Možnými zdroji legitimity vládců jsou tři činitelé. V nejnižším stupni vývoje civilizací dodává oprávnění ke vládě, neboli legitimitu, přímá hrubá síla. Ve středně rozvinutých civilizacích se jím postupně stává rozhodující masou lidí uznaná kompetentnost k rozhodování neboli moudrost, kterou vyhodnocují spravovaní lidé z pozorovaných dobrých výsledků předchozích rozhodnutí vládců. V nejvýše rozvinutých civilizacích je zdrojem legitimity vedení státu spojení s transcendentním rozměrem reality, s duchovní dimenzí, lidově s Bohem.

Taková vláda ovšem vyplývá na povrch až z dlouhodobých výsledků po několika generacích. Oprávněnost vlády, kterou je možno označit z "boží milosti", jsou tedy její rozhodnutí, které ocení až následné generace. Vládní zásahy takové vlády působí ve svém výsledku tak, že obecně přispívají k všeobecnému konstituování neplnohodnotných "lidiček" v sebevědomé osobnosti. Vláda "z boží milosti" spravuje tedy podřízený společenský útvar krátkodobě i dlouhodobě pod vlivem Prozřetelnosti. Toho je ovšem schopna jen tehdy, když v jejím čele stojí lidé ve stavu aktivované intuice, tedy ve spojení s Podstatou světa.

Je zřejmé, že být "vládcem z boží milosti" by chtěli být všichni. Už kvůli tušené délce trvání státu a civilizace. Každý se může přesvědčit studiem dějin, že trvání státu založeného na síle, se měří na měsíce a roky. Stát založený na kompetentním, neboli moudrém spravování pozemských věcí za použití rozumu, trvá desetiletí, ale duchovní vedení přetrvává po generace až tisíciletí.

Dodnes je patrný rozsah a kladný vliv někdejší římské říše, ale i říše Habsburské. V dějinách českého státu jsem nalezl jako typického vládce z boží milosti jen císaře Karla IV. I po sedmi stoletích je stále Otcem vlasti a všechny jeho správní úkony jsou stále ctěny. Možná také úkony císařovny Marie Terezie. Zřejmě i knížete Václava, ale o jeho působení se bohužel zachovalo málo věrohodných podkladů.

Legitimita vládců, odvozená od hrubé síly, je vlastně projevem pokračování "zákona silnějšího". Tento děj je typický pro život v "džungli". Je projevením žití zákona "těla", hmotnosti, řečeno "bibličtinou" - stavu myslí lidí po "vyhnání z ráje". Typickými představiteli zákona síly ve správě státu byli třeba siláci a rabiáti typu Džingischána, Attily, nebo siláci v projevu "schopností zorganizovat rabiátnost druhých", jako třeba A. Hitler. Tito vládcové činili jen svou svévoli, protože se považovali za vtělené bohy na zemi. Neuznávali zájem celku nebo úmysl Stvořitele.

Z podstaty věci, z absence přítomnosti byť jen stop duchovnosti, mají říše zaměřené jen na sílu, pouze krátké trvání - jen po dobu života dotyčných diktátorů. K tomuto závěru dojde i nepříliš inteligentní člověk, proto válečníci a dobyvatelé, jakmile uchopí moc a začnou stárnout a tím moudřet, pochopí krátkodechost své legitimity u moci. Snaží se proto včlenit do způsobu své vlády alespoň část oněch dalších dvou zdrojů legitimity - ompetentnost v konkrétním rozhodování (moudrost) a vnímání mimorozumového rozměru reality (způsobu chodu božích "mlýnů"). K tomuto účelu si kolem sebe sdružují okruh relativně protěžovaných a chráněných poradců všeho druhu, aby je tito "zásobili" svou moudrostí a intuicí. Ve středověku to často byli, kromě vysoké šlechty a umělců i prostořecí dvorní šašci. Roli těchto šašků naplňují v současnosti, v tzv. demokratické společnosti, novináři a politologové. To proto jim skutečný "vlastník moci" povoluje "svobodu tisku" - tedy spíše žvanění o konání "držitelů moci", aby se dověděl, obvykle "loajálním obličejem", zakryté reakce občanů na svou vládu.

Náboženství je nejlevnější policie

Samozřejmě se vládcové tohoto světa snaží zavázat si náboženské vůdce. Dobře ví, že nejlevněji proveditelné je dodržování pravidel chování lidí skrze stereotypy myšlení. Jak říkal již Havlíček, náboženství je nejlevnější policie (poznal to z fungování jednoty trůnu a oltáře v rakouském mocnářství). Jenže náboženští činitelé mají "v popisu práce" býti oddáni jen Bohu, Podstatě světa. Zatím to na světě bohužel často chodilo tak, že světští vládcové snadno nacházeli ctižádostivé a neplnohodnotné představitele náboženských společenství, kteří mocným tohoto světa, za protěžování svého "vyznání" a dobré bydlo, dodávali a dodávají aureolu "vládců z vůle transcendentna" (viz všechny současné náboženské vůdce, fotografované s vládci prokazatelně se zvrhávající a upadající civilizace).

Osobnost s otevřeným duchem, tj. vhledem do nadčasovosti, tedy mající skutečně spojení s transcendentním rozměrem reality, by se s lidmi takových vlád neměla ani sejít. Takovými setkáními ztrácí totiž již dosaženou "vibraci" duše, neodvislou od světských věcí. Proto také císař Karel IV., zasvěcený skrze stavy rozšířeného vědomí, tajně navštěvoval poustevníky a "zřece" (lidové mudrce), např. "slepého mládence". 

Již v dobách antiky byli vyhledáváni filosofové, jako Diogenes, Seneka, Aristoteles nebo Platon, jako poradci a vychovatelé synů násilnických vládců. Důkazem je o téměř celé tisíciletí později, moudré konání s božím požehnáním jinak velmi tvrdého rabiáta Konstantina Velikého. To právě povolení křesťanství a jeho ustanovení římským státním náboženstvím jej obdařilo přídomkem Veliký. Nebo později francký vládce Chlodvik, který poté, co od barbarů osvobodil rozvrácený Řím, se domluvil s již bezvýznamným a bezmocným římským katolickým biskupem. Chlodvik přitom přestoupil od ariánů na katolickou víru a římský biskup jej po tomto kroku pomazal posvátným olejem na dědičného franckého a římského krále. Na oplátku za tuto vzájemně výhodnou spolupráci Chlodvik mocensky podpořil prioritu římského biskupa v křesťanství, neboli obnovil papežství. Jejich konání vedlo vlastně k znovuobnovení kulturního okruhu bývalé římské říše, čímž prokázalo duchovní legitimitu. Následný stav na evropském kontinentě, kdy legitimita vládců byla potvrzována papežem (nebo hlavou místní církve), trval celý středověk. Vykládat to lze všelijak, ale v možných podmínkách se církev alespoň v mírné formě stala stabilizujícím a války omezujícím prvkem. Nebýt jejího "arbitrážního" vlivu, bojovali by rabiáti o moc "ještě lépe a radostněji". Jenže ustrnutí a úpadek křesťanství, v kontrastu k postupu poznání jiných aspektů světa, vedl postupně k tomu, že legitimita obstarávaná církví postupně ztrácela váhu v nové době a tím účinnost na masu lidí. Ustrnulá vedení křesťanských církví v nově se vynořujících okolnostech neprokazovalo ani spjatost se svými duchovními kořeny, ani prostou moudrost. A spojení s transcendentním rozměrem reality na základě výsledků už prokazovala velmi těžko. Místo k náboženským hodnostářům přicházely vize a zázraky spíše k obyčejným teologickým "nevzdělancům", od Františka z Assisi až po Bernandettu.

Propad váhy církevního posvěcení se vzorově projevil na sporu anglického krále Karla 1. a parlamentu. Parlament trval na tom, že vládce musí jednat v zájmu země, reprezentovaném poslanci, kteří se řídí moudrostí, kterou prostřednictvím parlamentu zastává většina rozumných občanů. Král Karel I. ale trval na tom, že on je k vládě zrozený a pomazaný, tedy Bohem ustanovený. A tudíž platí jeho vůle jako zastupujícího vůli boží. Jenže chod událostí neboli boží mlýny jeho postoj nepodpořily a Karel I. byl z vůle parlamentu popraven diktátorem Oliverem Cromwellem. Diktatura parlamentu nastoupila ovšem jen načas. Lid (veřejné mínění) postupně prohlédl parlament jen jako vlastníka silné armády a pouhé krátkozraké zástupce finančního prospěchu. Jeho legitimita se v očích lidu začala "rozpouštět". Aby byla legitimita správy Anglie zachráněna, byl nalezen kompromis: Monarchie byla obnovena v konstituční podobě. Král je sice dál zrozován z boží milosti, jako takový se narodí, ale je povinen se řídit vůlí parlamentu, neboli tím, co je považováno za moudrost. Dodnes se to v Anglii osvědčilo jako nejlepší řešení.

Demokracie - pseudovláda lidu

S nástupem faktického materializmu v myšlení přešlo lidstvo na kontinentě do další fáze vývoje způsobu správy států. Má jim být údajná "vláda lidu" neboli demokracie. V ní se s králi jako zrozenými z boží milosti již nepočítá. Do funkce hlavy států (králů) s titulem prezident jsou voleni lidé poslušní pravidlům tohoto světa. Duchovní organizace byly odstraněny z procesu poskytování prvku "božího posvěcení" neboli rozměru transcendentna k legitimitě vládnutí. Podle mne se tím církvím otevřela cesta k jejich vlastní sebereflexi neboli k obrození od nesvětského působení. Vůle boží ve státech a civilizacích probíhá stejně, pouze jinou formou: "Koho si lid zvolí, tím je buď potrestán, nebo odměněn" - podle zákona setby a sklizně, příčiny a následku. Církve tím nenesou odpovědnost za ateizmem upadlou demokracii a přibližující se společenské kalamity. Myslím si, že budou horší, než ty v době vlády bolševizmu v Rusku nebo nacizmu v Německu.

Národy začínají chápat neschopnost svých vlád

V současnosti se stav rozkladu prvků legitimity k vládnutí a "pštrosí politika" k odpovědnosti za nastoupený vývoj začíná vyjevovat jak v EU a USA, tak v Číně, překvapivě nejméně v Rusku. V těchto civilizačních okruzích vládnoucí kruhy zjevně opouštějí legitimitu odvozenou i z pozemské moudrosti, o prozřetelnosti přístupu z hlediska věčnosti ani nemluvě. Tu konec konců ateistické civilizace ostatně ani nemohou mít, protože ateizmus kromě spotřeby nedefinuje smysl života člověka - nemůže tedy vůbec nalézt lidskou bytost jako i nehmotnou jednotku. Současné státy této civilizace "boha peněz" vnímají člověka pouze jako výrobce a spotřebitele, stačí se podívat na body jednání vlád a parlamentů. Zákulisní okruh vládců se domnívá, že je možno lidi spravovat podle zákonů vytvořených bohatými a v jejich prospěch. Jenže bohatí nejsou v současné společnosti ti moudří a tvůrci mimořádných hodnot, ale naopak ti bez jakýchkoliv zábran. Každému časem dojde, že ateistické právo ze svého základního principu nemůže svou legitimitu ve společnosti doložit jakýmkoliv jiným přístupem, než právem silnějšího a vychytralejšího. Civilizaci vlády peněz tím řídí vůdcové bez přirozeného rozumu, o intuici ani nemluvě.

Blížící se civilizační kolaps

V západní civilizaci byl nastolen stav, kdy slepí vůdcové vedou slepé ovládané. Stačí se rozhlédnout po výsledcích vládnutí "demokratů" v Česku, nebo amerických i islámských zemích. Tento přístup k odpovědnosti za vládnutí má jediné završení a tím je civilizační kolaps. Otázkou je jen, kdy k němu dojde. Teď můžeme jen sledovat, jak vládcové z vůle peněz, jejich zákonodárci a "společensko-vědci", dalším vývojem veřejného mínění ztratí nyní i zbytek legitimity. Nakonec zbude státům jen síla represivních orgánů, neboli nastolí diktaturu, kterýžto způsob organizace státu je projevem civilizacemi použitého zákona džungle. Jeho znakem ale je, že nemá dlouhého trvání.

Výše naznačený neblahý stav správy věcí veřejných začali již před desetiletími vidět a vyslovovat jednotlivci z duchovních elit národů. Jejich varování však ani vládcové, ani lid, uspávaný nebývalým konzumem, nedbal. Je sice pravda, že většina lidských bytostí musí být nejprve najedena a teprve pak je schopna se otevřít k vnímání jiných aspektů reality. Protože ale varování příslušníků duchovních elit národů ze špatného nasměrování lidské činnosti po desetiletí nepřestávalo, začalo nakonec působit i na masy konzumentů. Značná část "konzumních brojlerů" u nás již začíná tušit, že "pochod do velkých konzumišť" opravdu ovinuly nějaké mraky. Prozíravější část konzumentů znervózněla a v důsledku této nervozity pochopila, že vůdci Západu jsou zkorumpovaní bohatými a nejsou dostatečně moudří neboli kompetentní. Všechny vlády Západu začaly pozvolna ztrácet důvěru a tím legitimitu.

Neochota chodit k volbám

Jedním z projevů těchto nálad je neochota chodit k volbám. Následkem dosažených volebních výsledků se občané mohou oprávněně ptát vlád: "Jakým právem se tu vládo, zmocněná 20 % občanů, na nás rozkřikuješ?" Právem moci? To si nepřej, abychom se my (zejména ti "nevaž se, odvaž se") rozkatili. Pak uvidíte, že vám ani vaši pendrekáři nebudou k udržení moci stačit! Nebo snad se vy ? demokratické vlády, rozkřikujete "právem moudrosti neboli kompetence"? To jako prokázané skrze výsledky při správě států, životního prostředí, orgánů EU, společensko-vědních oborů, lidských práv tvůrců hodnot nebo výkonů justice?

Začaly se už i veřejně ozývat rebelující hlasy: "Nedělejte z nás voličů blbce! Ta vaše EU moudrost dosáhla nejvýše na to, abyste udělali evropské normy tak na banány nebo včelí rámečky". Ale dodnes nikoho z těch v EU parlamentu sedících, včetně zelených ochránců životního prostředí, nenapadlo skutečně normalizovat např. jednotnou nabíječku na všechny mobily a notebooky! (A to napadlo i tady vedle mne sedícího "tenťáka Frantu Ferdu", který se "mluvením o ochraně životního prostředí" rozhodně neživí). Anebo kompetence řídit stát a civilizaci má spočívat v tom, aby bylo povoleno po Evropě, podle "zákonných klíčů", šířit bandy, které se nedovedou přizpůsobit evropským normám soužití? Takové, které země svého původu přivedli k hladomorům a válkám?! A tak jako evropský občan a volič se slovy římského Cicerona ptám: "Jak dlouho ještě budete EU reprezentanti zneužívat naší důvěry?" Jak dlouho ještě budete US vládcové "šířit demokracii" bombardováním jako v Jugoslávii, Libyi, Sýrii, Iráku, Ukrajině? A následně vlny uprchlíků ze zemí "rozpoutané" demokracie usazovat v Evropě?

Pořád máme naději

Protože "psí hlas do nebe nevolá" (pozor, zdánlivě), se odpovědi zřejmě nedočkám. Zřejmě ji neznají ani ti nastrčení nahoře" (pro zbohatlíky ovšem užiteční idioti). Musím proto spoléhat na to, že realita není jen čtyřrozměrná a modlit se za to, aby alespoň někteří z těch u moci přišli na skrytý rozměr světa. Podle mého názoru není naděje na obrat naštěstí jen v této možnosti. V transcendentní dimenzi světa cítím síly, na které spoléhám, že lidstvu pomohou. Třeba i tzv. náhodami a přírodními změnami. V důsledku jejich tlaku se do vedení států a civilizace vrátí lidé, kteří faktor věčnosti mají jako samozřejmý zakotvený ve svém uvažování. V důsledku jeho působení začnou jejich rozhodnutí nabývat kvalitu, o které se bude mluvit s vděčností ještě po staletích - neboli "dějiny" je rozpoznají jako osvícené. Aby se tak stalo co nejdříve, měly by se všechny duchovní organizace nejen přestat hádat, kdo lépe "slouží Bohu", ale zejména prohloubit kvalitu svého vnímání zákonů Podstaty světa.  Ne agitovat, "evangelizovat", šířit "pravou" víru, ale mentálně a činy vyzařovat správný typ přístupu k životu. Jedině myšlení obohacené aspektem věčnosti může povznést lidstvo do vyšší, již ne pouze materializmem žijící, civilizace.

Josef Staněk

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 08/2014.