Zatím se převážná většina lidí dívá na život jako na jednorázovou záležitost – a podle toho se také chová. Politici na vyšších postech, šéfové ve sféře průmyslu, financí… a nejen tito. Mnoho lidí funguje v duchu přesvědčení "mám moc, vliv, spoustu peněz, přístup ke světským výhodám a urvu si co nejvíc." Dál nepostupují.

Všichni v sobě máme aktivní ego. A to je připravené zašlapat pravdu a lásku do kouta. Nedobré myšlenky v podobě černých puntíků se nám ze všech stran snaží dostat do života. A tak se lehce stane, že chybička se tu a tam vloudí.

Církevní hodnostáři kdysi před lety na svém sněmu zmínky o reinkarnaci (a opakujících se životech) z Bible vyškrtli. Zdůvodnili to tím, že kdyby lidé věděli, že mají více životů, tak by si toho současného nevážili.

Podle mne se spíše báli, aby lidé nepátrali po pravdě. Nevědomý se lépe ovládá nežli člověk přemýšlivý. Vždyť právě povědomí o tom, že nežijeme jen jednou, nás může dovést k hlubším úvahám. A mocipáni nepotřebovali, aby lidé měli vlastní názor. Takoví by je dlouho neposlouchali. Dnes říkáme: "Musíme planetu ochránit před ekologickými katastrofami; co bychom jinak předali generacím příštím…" a myslíme tím naše děti a vnoučata.

A což takhle podívat se na život tak, že i my se jednou zase narodíme a "vychutnáme" si až do dna pohár hořkosti nad pustou krajinou, zemí ničenou záplavami a výkyvy počasí, které sami zapříčiňujeme například devastací deštných pralesů? Víte, že jestli je budeme kácet současným tempem, že po nich za čtyřicet let nezbude nic? A že deštné pralesy ovlivňují počasí také u nás v Evropě?

K čemu nás vede znalost minulých životů

K čemu jsou tedy hlubší životní souvislosti, např. informace o minulých a budoucích životech? Vedou nás ještě k větší přehlíživosti, anebo spíš nastolují pojem pro jedince i svět důležitý – zodpovědnost? Chovali by se jinak ti, kteří po rychlém zbohatnutí devastují lesy, kdyby věděli, že se do těchto míst po letech inkarnují a jejich děti vlivem neexistence porostů zahynou žízní a hladem? Toto všechno jsou úvahy, které nejdou vědecky dokázat.

Běžně si nepamatujeme, co bylo v životech minulých, a ani nevíme, co bude dál. A i když má věda jiný názor a ještě dlouho jí potrvá, nežli správnost myšlenky dokáže přístrojem zaznamenat, bylo by krátkozraké složit ruce do klína a čekat.

Sama jsem se k informacím o minulých životech dostala až v pokročilém věku. Taky – jako všichni kolem mne – jsem věřila v jeden život. Pak, na jednom kurzu, kde jsme se učili zklidňovat svou mysl při tiché hudbě, jsem měla první zážitek z minulých životů. Uviděla jsem (svým vnitřním zrakem) kamennou plochu asi jeden na dva metry, nádherně zdobenou, byla na ní namalovaná kvítka a ornamenty.

Dlouho jsem se na ten kámen dívala, až mi došlo, že je to hrob. Překvapilo mě, že mám takový zvláštní pocit, vůbec jsem necítila smutek. Až po chvíli jsem si uvědomila, že je to moje osobní hrobka, v níž ležím – zemřela jsem tenkrát jako malé dítě. Ani potom nepřišel žal či podobný bolestný pocit.

Smrt není zlá, prostě jen je…

Často jsem nad tím vhledem přemýšlela, až mi došlo, že smrt vlastně není špatná. Prostě jen je. A my zase někde žijeme dál. Tak jsem svou mysl převáděla – od naučených způsobů přemýšlení, které jsem viděla v rodině i kolem sebe – k tomu, že jsem se na smrt začala dívat volněji, beze strachu. Až přišla zkouška.

Nečekaně jsem dostala v době uklidnění, kdy jsem se zamýšlela nad úplně jinými věcmi, otázku: "Chceš znát datum své smrti, datum smrti svých nejbližších? U některého se dozvíš jenom datum, někdy je možné i vědět, na co zemře."

Víte, co následovalo? Příjemný pocit, který jsem měla při vhledu nad hrobkou, byl pryč. Nastoupilo zděšení a hrozný strach. Nahlas jsem vykřikla: "Ne, to nechci!" Přes počáteční hrůzu, kterou jsem zpracovávala několik dní, jsem však touto zkouškou prošla. A k čemu to vedlo? Otevřela se přede mnou oblast minulých životů – zpočátku jen mých a postupně jsem začala vnímat i minulé příběhy ostatních lidí.

Na všech lidech je minulost vidět, přímo nám "čouhá z bot," jako ona pověstná sláma. Teď jen zbývá ji prokouknout. Ze záležitostí, které jsme si přinesli z minulých životů a jež se neslučují s Pravdou absolutní, je třeba postoupit dál.

Jeden život k nalezení harmonie nestačí

Abychom postoupili vývojem dál, došli až k "Bohu", k tomu potřebujeme víc zkušeností, než jaké získáme během jednoho života. A tak jdeme z života do života. Po každém narození projdeme tzv. bránou zapomnění: co bylo, ustoupí do pozadí, mysl vše zapomíná.

Ale informace o zkušenostech – i z minulých životů – v sobě máme všichni. Jsou uložené v naší duši. Až když ji přestaneme přehlížet a staneme se k sobě (k pravdě) vnímavější, začnou se před námi hlubší souvislosti objevovat.

Minulost neznáme proto, že si nechceme uvědomovat širší záběr žití. Stačí nám to, co je, omezili jsme se na vnímání sebe i světa pěti smysly. A k tomu si vystačíme se svými současnými myšlenkovými závěry.

Proto další pravdu neznáme, neboť ji de facto ani znát nechceme. Chceme-li víc, musíme se proto "nabídnout", říci vesmíru "ano". Ano říkáme touhou po dobru, pokorou, snahou se lepšit, pracovitostí na své Boží zahrádce.

Odstraňme pasivitu ze svého života

Nedostatky v poznání máme v podstatě všichni. Musíme se naučit žít s nedokonalostí svou i lidí kolem. Poznání je postupné, otevírá se před námi vždy jen natolik, kolik ochoty a snahy projevíme v praktickém každodenním životě. Jak jsme ochotni pravdu vidět a aplikovat, podle toho se před námi otevře.

Věci, které popisuji ve své knize Léčení příčin nemocí – tajemství karmického uzdravování, nejsou tradiční. Věda oficiální, třeba lékaři, je nemusí přijmout. Proti vědě neprorazím. Ale já nechci jít proti vědě. Vážím si všeho, čeho lidé dosáhli. Jen podotýkám, že nejsme na vrcholu svých možností. A protože nemocí spíš přibývá, nežli aby vlivem medicíny šly stranou, přináším další možný pohled na léčbu.

K lékařům chodíme jako k automechanikovi, který opravuje naše auto, a říkáme: "Porouchalo se mi tělo, nechce pořádně fungovat, nějak mi ho, prosím, spravte." Myslíte si, že nám někdo "opraví" naše těla, naši přírodu, naši na mnoha místech válčící planetu? Že někdo jiný nežli my opraví naše vztahy mezi národy, vztahy k přírodě, vztahy mezi lidmi v rodině i vztah k vlastnímu tělu? Nikdo to za nás neudělá.

Žádné spasení zvnějšku – jak nás tomu učilo např. křesťanství – nepřijde. Pasivita ve smyslu "nastane doba, kdy všichni budeme spaseni", je lákavou představou. Pro mnohé je to přijatelnější než práce, kterou potřebujeme během dílčích životů vykonat. A co nás skutečně spasí? Jedině zdravý rozum, jímž naplánujeme smysluplný čin, který posléze vykonáme.

Jsme tu na světě pro podporu dobrých věcí! A sil na to máme dost.

www.cestastesti.cz

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise PHOENIX v čísle  "12/2009".