Litujeme vždy zejména toho, co jsme neudělali
-
Vytvořenočtvrtek 26. srpen 2021 17:34
-
AutorZdeňka Jeníčková
-
Oblíbené1258 Litujeme vždy zejména toho, co jsme neudělali /content_page/221-psychologie-a-vztahy/1258-litujeme-vzdy-zejmena-toho-co-jsme-neudelali.htmlKlikněte pro přidání
-
Témata
Naše tělo je spolehlivým indikátorem sebemenší disharmonie, kterou zakoušíme během svého života, byť bychom si ani nebyli vědomi nesouladu, jenž se vine mezi naším každodenním bytím a skutečným posláním, s nímž jsme se zrodili na tento svět. Aniž bychom tušili nějakou souvislost, jsme dnes a denně konfrontováni s varovnými signály v podobě různých zdravotních potíží ať již tělesných, či duševních.
Bohužel je většinou vnímáme pouze jako průvodní příznaky stresu, únavy a psychického vyčerpání, jimž jsme v dnešní době často vystavováni. Ne vždy nás napadne, že příčinu je možné hledat také jinde, například v rozporu života, který žijeme, a života, o kterém jen tajně sníme.
Ráda bych Vám nyní popsala svůj vlastní příběh, na němž lze tuto skutečnost dobře demonstrovat. Dlouho jsem se rozmýšlela, zdali vůbec psát o tak ryze soukromých věcech, ale v hloubi duše jsem již předem tušila odpověď. Pokud má zkušenost pomůže někomu druhému v tom, aby se po letech života "na slepé koleji" stal znovu sám sebou, aby si uvědomil své poslání, jež začalo žít kdesi hluboko uvnitř jeho srdce v okamžiku, kdy se prvně nadechl, pak to za pokus určitě stojí.
Oddělené životy
Na své rané dětství si moc nevzpomínám. Vybavuji si dobu nejdříve tak kolem pěti, šesti let. Bezpečně však vím, že již v tomto období mě provázel pocit stálého neklidu, který nelze nijak konkrétně definovat. Vyrůstala jsem v rodině obklopená velkou láskou a upřímným zájmem svých rodičů, a přesto jsem zažívala chvíle, kdy jsem se cítila hluboce nešťastná. Trápily mě děsivé sny a měla jsem problém začlenit se do skupiny svých vrstevníků. Nebylo to tím, že bych se stranila lidí, pouze jsem neměla potřebu vyhledávat jejich společnost. Naštěstí jsem měla své vlastní zájmy. Velmi ráda jsem malovala a četla. U knížky, která mne opravdu zaujala, jsem bez problémů vydržela sedět od rána až do večera. Psala jsem si také vlastní povídky a básničky, ale nejraději ze všeho jsem přemýšlela o světě, který se ani v nej - menším nepodobal tomu, ve kterém jsem žila. O světě, kde platily zcela jiné fyzikální zákony a který byl na hony vzdálen naší mateřské planetě. O světě, kam se tolik toužím vrátit, kde mohu prožívat stavy ryzího štěstí, kde jsem jednoduše doma. Rozum takové myšlenky tvrdě odmítal a já jsem zakoušela čím dál větší chaos, který vyvrcholil, když jsem začala prožívat záhadné stavy mimo tělo a když se má duše vydávala na cestu do vzdálených galaxií. Čím úchvatnější to byl pocit, tím větší frustraci jsem zažívala po návratu zpět. A taky strach. Strach z čehosi neznámého, nevysvětlitelného a hlavně – z odmítnutí. Sedmdesátá léta nebyla teorii astrálních výletů vůbec nakloněna a já jsem se co nevidět stala nadějným adeptem na psychiatrickou léčbu.
To byl první výrazný rozpor, jímž jsem si v životě prošla a který u mě vyvolával stavy označované jako panická porucha, o té jsem se ale dozvěděla až o tři desítky let později.
Panika jako varovný signál
Možná to někteří znáte z vlastní zkušenosti. Ten pocit přichází obvykle v noci, a to zcela bez varování. Člověk náhle vnímá nesmírnou tíhu na prsou, nemůže dýchat, točí se mu hlava, je mu na omdlení. Ale hlavně získá "nezpochybnitelný" dojem, že se blíží konec. Hlavou mu v tu chvíli prolétne záblesk jeho předchozího života a on cítí silnou lítost nad tím, že dál už nebude vůbec nic. To vědomí jej zcela ochromí, takže se nemůže ani pohnout, jenom čeká, kdy k "tomu" dojde. Nakonec vše odezní a ztýraná mysl upadá do spánku, aby zaspala tu strašlivou noční můru. Podruhé je to stejné, i potřetí a podvacáté, stále máte pocit, že se neodvratně blíží konec, přestože dosud žijete. Je to velmi vyčerpávající a není dost dobře možné si na to zvyknout, neboť pocit "všeobecné destrukce" je pokaždé tak přesvědčivý, že nad tím zkrátka nelze mávnout rukou a kritickou chvíli jednoduše přetrpět. Takové noci jsem zažívala nekonečně dlouhých pět let. Poté se vše trochu zklidnilo, snad vlivem nastupující puberty, kdy se tělo načas soustředilo na jiné priority. Problémy se vrátily někdy kolem mých osmnáctin. Tehdy jsem již nějaký čas žila s velmi svérázným a vnitřně komplikovaným partnerem a prožívala období plné stresu, obav a nejistoty. Nicméně nic v životě není náhoda a každý, byť i ten nejstrastiplnější vztah nás vždy něčemu podstatnému naučí. Potíže, jež byly téhož druhu jako v dětství, se vystupňovaly ve chvíli, kdy se další setrvání v daném vztahu ukázalo být čirým šílenstvím, a skončily v okamžiku, kdy jsem se rozhodla jít si svou vlastní cestou.
Na okamžik sama sebou
Poté následovalo období, jež zcela bez nadsázky považuji za to nejšťastnější ve svém životě. I když se na první pohled mnoho nezměnilo. Dokonce jsem v té době neměla ani žádného přítele. Poprvé jsem se však cítila být sama sebou. Přestala jsem žít výhradně pro jiné a za jiné a objevila jsem úžasnou věc: člověk může milovat sám sebe, radovat se z toho, že se cítí dobře, prožívat nadšení ze znovunalezené chuti do života, skládat poklony svému srdci, usínat v láskyplném objetí se svou duší… nemá více potřebu hledat svou hodnotu prostřednictvím druhých, ale zas a znovu ji objevuje sám v sobě, při každém kroku, slovu, úsměvu, při každém nadechnutí. Užívala jsem si tento blažený pocit plnými doušky jako drahocenný balzám, jako skutečný elixír života. Byla jsem opojena sama sebou, svým lidstvím, svou radostí a vírou, svou přenádhernou vnitřní svobodou. Toto šťastné období "prostého bytí" trvalo sice jen pár měsíců, ale nikdy na něj nezapomenu, patří k tomu vůbec nejkrásnějšímu, co jsem v životě prožila.
Zanedlouho jsem se poté seznámila se svým budoucím mužem a vše začalo takříkajíc nanovo. Ačkoli první signály byly zpočátku velmi nenápadné. Známe to jistě všichni, v okamžicích zamilovanosti se člověk "dobrovolně vzdává sebe samého ve prospěch svého partnera", jehož potřeby a přání se náhle stávají i našimi touhami, ztotožňujeme se s ním v celé řadě věcí, nevědomky přebíráme jeho postoje. Tento zajímavý proces má v sobě na jednu stranu cosi magického a nádherného, neboť vyvolává silné zdání sounáležitosti a tolik kýženého spojení, na druhou stranu nás však stále více odcizuje našim vlastním potřebám a přáním.
Nevyslyšené výzvy
Problémy, s nimiž jsem se potýkala v dětství, se během poměrně krátké doby znovu projevily, a to v dokonce větší míře než předtím. Začalo to ve chvíli, kdy jsem pocítila první náznaky vážnějších neshod mezi mnou a mým partnerem. Není podstatné, čeho se tyto neshody týkaly, ale v jaké míře způsobily, že jsem opět začala vnímat již známý vnitřní rozpor mezi žitou a vysněnou skutečností. Jako by mě kdosi neviditelný upozorňoval na to, že jdu opět špatným směrem a že jsem se ze svých předchozích zkušeností pranic nepoučila. Tentokrát však "jeho hlas" zazníval častěji a mnohem netrpělivěji.
Tato situace přetrvávala dalších deset let a já jsem se časem naučila se svými problémy žít. Jednoduše jsem je přijala za své a více jsem nad nimi nepřemýšlela. Zdravotní problémy na sebe nedaly dlouho čekat. Arytmie, astma, únavový syndrom, deprese. Ale kdo něčím podobným v dnešním uspěchaném světě netrpí? V tomhle směru nejsem žádná výjimka, opakovala jsem si donekonečna a odmítala naslouchat své intuici, která se mě všemožnými způsoby snažila "přivést k rozumu". Její trpělivost byla vskutku obdivuhodná. Neustále mi "stavěla do cesty" dva zcela opačné typy lidí: takové, kteří již zcela rezignovali na všechny své sny a automaticky přežívali den po dni, a ty, kteří s lehkostí a noblesou bourali hradby předsudků, jež kolem nich vystavěl okolní svět, a s radostí se ubírali ke svému cíli. Nepatřili vždy k těm "rozumným", "slušným" a "zodpovědným", ale cítili se doopravdy šťastní, a to bez ohledu na to, jak vzdálený byl dosud jejich cíl. Byli totiž NA CESTĚ…
V souznění srdce a rozumu
A to je to, oč jde. Naše ideály jsou nádherné v tom, že nás neustále pobízejí, abychom je následovali, snažili se jim přiblížit, měnili skutečnost k obrazu svému. Abychom využívali svou úžasnou moc, jež dokáže tvořit. Ale pozor! Nestačí mít pouze před očima jasný cíl a svým rozumem se dnes a denně utvrzovat v tom, že je pro nás vskutku ten pravý a hodný následování. Svůj sen je nutné cítit i hluboko uvnitř. Jakékoliv rozumové argumenty totiž nestačí k tomu, abychom své představy doopravdy naplnili. Chybí-li nám ono pověstné souznění duše s tělem (přání a rozumu, srdce a mysli – je vcelku jedno, jak to nazýváme), energie našich záměrů se tříští, brzdí a rozptyluje a stěží nás kdy dovede k vysněnému cíli.
Podobný stav rozpolcenosti jsem prožívala posledních několik let, kdy jsem vnitřně věděla, že "nejsem na tom správném místě", ale zároveň se pokoušela o jakousi improvizaci ve snaze vyhovět svým touhám i požadavkům okolí. Bylo to zcela marné a neskonale vysilující, na dvou židlích zkrátka sedět nelze, tím spíš, když "ta vaše židle" není vlastně ani jednou z těch dvou, které máte právě k dispozici.
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla s tím jednou provždy skoncovat a jít nadále pouze po své vlastní cestě, se mi nesmírně ulevilo. Ten okamžik nebyl zdaleka tak těžký, jak jsem se původně domnívala, právě naopak. Náročné se jevily spíše okolnosti s tím spojené, neboť každé zásadní životní rozhodnutí něco dává a něco bere, například pocit zdánlivých jistot, za které však platíte neúměrnou cenu v podobě sebeodcizení, pocitu nenaplněnosti, rezignace na své sny, zrazení sama sebe a svých ideálů… Někteří z nás tuto cenu mlčky platí a "těší se" i nadále z pocitu zdánlivého bezpečí v místě, kde se necítí být doma, v práci, která jim přináší víc trápení než radosti, ve vztahu, jenž dávno vyhasl. Je to věc každého z nás a nelze ji uspěchat. Ona jednota rozumu a duše se neobjeví ze dne na den jenom proto, že si to přejeme. K té musí člověk dojít sám a přirozenou vývojovou cestou, aby v okamžiku, kdy se kolem něho "bortí svět", mohl stanout nad vším tím zmatkem klidný a plně vědomý si svého rozhodnutí. A pak se věci začnou doopravdy měnit.
Nemoc, kterou nelze léčit
Teď už vím, že mé řešení bylo v dané chvíli to nejlepší. Nyní už jsem připravena přijmout vše, co přijde jako následek daného rozhodnutí, a s klidem čelit i případné kritice ze strany všech, jichž se to týká. Nestojím ještě pevně nohama na své nové životní cestě, dokonce na ní ještě nestojím vůbec, ale už ji v dálce vidím. A to je pro mě podstatné, neboť vím, že je už otázkou času, kdy po ní vykročím naproti svým snům.
Důkazem toho, že jsem se rozhodla správně, je i velmi příjemná skutečnost, že jsem se v posledních měsících zbavila většiny svých zdravotních problémů. Až na vzácné výjimky spím klidně a ráno se budím svěží a odpočatá, mám podstatně víc energie než dřív, dobře a lehce se mi dýchá. Tyto věci jsou pro mnohé z nás samozřejmé, ale pro mě jsou jasným signálem toho, že se ubírám tím správným směrem. Možná jste již slyšeli o tzv. nemoci stáří. Často kolem sebe vídám lidi v pokročilém věku, kteří jsou smutní, zatrpklí, zklamaní životem, třebaže je netrápí vážné zdravotní problémy, mají svůj domov a rodinu, která se o ně v případě potřeby postará. A přesto se jim ve tvářích zračí bolest, lítost a leckdy i potlačený hněv. Čím to je? Tito lidé si až nyní uvědomili, že v určitých ohledech promarnili svůj život. Vzdali se například velké lásky kvůli přání svých rodičů, nebo nechtěli ublížit tomu, s kým právě žili, neměli dost odvahy vrhnout se do práce, po které celý život toužili, rezignovali na svůj dětský sen o cestování po světě a místo toho investovali veškerý svůj čas i peníze do budování rodinného domu pro sebe, následně i své děti, vnuky. A nyní s hrůzou zjišťují, že už nebudou mít možnost splnit si své sny, neboť čas je neúprosný a chybějí už i síly. Toto poznání je nesmírně bolestné a zcela ochromující. A nelze se s ním dost dobře vyrovnat.
Proto mějme dost odvahy žít nejen pro druhé, ale především i sami pro sebe, budeme tak pro ostatní tím nejlepším vzorem a povzbuzením a třeba se nám poštěstí zažehnout i v nich plamínek odvahy, který jim umožní vzít život do vlastních rukou. A to nikoli jen obrazně.
Mějme přitom stále na paměti jedno moudré přísloví, jež praví: Člověk často lituje věcí, které udělal, ale mnohem častěji těch, které neudělal.
Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2011.