Jen krátké zamyšlení nad tím, jak vrtkavý může být osud. Pozor na to! Je mnoho věcí, které již nikdy nelze opravit. Zpomalme v myšlenkách, sundejme nohu z plynu za volantem. Život máme jen jeden a chceme-li si ho zachovat, je třeba si jej vážit.

Snad právě blížící se čas Dušiček v nás více probouzí potřebu rozjímání. Náš vnitřní hlas je hlučnější a častěji se snaží nás pozastavit, přimět nás naslouchat více sami sobě. Udělejme to. Nepotřebujeme k tomu meditací, jogínských pozic, ani objímání stromů. Ačkoli, vše nám jistě pomůže snadněji navodit klid a rovnováhu v duši. Potřebujeme pouze chtít naslouchat. 

Je mnoho věcí, které nás v dnešní době mohou iritovat. Od arogantního šéfa, přes výřečnou sousedku, které nic neunikne, po špatné známky ve škole našich ratolestí a mnohé další.

S tím, kterak se nám vytratili z žebříčku hodnot primární morální hodnoty, které v Evropě vycházejí z hodnot křesťanství, je snadné podlehnout vlastnímu vzteku. Vybít si jej na nevinných kolemjdoucích, na méně schopné pokladní v hypermarketu…. V lepším případě pouze slovně, v horším i fyzicky.
Nezapomínejme však, že i slova mohou být ostrá jako střep a může po nich krvácet duše. Leckdy se pak hojí déle, než ty na těle fyzickém. Trocha trpělivosti, vlídný úsměv a věřte, vrátí se vám, až jej sami budete nejvíce potřebovat!

Cestování

Rozhlédněme se kolem. Tváře spěchajících lidí, kteří často riskují nejen své životy pro „blbé dvě minuty času“. Narážím samozřejmě mimo jiné na v současnosti velmi diskutované téma přejíždění a přecházení přejezdů na červenou. Týká se to však i běžného cestování. Chodci, pro které je 10 kroků k nejbližšímu přechodu problém se rekrutují nejen z řad adolescentů, ale i seniorů často pohybujících se za pomoci holí.

O agresivitě řidičů za volantem se pak v posledních měsících mluví denně. Jakožto řidič, chodec, cyklista a neopomenutelně i rodič, je pro mne chování účastníků silničního provozu opravdu žhavým tématem. Skutečně nám to, zda budeme v cíli o 2 minuty dříve či později, stojí za ohrožení života mnoha kolemjdoucích?

Dovolte mi čerstvou – včerejší zkušenost:

Kruhový objezd, kterých má dnes každé větší město na svém území hned několik. Kruhový objezd má na všech vjezdech i výjezdech 2 pruhy ve stejném směru. Po dlouhém čekání na „smilování“ některého z řidičů se nás do silnice vrhlo hned několik, včetně 2 dětí. Snad jen prozřetelnost sama nás donutila nedůvěřovat a v půlce silnice se znovu podívat. Řidič, který jasně viděl přes sebou stojící vozidlo, věděl, proč stojí, se rozhodl nečekat a objet jej druhým pruhem. Právě jako rodič nechci ani domýšlet, co by mohlo být, pokud by přechod přebíhalo či přejíždělo nějaké dítě samotné…

Po 20 metrech další nutný přechod výjezdu z kruhového objezdu. Krásné bílé auto řízené i přes sklo viditelně upravenou dámou zastavuje. Dáma kyne, „hází pohled“ kamsi na svůj klín (tuším mobilní telefon v ruce). Po jediném kroku opět nás všech do silnice vyráží a míjí nás jen tak tak. Následně v autě gestikuluje a někteří z nás, upřímně – nedivte se nám – gestikulujeme za ní.

Nejsem za to na sebe hrdá. Na druhou stranu – pokud v rozmezí 2 minut máte 2x pocit, že vám jde do slova a do písmene o život, je těžké udržet se. Až v klidu domova, v pocitu bezpečí svých „4 stěn“ jsem se zmohla na myšlenkovou omluvu a následně na modlitbu Ho´oponopono pro odpuštění sama sobě i druhým.

Aby nedošlo k nepochopení…

Účelem tohoto zamyšlení není někoho kárat, či morálně odsuzovat. Nikdo z nás není svatý a každý se denně dopouštíme chyb. Chci vás jen jako člověk, který se denně pohybuje mezi mnohými z vás, a jako rodič 3 dětí požádat – mějte na paměti, že mezi těmi, kterým třeba právě dnes odmítnete dát přednost, možná je i vaše dítě…

Máte podobnou zkušenost? Máte nám k námětu co říci? Diskutujte v komentářích pod článkem.