Současný vyspělý svět má oproti jiným dobám a kulturám jedno velké tabu: tabu smrti. Smrt, umírání a vše, co s tím souvisí, se odsouvá z domácností do nemocnic, léčeben a hospiců, takže moderní člověk běžně nevídá umírat ani své blízké.

Pro nevěřícího člověka znamená smrt konec všeho, v lepším případě ji vnímá jako tečku za plodným, naplněným životem. Věřící nebo metafyzicky založený člověk vidí vše jinak: Zemřít znamená přejít do jiné formy existence, v níž lze dojít naplnění nebo alespoň získat lepší podmínky ke svému rozvoji. Touha umřít se tak stává pozitivní hodnotou, neboť opuštěním těla získává duše příležitost k dalšímu zrání. Na toto téma promlouvá duchovní bytost Seth: „Nejvíce se staví na odiv touha po životě, zato se psychologie lidí málokdy zabývá zcela aktivní touhou po smrti. Ve své přirozené formě se nejedná o žádný morbidní, vystrašený, neurotický nebo zbabělý pokus utéct ze života, ale o rozhodné, pozitivní, ‚zdravé‘ urychlení touhy po přežití, při níž jedinec silně touží opustit fyzický život, jako kdysi dítě chtělo opustit rodičovský dům. Nemluvím zde o touze po sebevraždě…“

Podle Setha představuje smrt výsledek našeho svobodného rozhodnutí, podobně jako se každý z nás ještě před narozením rozhodl pro fyzický život. Přišli jsme na svět, protože jsme se toužili narodit, a jakmile nás tato touha po životě opustí, umíráme. Nikdo ze života neodchází pouze kvůli nějakému externímu činiteli; žádná nemoc, katastrofa nebo zbloudilá kulka nás nesloží, pokud si nepřejeme umřít. Nutno však dodat, že tato volba vlastní smrti se odehrává pod prahem našeho vědomého já.

Touha zemřít nemusí být vždy výrazem deprese

Touha zemřít se obvykle považuje za důsledek deprese. Mainstreamový pohled lékařů i laiků má za to, že když pacient s terminálním onemocněním vyjádří přání zemřít, projevuje běžnou a normální reakci na svůj beznadějný stav. Ovšem empirická svědectví naznačují, že tomu může být jinak. Je třeba opatrnosti a pečlivosti, chceme-li porozumět tomu, co nám pacienti doopravdy sdělují, když prohlašují, že chtějí zemřít. Podle Ruth Anne Van Loon a dalších odborníků se u prohlášení typu „chci zemřít“ nemusí jednat pouze o výraz deprese nebo sebevražedných představ, nýbrž také o způsob, jakým se terminálně nemocný snaží zvládnout svou situaci. Může to vyjadřovat přijetí smrti, jež je podložené spiritualitou, anebo naznačovat racionální volbu sebevraždy. Přestože někteří pacienti, kteří vyjadřují touhu umřít, jsou postiženi depresí, více jich v takovém stavu není.

Deprese, beznaděj a sebevražedné myšlenky

Podle Marka D. Sullivana je dnes umírání stejně tak záležitostí lidského rozhodnutí jako neosobního osudu nebo božské prozřetelnosti. Dokonce se připouští, že i sebevražda může být v jistém smyslu pozitivním činem. Zdá se být jedinou nadějí, když všechna ostatní naděje je ztracena. Umírající pacienti mohou paradoxně nahlížet na smrt jako na jediný možný útěk před umíráním. Klíčovým faktorem pro sebevražedné myšlenky tak není pouze deprese, ale i beznaděj, přesněji beznaděj ve spojení s depresí. Aaron Beck, pro něhož je beznaděj tím „proměnlivým klíčem, který spojuje depresi se sebevražedným chováním“, ukázal, že pocit beznaděje představuje potenciální příčinu sebevražd u hospitalizovaných i ambulantně léčených pacientů. Jiní autoři na případech starších pacientů odhalili, že beznaděj předchází sebevražedným myšlenkám nejvýrazněji v přítomnosti střední nebo vyšší úrovně depresivních symptomů. Dále z jejich pozorování vyplývá, že starší pacienti, kteří se pokusili o sebevraždu, mívají tendenci k vyššímu stupni beznaděje dokonce i po úspěšné léčbě deprese. Beznaděj ve spojení s depresí představuje nejvýznamnější spouštěč sebevražedných myšlenek, svou roli ale hrají i další rizikové faktory, především fyzické nemoci, přesněji některé druhy.

Důvody k životu

Odborné medicínské pohledy, které jsme zmínili, mohou touze člověka po smrti jen stěží přisoudit nějakou pozitivní hodnotu, byť se s jistým pochopením setkává přání vyhnout se bolestnému umírání. Připouštějí ale možnost, že pacient akceptuje smrt na základě svého duchovního přesvědčení. Přijetí smrti jako něčeho nevyhnutelného, byť podloženo spirituálním pohledem, není ovšem totéž, o čem hovoří Seth. Lékařská věda ale nemůže zajít dál. Kdyby měla přání zemřít přisoudit pozitivní hodnotu, musela by jí být jedině větší příležitost k rozvoji duše, kterou poskytuje posmrtná dimenze. To by ale znamenalo uznat metafyzický rozměr naší existence, což nespadá do kompetence vědy. Konvenční medicínský pohled hovoří o zábranách vůči sebevraždě, mezi něž patří strach ze společenského odmítnutí nebo morální překážky. Proti pokušení vzít si život hledá ochranné prostředky v různých důvodech k žití, jako je například pocit zodpovědnosti vůči rodině nebo jiné úkoly a povinnosti, jež dávají životu pocit smyslu.

Pocit, že život byl naplněn

Duchovní, kteří navštěvují terminálně nemocné pacienty, mají řadu zkušeností s lidským životem v jeho různých podobách a nejsou svázáni medicínskými poučkami, si lépe než mnozí lékaři uvědomují, že pacientovo přání zemřít nemusí vždy být důsledkem depresivní poruchy. R. Morrison píše v British Medical Journal o svých zkušenostech s pacienty, kteří si nepřáli, aby byl jejich život nadále prodlužován umělými medicínskými prostředky. Tito pacienti nezmiňovali slovo eutanazie, žádali pouze, aby jim bylo umožněno přirozeně umřít. Jednalo se o lidi, kteří nevykazovali žádné známky deprese, pohlíželi na svůj život pozitivně a vyjadřovali pocit, že jejich život byl dovršen nebo naplněn. S velkou pravděpodobností by figurovali mezi oněmi 88,5 % pacientů, kteří byli přijati do nemocnice, aniž by vykazovali depresivní poruchu. Zmiňme jeden z příkladů, které uvádí R. Morrison: „Zdravotní sestra mě požádala, abych promluvil s pacientem, který zcela zjevně chtěl umřít. Měl jsem mu toto nepatřičné přání rozmluvit. Spatřil jsem ale před sebou tichého, přemýšlivého muže, který už měl přes devadesát, jeho rozum byl v pořádku, a nebyl ani v depresi ani nešťastný. Vyprávěl mi o svém naplňujícím a zajímavém životě. Profesně toho dosáhl mnoho, a ačkoliv byl vdovec, měl velkou rodinu. Cítil ale, že pro něj přišel čas k odchodu. ‚Prožil jsem svůj život a je toho hodně, zač jsem vděčný‘.“ Tyto a podobné zkušenosti nám ukazují, že lékaři a zdravotní sestry by měli přehodnotit svůj postoj vůči pacientům, kteří – aniž by se cítili depresivně – projeví své přání odejít ze života třeba tím, že odmítají podstoupit náročnou operaci s nejistým výsledkem nebo nechtějí být dlouhodobě udržováni na umělých přístrojích, anebo prostě mají pocit, že uzrál čas k jejich přirozenému konci. Smrt není zlá pro toho, kdo věří, že představuje bránu k lepšímu životu.