Přítel, kterého jsem jednou v zimě potkal na ulici, byl užaslý. "Hele, můžeš mi vysvětlit, jak to, že jsem dneska ještě naživu?" Vypadal velice zmateně a jeho otázka byla vyhrknutá se zmatenou překotností, mlčel jsem, co na takovou otázku říct?

Bylo to v zimě, obleva, u chodníků nahrnuté závěje vlhkého sněhu, stáli jsme právě u takové kupky sněhu. "Teď jsem šel tamhle po chodníku," pokračoval přítel, "a najednou mi něco jako by řeklo, abych se zastavil, ne, nebyl to hlas, nejsem jako Jana z Arcu, žádný takový hlas, ani na mne nikdo nezavolal, kdepak, PROSTĚ jenom jsem náhle věděl, že je moc třeba, abych se najednou zastavil, a tak jsem se zastavil a málem jsem se dal sám sobě do smíchu, že se chovám jako blázen, jdu a najednou se bez příčiny zastavím, a tak jsem tam stál a bylo mi trapně a v tu chvíli se ze střechy domu přede mnou sesul takový obrovský převis sněhu a ledu, že kdybych tam pod tím stál a nezastavil jsem se, tak by sis teď se mnou nepovídal. Lidi, kteří tam byli, začali křičet, jedna paní se úplně hystericky rozječela. Promiň, jestli jsem ještě trochu vykolejený. Můžeš mi říct, proč jsem VĚDĚL, že se mám zastavit, že nemám udělat těch pár kroků a nechat se rozplácnout? Já nikdy nebyl nějaký senzibil a nikdy jsem na tohleto nevěřil."

Co jsem mu měl říct?

Když došlo ke katastrofě polského letadla, při které zahynula spousta vysokých představitelů státu, četl jsem o jedné ženě, která měla v onom letadle také letět.

Neletěla. Proč? Nevěděla.

Prostě najednou ráno se rozhodla, že nepoletí a do onoho letadla nevešla.

Nedokázala vysvětlit, proč na poslední chvíli změnila plán. Lidé se snažili zjistit, jak je možné, že ona přežila, jak mohla vytušit, co se stane?

Vzpomněl jsem si na onu paní, která také náhle VĚDĚLA, že není vyhnutí, prostě nemůže do letadla letícího do zkázy nastoupit.

Přítel věděl, že se musí zastavit

Mohl bych zahovořit o podobných podivných spojeních vědomí a osudu, jaká jsem poznal, ani jedno z nich bych nemohl vysvětlit.

Prostě: nemělo to tak být. Někdo neměl zahynout. Prostě: mělo to tak být. Někdo měl žít.

Kolikrát se při zprávách o katastrofách objeví svědectví o lidech, kteří si na poslední chvíli změnili svůj cestovní plán.

Vyměnili letenky, jízdenky, nenastoupili do vozu. Proč? Sami nevědí, "něco je k tomu vedlo". NĚCO? V dřívějších dobách by se místo slova něco použilo samozřejmě jiné slovo. Nyní žijeme v době, kdy se lidé bojí pojmenovávat.

Je ostych z pojmenovávání

Ono NĚCO, které dokáže na poslední chvíli zabránit tomu, aby se stalo cosi neblahého, se nepřestává o lidi starat, nepřestává nad nimi bdít i nad těmi, kdo na NĚCO takového nevěří a kdo jsou dokonce někdy i zaujati proti tomu, aby připustili, že tento svět je velikým domovem tajemství, že jsme jakoby jenom "nájemníky" ve velikém tajemství, kterému pro nedostatek lepšího pojmenování říkáváme ve svých mateřštinách svět.

Tolik let se lidé snaží jednotlivá tajemství pojmenovat. Nedaří se.

Nedaří se to ani vědě, která si myslí, že vyšplhala po žebříku poznání vysoko…

Je věda. A je vědění. Je vědění, že se má člověk náhle zastavit.

A zachrání si tím život, zdraví, štěstí.

NĚKDO oslovuje.

Je dobré mít důvěru, nesmírnou důvěru, v toto oslovování.

Jsme oslovováni tajemstvím. Je dobré oslovení nepřeslechnout.

Kdo nepřeslechne hlas tajemství, který jej oslovuje, si může zachránit život.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2011.