Evangelia a známá podoba současného křesťanství jsou nerozlučně spjaty s postavou Ježíše, s postavou Otce-Boha a učedníků-apoštolů. Kdesi v hloubi tohoto příběhu se však skrývá i jiný příběh, hluboko pohřbený, překrytý vrstvami různorodých vyprávění nikoli bezdůvodně uchvacujících naše smysly, emoce a představivost.

Vznikající křesťanství pohltilo mnoho jiných, podobných proudů, charakteristických pro onu dobu, z nichž zůstaly jen skrovné úryvky a stručné zmínky či spíše někdy jen náznaky.

Jen s velkými obtížemi tak můžeme rozkódovat skrytý příběh roztroušený v prvokřesťanských spisech, psaných ovšem odpůrci tohoto učení. Nemilým byl mnohým proto, že odhaloval velký kus pravdy, pravdy dlouho skrývané. Navíc ústředním bodem tohoto příběhu byla žena.

O této ženě toho mnoho nevíme, víme jen to, že bývala symbolicky popisována a zobrazována jako „ta, která nese zlatý pohár“, to jest, jak se chápe, pohár naplněný boží milostí.

Ohledně jejího jména také mnoho nevíme, jen na jednom místě je jmenována jako Jezebel (Isabel), což může a nemusí být její jméno, někteří se ale domnívají, že je to samotná Marie. Na rozdíl od křesťanských apoštolů neměla žádné hlasatele a pomocníky, a proto se toho od ní máloco zachovalo.

Třetí síla

Její učení bylo prý učení o tzv. „třetí síle“ (třetí moci) a od ní prý pochází tento výrok: „Tam, kde budou dva spolu v lásce, tam vznikne třetí síla ženské povahy.“ Těmi dvěma mají být podle ní dvě soupeřící mužské síly, které jsou prý Světlo a Tma, resp. Den a Noc, které bývaly kdysi jedinou mocí vzešlou z Jediného, avšak se rozdělily na dvě, aby skrze boj uchvátily vládu nad světem. Ženská síla byla prý uprostřed mezi nimi, a když došlo k onomu rozdělení, byla ona, ve své povaze mírná a laskavá, jejich bojem roztrhána a zabita, resp. se to píše o jejích šatech, totiž jako že její šaty byly roztrhány a rozděleny mezi ony dva. To prý znamená výrok: „A učiní ji nahou a opuštěnou.“ To se prý píše o ní.

Když však působením lásky tyto dvě síly spolu uzavřou mír, narodí se opět tato ženská síla, a to je ta, kterou všichni lidé milují a po níž touží. Proto, říká se, mužská síla, která byla v tomto ohledu závistivá a toužila po uctívání, rozdělila na dvě a udržovala se bojem v oddělení, aby tato třetí síla nemohla vzniknout. To je prý to, na co lidé čekali a co se pojmenovává jako příchod Krista. Aby se to však nestalo, rozdělila se, jak bylo řečeno, mužská síla na dvě a uchvátila celý svět, nedovoluje třetí síle se zrodit.

Proto onen výrok: „A učiní ji nahou a opuštěnou,“ neboť to se totiž stalo té třetí síle ženské povahy, kterou mužská síla oloupila a přisvojila si její věci, totiž šaty, jak se praví.

Stalo se to prý tak, že mužská síla, když viděla, že celý svět touží po oné a čeká na ni a raduje se z jejího narození, které se stalo, vytvořila si množství hlasitých vychvalovatelů a křiklounů a rozeslala je do všech měst, aby v nich dělali hluk a vychvalovali mužskou sílu a překřičeli hlas oné ženy, která přišla na svět.

To se stalo a ta žena, která sama neměla žádné hlasatele, byla brzy opuštěna a zapomenuta, protože lidé se obraceli za těmi, kteří řvali hlasitě a mocně jako lvi a přiváděli lid v úžas a úděs. To prý říká verš: „A volal hlasem velikým, jakoby lev řval.“

Tato žena pak byla obrána o své šperky, pak i šaty a oblékli si je ti, kteří ji takto obloupili.

Mlčící minulost

Tolik asi se píše ve starých textech a bohužel je to asi to jediné, co se nám zachovalo. Vidíme, že lidé se dnes chovají podobně tak jako kdysi – dávají přednost tomu, co je hlučné, líbivé a viditelné a na co je dobrá reklama. Víme ovšem, kdo z jakých lidí si takovou velkou reklamu může dovolit – jen malá, úzká skupina. Jinde se ale píše, že „šperk nevýslovné hodnoty byl ukryt do prachu země“, čili – na to dobré a pravé reklama obyčejně nebývá.

O hlasatelích tohoto nového náboženství z dobové literatury čteme, že byli v každém městě a prováděli tuto „mediální masáž“, a pokud je lidé nevyhnali, což se občas stalo, museli je neustále dobrovolně nebo nedobrovolně poslouchat. Jak to bylo dále, už celkem dobře víme.

Obraz této bájné Isabel staletími, jak vidíme, téměř zcela vybledl, nevymizel však zcela. Alespoň tímto pojednáním si jej opět můžeme připomenout.