Zůstává otázka, proč byl z pohledu neviditelných entit vytvořen vesmír a lidé a jaký smysl má život ve fyzické dimenzi, kterou známe jako náš svět. Vynecháme-li zcela jedinečné pojetí Kurzu zázraků, podle kterého byl svět vytvořen jako útok na Boha, pak zřejmě nejhlubší odpověď na první otázku, která odpovídá pojetí běžnému v jiných channelingových spisech, nalezneme v Sethově knize Dreams, „evolution“, and value fulfillment.

Sethova odpověď

Robert Butts, manžel média Jane Robertsové, jenž sezení zapisoval a knihu opatřil poznámkami, poznamenává k lekci, z níž pochází následující úryvek, že své ženě poté, co vyšla z tranzu, řekl, že její sezení bylo brilantní, nejlepší, jaké kdy měla. Hovoří Seth:

„Před počátkem vesmíru budeme postulovat existenci všemohoucího, tvůrčího zdroje… Vše, co je, v sobě před počátkem obsahoval nekonečný nápor veškerého možného stvoření. Vše, co je, vlastnil… kreativitu tak velkolepé nádhery, že jeho nejjemnější představy, sny, myšlenky, pocity nebo nálady získaly určitou realitu, živost, intenzitu, které takřka požadovaly svobodu… Tato zkušenost, subjektivní vesmír, ‚mysl‘ Všeho, co je, byla tak brilantní, tak jasně odlišená, že Vše, co je, se téměř ztratil, mentálně bloudil v této stále vzkvétající, neustále se rozšiřující vnitřní krajině. Každá myšlenka, pocit, sen nebo nálada byly samy nesmazatelně označeny všemi charakteristickými znaky této nekonečné subjektivity. Každá zářila a chvěla se svou vlastní kreativitou, svou vlastní touhou tvořit, jak byly samy stvořeny.“ „Vše, co je, věděl pouze o sobě. Byl pohroužen ve svých vlastních subjektivních zkušenostech, dokonce byl božsky užaslý, když jeho vlastní myšlenky a představy získaly svou vlastní vitalitu a zdědily kreativitu svého subjektivního tvůrce. [Tyto myšlenky a představy] začaly vést dialog se svým ‚Tvůrcem‘… Myšlenky tak velkolepé síly začaly myslet své vlastní myšlenky – a jejich myšlenky myslí myšlenky…“ V božském úžasu začal Vše, co je, produktům své vnitřní aktivity naslouchat a odpovídat. Zároveň myslel nové myšlenky a snil nové sny, které se již vztahovaly i k novým generacím vzájemně propojených myšlenek. Zdroj všeho přestal být sám a začal svým „dětem“ navozovat takové mentální podmínky, které požadovaly. Takto zplození potomci reprezentovali veškeré vědomí, které se kdy objevilo na zemi – zahrnovali vše od drobného hmyzu po člověka. Objevilo se ale nové dilema: Jaké podmínky by těmto nově povstalým formám vědomí vyhovovaly nejlépe, aby se mohl uskutečnit ještě velkolepější sen o svobodě a objektivitě? V nepředstavitelném návalu inspirace Vše, co je, promyslel všechny podmínky a „viděl, samozřejmě v těle, mentální stvoření těch objektivních světů, kterých bude zapotřebí – a jakmile si představil tyto světy, z vašeho hlediska, viděl, že byly fyzicky stvořeny“. Vznik světa tedy zapříčinily spontánní božské myšlenky, které začaly žít svým vlastním životem a k jejichž materializaci vedla tvůrčí touha, již poháněl grandiózní sen o svobodě. Tento teologický systém neponechává žádný prostor pro koncepty jako dědičný hřích, vyhnání z ráje nebo narušená přirozenost Božích tvorů. Podobně jak tomu věří pohani, člověk, příroda a celé stvoření jsou ve své podstatě dobří a nepotřebují žádné vykoupení. Panteismus odstraňuje dualismus těla a ducha a obojí klade na stejnou úroveň. Lidské tělo není hříšné ani méněcenné vůči duchu, spíše představuje jeho zmaterializovaný výraz.

N. D. Walsch: bůh chce poznat sám sebe

Rovněž Walschova představa Boha a světa je panteistická. Bůh stvořil svět nejen pro radost ze sebevyjádření, ale také proto, aby bezprostřední zkušeností poznal sám Sebe. Před stvořením se nemohl plně poznat. Chceme-li totiž poznat, kdo jsme, musíme žít v prostředí, které obsahuje to, co nejsme, abychom se s tím mohli srovnávat. Nemůžeme sami sebe plně poznat jako lásku, pokud všude kolem nás není nic než láska. Neobjevíme svou individualitu, pokud si plně uvědomujeme, že je vše Jedno. Bůh se rozhodl experimentálně poznat každý aspekt svého Bytí, a tak své Božství rozštěpil do myriád forem. Bohu nestačilo pouhé „konceptuální“ poznání toho, co je, chtěl získat přímou zkušenost sebe, a tak nás stvořil, abychom byli jeho Přímou Zkušeností. Smyslem života nás lidí – aspektů Božství – je vytvářet a prožívat to, kým skutečně jsme. Tuto svou identitu si volíme každým okamžikem, každou myšlenkou, slovem a činem. Rozhodli jsme se žít ve světě relativního a přitom zapomněli, kdo jsme: „Doslova jsme zapomněli, kdo skutečně jsme, abychom nově obnovili naše já v další nejvelkolepější verzi té největší vize, jakou jsme kdy měli o tom, Kdo jsme.“ Každá naše zkušenost, byť sebenepatrnější, přidává cennou informaci do společné banky poznání, z níž čerpá užitek každý. Naše existence v tomto světě je jako Božská hra, při níž poznáváme, jak naše myšlenky, slova a skutky působí a co vytvářejí. Toto učení probíhá řadu životů. A společným zájmem nás všech je, aby Hra pokračovala. Smyslem tohoto Cyklu života je rozšířit realitu Boha, neboť tímto Procesem Bůh roste a stává se více Sebou. Bůh sám je tímto Procesem i jeho Výsledkem. S tím, jak v této Evoluci božské individulizované částice stále více prožívají sami sebe, i Bůh sám Sebe stále více zakouší. Přibližně takto promlouvá Bůh v knihách N. D. Walsche.

Závěrem můžeme poselství channelingových textů o Bohu, světu a lidech shrnout: Vše je Jednotou v synergii Božství. A my jsme božské bytosti, které se rozhodly vtělit se do světa jako lidé a přitom zapomněli na svůj původ.