, že se "musíme" starat o druhé (zdůvodňování). Pokud nám ostatní nevrací to, co jsme očekávali, používáme výčitky a vyjadřujeme zklamání a někdy je i odsuzujeme, že nejednají tak, jak by podle našeho názoru měli. Chceme-li z někoho vysát energii, použijeme opět manipulativní komunikaci, jejímž cílem je vyvolat v druhých emoční reakci (stud, lítost, zlost, pocit viny…), která vytvoří v jejich auře otvor, kterým jim lze energii odebrat.

Vztah nemá být obchod

Většinou žijeme v přesvědčení, že si můžeme "zasloužit" lásku tím, že stále někomu věnujeme péči, pozornost, služby – a očekáváme, že nám to dotyčný vrátí. Ve skutečnosti – z hlediska energie, stále dáváme druhým svou životní energii a chceme dostat zpět jejich lásku, obdiv a vděčnost. Protože to nedostáváme a obdržíme pravý opak, jsme zklamaní a trápíme se. Když svou životní sílu "cpeme" druhým a chceme ji za něco vyměnit, snažíme se uskutečnit obchod, který nemůže dle zákona karmy fungovat. Vždy totiž dostaneme pouze to, co jsme vyslali. Naše cpaní vlastní energie druhým vzniká ze strachu. Kde je strach, není láska, a tak se snažíme za svou životní energii lásku od někoho "koupit". Jediným zdrojem lásky pro nás jsme však my sami, a pokud tento zdroj neumíme využít, nelze ho nahradit zakoupenou "láskou" z jakéhokoli vnějšího zdroje. Rozdáváme-li svou životní energii druhým, krademe sami sobě to nejcennější a vnucujeme to ostatním. Ti však cizí energii nedokážou plně využít, a pokud ji vtáhnou do svého energetického systému, chtějí zaplnit prázdno, vzniklé tím, že sami dali svou energii někomu jinému.

Cizí energie se v našem energetickém systému vždy chová škodlivě. Jde totiž vždy o energii, která nese znamení strachu, který způsobil její oddělení od majitele, nese stopy marného očekávání a zklamání. A protože nejde o naši vlastní energii, nemůžeme ji změnit, protože naše zodpovědnost za sebe se týká i naší energie.

V důsledku odpojení od vesmírného zdroje životodárné energie dochází mezi lidmi ke vzájemnému "vysávání", čímž je nahrazován přirozený příjem. Navzájem se tak připravujeme o energii a stáváme se na sobě vzájemně závislými.

Místo toho, aby každý jedinec plně využil svou vlastní energii pro sebe a dokázal bez omezení čerpat z vesmírného zdroje (což učí metoda Reiki), rozdáváme ji a vnucujeme ji druhým, a to co nám pak chybí, z nich vysáváme. Tím se posiluje mezi lidmi nerovnováha a stálý boj o energii.

Je to stejné, jako když máme svůj poklad v bankovkách, které platí jen v zemi našeho JÁ, jinde neplatí a nemají hodnotu, takže je stejně nikdo jiný nemůže plně využít. Pokud je rozdáváme, nám chybí, ale druhým nejsou k ničemu, protože v jejich zemi naše bankovky neplatí, a tak jsou hozeny do odpadků. Rozdávání i kradení energie vychází ze strachu, a tak se nám vrátí opět nějaká forma strachu. Pokud svůj poklad, který bychom měli s láskou k sobě chránit, využívat a rozvíjet, ze strachu rozdáváme a necháme si ho krást, sami pak strádáme. Toto je příčinou nespokojenosti a nemoci.

Řešení je zcela jednoduché

Stačí si uvědomit a pak se i prakticky naučit využívat svůj energetický potenciál naplno pro sebe. I když toto učení může nějakou dobu trvat, výsledky stojí za námahu. Láska k sobě a převzetí zodpovědnosti za sebe nám umožňuje vědomě řídit vlastní život a zlepšovat jeho kvalitu. Místo původního nedostatku energie se dostaví harmonie a spokojenost, a to znamená též vyzařování láskyplné energie do okolního prostoru, čímž jsou obohacováni všichni, kdo se v něm nacházejí. Takže to, co s láskou učiníme pro sebe, nakonec prospěje i ostatním. Určitě jste si všimli, že se jinak cítíte v přítomnosti spokojeného, šťastného a veselého člověka a zcela odlišně v blízkosti zachmuřeného a zlostného škarohlída.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2012.