Nevím, zda jste si všimli, jak je jaro bohaté na magické dny. Zatímco v zimě je pro lidi, kteří se magií moc nezabývají, zaznamenáníhodný leda tak Halloween (čili předvečer Všech svatých, kdy hvězda Acrux – tedy hvězda velké magie – vytváří konjunkci se Sluncem, a kdy se k nám chodí mrtví dívat, jak to tu po jejich odchodu vedeme), jsou na jaře důležité dny rovnou dva: jedním z nich je noc zvaná filipojakubská, kdy se pálí čarodějnice. Druhým takovým datem je večer před svatým Janem – tedy slunovratová noc z 23. na 24. června.

Jde o den, kdy se plete věneček z devatera kvítí, který má do snů přilákat vytouženého ženicha, ale taky o den, kdy by neopatrný mládenec neměl zbytečně courat po lesích, aby nedopadl jako Toman ve známé Čelakovského baladě.

Nedávno jsem s jedním ze svých klientů vedla řeč o magii, o tom, zda a jak funguje, jakým způsobem se dá naučit a podobně. Dotyčný zná trochu můj horoskop, takže se docela upřímně divil, proč se magii vlastně nevěnuju. Usoudil, že v mém věku bych už vlastně mohla. (Všimli jste si, že čarodějnice bývají většinou věku zralého? Asi proto, aby jimi nezmítaly hormony a ony věděly, že jsou na světě věci podstatnější než TEN JEDINÝ VYVOLENÝ). Řeč šla sice hezky, ale já jsem pánovi vysvětlovala, že magii opravdu dělat nemůžu, protože by to bylo nebezpečné nejen pro okolní svět, ale časem i pro mě samotnou a mé blízké. Nechápal a já jsem mu vyprávěla o jedné horké srpnové noci (či spíše hodně časném ránu), kdy jsem pochopila, že mohou být věci, ve kterých vynikám, ale magie to nebude.

Pro čtenáře, kteří tento příběh ještě ode mě neslyšeli, navrhuju vizualizaci: sedněte si do pohodlného křesla a představte si Prahu. Máte? Následně si představte srpen, kdy jsou teploty tropické a už týden nespadla ani kapka. Dobrý? Tak a teď si představte noc na sídlišti Písnice – ano, přesně to naproti Sapě. Bydlím v bytě, který má okna na čistý západ, což znamená, že tam slunko zodpovědně praží od dvou odpoledne až do večera, než zapadne. Celý panelák je plný vedra, které by se dalo krájet. Trochu chládek se udělá až v noci. Všichni mají otevřená okna, ti šťastnější, kteří mohou, si dělají průvan a celé sídliště spí neklidným spánkem. A teď si představte, že se najde debil, který ve dvě v noci mezi paneláky roztúruje motorku na plný céres, dvakrát s ní objede vnitroblok a zmizí někde v sakrech (napsala bych i přesněji místo určení, kam se patrně odebral, ale myslím, že si to domyslíte). Protože spím pod oknem, měla jsem ve chvíli, kdy nasadil k prvnímu kolečku, pocit, že mi celý barák letí na hlavu. Následně jsem měla pocit, že je zemětřesení. Konec světa jsem nečekala jenom proto, že jsem neslyšela andělské trouby, které by ho podle Písma měly ohlašovat. Sedla jsem si na postel a pozorovala, co se děje venku. Okna se rozžíhala, chlapi nadávali, matky uklidňovaly ubrečené děti a pomalu se smiřovaly s tím, že se do rána asi moc nevyspí... a vůbec to vypadalo, jako když se rýpne do mraveniště.

Oba jsme s mužem usoudili, že se nám hned tak usnout nepodaří, a rozhodli jsme se, že nejlepším řešením vyvstalé spánkové krize bude kafe. Uvařili jsme, usedli jsme. A přesně v této chvíli jsem si uvědomila, že nikdy v životě nemůžu, nechci, nebudu a nesmím dělat magii. Kdybych ji totiž v této horské srpnové noci alespoň trochu uměla, opravdu bych se postarala, aby dotyčný z motorky sletěl. Nechtěla bych, aby se přizabil, to rozhodně ne. Ale představa, jak stojí s odřenými koleny a lokty v nemocnici a jak mu z ran vymývají ostrým kartáčem (protože na odřeniny nikdo nic lepšího nevymyslel a patrně nevymyslí) pod proudem vody kamínky, prach a všelijaký jiný binec, mi udělala velice dobře. Bylo by to sice nesouměřitelné, ale měl by to za naštvané otce, utahané matky, plačící děti a polekané psy.

No a právě v oné chvíli mi došlo, že bych svou činností porušila jedno ze základních pravidel magie, které praví, že se k magickým operacím má přistupovat jen po náležité úvaze, s klidnou hlavou a čistou myslí. O tom, že by taková operace neměla nikdy sloužit ničemu zlému a ničí škodě, ani nemluvě.

Ještě víc mě tehdy dojal jeden můj kamarád, který je teď už na druhém břehu a který pravil, že dotyčný vlastně fungoval pozitivně, protože si ti vzbuzení, naštvaní a uplakaní mohli odtrpět nějakou svou vinu (to jsem se naštvala už definitivně a kamarádovi řekla něco, co si za rámeček rozhodně nedal; jenom se zachechtal).

Od této události uplynula opravdu řada let. Roky mě zklidnily, na některé věci reaguju mírněji, než jsem reagovala zamlada, a na některé dokážu nereagovat vůbec (nebo si to alespoň namlouvám). Když si však představím neohleduplnost mladých testosteronem zmítaných motorkářů, jsem ještě dnes naštvaná. Naštěstí si dokážu vysvětlit, že boží mlýny melou, takže se dá čekat, že i tomuto chlapci jednou takový dement probudí děti a připraví mu bezesnou noc.

Když jsem dotyčnému povyprávěla výše uvedený příběh, pokýval hlavou a řekl, že mi rozumí a že asi bude bezpečnější, když se budu magií zabývat jen v rovině teoretické a i to jen občas.

Já se vám však k něčemu přiznám: je mi jasné, že operatér nesmí zasahovat do přirozeného chodu věcí. Je mi jasné, že se v onu srpnovou noc stalo přesně to nejlepší, co se stát mohlo. Ale stejně je mi někde v koutečku duše líto, že jsem dotyčnému krasavci na motorce nedokázala nějakým způsobem vysvětlit, že jsou věci, které se prostě nedělají.

Nedávno jsem s jedním ze svých klientů vedla řeč o magii, o tom, zda a jak funguje, jakým způsobem se dá naučit a podobně. Dotyčný zná trochu můj horoskop, takže se docela upřímně divil, proč se magii vlastně nevěnuju. Usoudil, že v mém věku bych už vlastně mohla. (Všimli jste si, že čarodějnice bývají většinou věku zralého? Asi proto, aby jimi nezmítaly hormony a ony věděly, že jsou na světě věci podstatnější než TEN JEDINÝ VYVOLENÝ). Řeč šla sice hezky, ale já jsem pánovi vysvětlovala, že magii opravdu dělat nemůžu, protože by to bylo nebezpečné nejen pro okolní svět, ale časem i pro mě samotnou a mé blízké. Nechápal a já jsem mu vyprávěla o jedné horké srpnové noci (či spíše hodně časném ránu), kdy jsem pochopila, že mohou být věci, ve kterých vynikám, ale magie to nebude.

Pro čtenáře, kteří tento příběh ještě ode mě neslyšeli, navrhuju vizualizaci: sedněte si do pohodlného křesla a představte si Prahu. Máte? Následně si představte srpen, kdy jsou teploty tropické a už týden nespadla ani kapka. Dobrý? Tak a teď si představte noc na sídlišti Písnice – ano, přesně to naproti Sapě. Bydlím v bytě, který má okna na čistý západ, což znamená, že tam slunko zodpovědně praží od dvou odpoledne až do večera, než zapadne. Celý panelák je plný vedra, které by se dalo krájet. Trochu chládek se udělá až v noci. Všichni mají otevřená okna, ti šťastnější, kteří mohou, si dělají průvan a celé sídliště spí neklidným spánkem. A teď si představte, že se najde debil, který ve dvě v noci mezi paneláky roztúruje motorku na plný céres, dvakrát s ní objede vnitroblok a zmizí někde v sakrech (napsala bych i přesněji místo určení, kam se patrně odebral, ale myslím, že si to domyslíte). Protože spím pod oknem, měla jsem ve chvíli, kdy nasadil k prvnímu kolečku, pocit, že mi celý barák letí na hlavu. Následně jsem měla pocit, že je zemětřesení. Konec světa jsem nečekala jenom proto, že jsem neslyšela andělské trouby, které by ho podle Písma měly ohlašovat. Sedla jsem si na postel a pozorovala, co se děje venku. Okna se rozžíhala, chlapi nadávali, matky uklidňovaly ubrečené děti a pomalu se smiřovaly s tím, že se do rána asi moc nevyspí... a vůbec to vypadalo, jako když se rýpne do mraveniště.

Oba jsme s mužem usoudili, že se nám hned tak usnout nepodaří, a rozhodli jsme se, že nejlepším řešením vyvstalé spánkové krize bude kafe. Uvařili jsme, usedli jsme. A přesně v této chvíli jsem si uvědomila, že nikdy v životě nemůžu, nechci, nebudu a nesmím dělat magii. Kdybych ji totiž v této horské srpnové noci alespoň trochu uměla, opravdu bych se postarala, aby dotyčný z motorky sletěl. Nechtěla bych, aby se přizabil, to rozhodně ne. Ale představa, jak stojí s odřenými koleny a lokty v nemocnici a jak mu z ran vymývají ostrým kartáčem (protože na odřeniny nikdo nic lepšího nevymyslel a patrně nevymyslí) pod proudem vody kamínky, prach a všelijaký jiný binec, mi udělala velice dobře. Bylo by to sice nesouměřitelné, ale měl by to za naštvané otce, utahané matky, plačící děti a polekané psy.

No a právě v oné chvíli mi došlo, že bych svou činností porušila jedno ze základních pravidel magie, které praví, že se k magickým operacím má přistupovat jen po náležité úvaze, s klidnou hlavou a čistou myslí. O tom, že by taková operace neměla nikdy sloužit ničemu zlému a ničí škodě, ani nemluvě.

Ještě víc mě tehdy dojal jeden můj kamarád, který je teď už na druhém břehu a který pravil, že dotyčný vlastně fungoval pozitivně, protože si ti vzbuzení, naštvaní a uplakaní mohli odtrpět nějakou svou vinu (to jsem se naštvala už definitivně a kamarádovi řekla něco, co si za rámeček rozhodně nedal; jenom se zachechtal).

Od této události uplynula opravdu řada let. Roky mě zklidnily, na některé věci reaguju mírněji, než jsem reagovala zamlada, a na některé dokážu nereagovat vůbec (nebo si to alespoň namlouvám). Když si však představím neohleduplnost mladých testosteronem zmítaných motorkářů, jsem ještě dnes naštvaná. Naštěstí si dokážu vysvětlit, že boží mlýny melou, takže se dá čekat, že i tomuto chlapci jednou takový dement probudí děti a připraví mu bezesnou noc.

Když jsem dotyčnému povyprávěla výše uvedený příběh, pokýval hlavou a řekl, že mi rozumí a že asi bude bezpečnější, když se budu magií zabývat jen v rovině teoretické a i to jen občas.

Já se vám však k něčemu přiznám: je mi jasné, že operatér nesmí zasahovat do přirozeného chodu věcí. Je mi jasné, že se v onu srpnovou noc stalo přesně to nejlepší, co se stát mohlo. Ale stejně je mi někde v koutečku duše líto, že jsem dotyčnému krasavci na motorce nedokázala nějakým způsobem vysvětlit, že jsou věci, které se prostě nedělají.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 06/2011.