Více jak tisíc let bylo Kjóto hlavním městem Japonska. Právě sem umístil japonský císař své sídlo na samém konci 8. století. Město má dnes vedle starého císařského paláce na 1600 buddhistických chrámů a více jak 400 šintoistických svatyní. Navíc se tu dochovaly mnohé historické domy a starobylé uličky, které zůstaly neporušené až do našich dnů.

Vzhledem ke svým mimořádným kulturním hodnotám bylo Kjóto ušetřeno bombardování za II. světové války. Tak mohlo být sedmnáct jeho památek zařazeno organizací UNESCO mezi světové kulturní dědictví.

Spolu s mým nejstarším synem jsme se ve dvou vypravili koncem roku 2013 na pěší pouť po buddhistických a šintoistických klášterech japonského ostrova Šikoku. Na této posvátné cestě jsme byli okouzleni historickými památkami, přírodou a především lidmi. Přirozeně jsme si nechtěli nechat ujít ani nejznámější pamětihodnosti nepříliš vzdáleného Kjóta. Pro toto zajímavé poznání nám zůstaly pouhé dva dny. Je to málo času, i tak se dá dost stihnout. Snad čtenáře zaujme vyprávění rozdělené do dvou etap podle prožitých dnů.

Časně ráno odjíždíme z Tokušimy, hlavního města ostrova Šikoku, do Kjóta, které jako jedno z mála japonských měst neleží přímo u moře, nýbrž ve vnitrozemí ostrova Honšú. Jedeme po mostě, kde jsme ještě nedávno sledovali velkolepé přírodní divadlo přelévání vod Tichého oceánu do Vnitřního japonského moře. Je nám nápadné, že v autobuse jsou slavnostně oblečení lidé, ženy v brokátových šatech, muži v černých oblecích se zářivě bílou košilí.  "Asi jedou na svatbu," usuzuje syn, a s tím vysvětlením se prozatím spokojíme.

V Kjótu jsme před desátou hodinou. Na autobusovém nádraží Kjóto Eki, si kupujeme jednodenní autobusovou jízdenku, která nám podstatně zjednoduší cestování po městě. Navíc dostaneme mapu všech linek metra i autobusů. Tím získáme poměrně snadnou orientaci v samém středu jeden a půl miliónového města.

Zlatým hřebem našeho objevování historie a krás Japonska by měl být slavný Zlatý pavilon - Kinkaku. Je součástí buddhistického kláštera Rokuonji jako jedna z jeho staveb umístěných v parku, známém jako Jelení zahrada. Nejčastěji se Rokuonji říká klášter Zlatého pavilonu. Připomínáme si, že byl založen roku 1397 a náleží zenové škole Rinzai. Procházíme vstupní branou v čínském stylu a brzy spatříme jezero neobvyklé krásy. Nad ním zlatistě září ve slunečním svitu třípodlažní pavilon, jehož silueta se zračí na vodní hladině mezi několika zelenými ostrůvky. Na jeho špici trůní bájný pták Fénix, vyvedený ve zlatě. Stojím v údivu a nechce se mi pohnout dál. Nemohu pochopit, že tohle je vlastně jenom replika, protože původní pavilon shořel v roce 1950, když ho podpálil jeden šílený mnich. Říká se, že nový pavilon už není kryt zlatem, nýbrž mědí. Ale nikdo z návštěvníků to netvrdí s jistotou.

Pro nás, poutníky ze Šikoku, je zvláště zajímavé, že hlavní svatyně kláštera hostí kamennou sošku Fudo myo o, kterou v 9. století zhotovil náš dobrý ochránce na poutní cestě, mnich a učenec Kobo Daishi. Byl v té době osobním přítelem samotného císaře a jednou z vůdčích duchovních osobností země. Věří se, že soška má moc konat zázraky. Je však běžně skryta očím návštěvníků, pouze začátkem února a 16. srpna se u ní konají bohoslužby, přístupné věřícím. Další zajímavostí klášterního komplexu je čajový domek Sekkatei, což by se dalo přeložit jako "místo večerní krásy". Právě z tohoto na pohled prostého domku s doškovou střechou je nejkrásnější pohled na Zlatý pavilon v podvečer při zapadajícím slunci. K důležitým rituálům zen buddhismu náleží čajový obřad. Není tedy divu, že nedaleko Sekkatei stojí další čajový dům. Slouží běžným návštěvníkům a patří k němu i čajová prodejna. Syn tu kupuje první dárek, určený našim blízkým v Česku. Ochutnávkou zjišťujeme, že má pro nás vskutku neobvyklou příjemnou chuť.

Nedaleko odtud se nachází další pamětihodnost, klášter Ryoanji, který chceme navštívit. Jsme zvědavi na jeho proslulou kamennou zahradu, jejíž snímky jsem viděla v několika publikacích. Tato zahrada je tajemná svým původem i výkladem. Neví se přesně, kdy vznikla a co vyjadřuje. Klášter patří zenové škole Rinzai, jde tedy o zenovou zahradu, která pravděpodobně pochází z druhé poloviny 15. století. Jejím autorem by podle některých dohadů mohl být buddhistický mnich Sami, který byl zároveň vynikajícím malířem, krajinářem. Jde o pozoruhodné umělecké dílo, sestavené z pouhých patnácti kamenů, obklopených stylově uhrabaným štěrkem, který mniši každý den nově upravují. Jediným rostlinstvem v prostoru, ohraničeném nevysokou obdélníkovou zdí, je mechový podklad kamenů. Návštěvníci pozorují zahradu z verandy přilehlého dřevěného domku. Většinou vsedě meditují nad jejím významem a krásou. I já tu usedám. Říká se, že kdo najednou v jediném úhlu pohledu spatří všech patnáct kamenů, dosáhne osvícení. Přiznávám, že se mi to nedaří. Budiž mi útěchou, že takový záběr pohledu snad nesvede nikdo, jak se praví v některých odborných publikacích. Mnoho se diskutuje o tom, co zahradní uspořádání znamená. Jeden výklad říká, že tu tygřice přenáší přes vodní tok své mládě, druhý tvrdí, že jde o umělou konstrukci reprezentující nekonečnost. Pro mne je to ušlechtilá tajemná imaginace, plynoucí staletími. Mám málo času na hlubší soustředění a dost mi vadí i neklid, způsobený stále přicházejícími a odcházejícími návštěvníky. Závidím šťastlivcům, kteří tu mohou meditovat v tichosti a osamění. A přitom čas není jejich pánem.

Císařský palác

Zdá se, že jsme si zvolili správný termín návštěvy Kjóta. Dnes je poslední sváteční den, kdy je zdarma otevřen veřejnosti císařský palác. Stává se tak pouze dvakrát do roka. Rádi se připojujeme ke dlouhému hadu lidí, kteří přišli obdivovat a zároveň uctít významnou součást japonské historie a kultury. Vše je perfektně zorganizováno, nečeká se ve frontách, nýbrž volně postupuje. Císař je podle šintoismu potomkem sluneční bohyně Amaterasu a zároveň nejvyšším knězem. Japonci jsou bytostně spojeni se starobylou tradicí, i když podle ústavy z roku 1947 císař nemá božskou moc a je pouze symbolem státu a jeho jednoty. Svůj vztah a úctu k historii dávají najevo i svými kimony a černými obleky. Až tady jsme pochopili, proč to slavnostní oblečení v autobuse. Císař Kammu přenesl hlavní město do Heian kyo, jak se původně nazývalo Kjóto, už v roce 794. Od té doby zde byla císařská rezidence až do roku 1869, kdy císař Meiji zvolil za hlavní město Edo, dnešní Tokio.

Areál císařského paláce, o rozloze více jak sta tisíc čtverečních metrů, je obehnán zdí s několika branami. Vstupujeme branou Gishumon, odkud nás vyznačená cesta provede až ke slavnostnímu vstupu, kam přicházely oficiální návštěvy a čekaly na své přijetí v přijímacím pavilonu o třech velkých místnostech. Celý palácový komplex sestává z řady nevysokých, v půdorysu rozlehlých budov s charakteristicky prohnutými střechami a je umístěn uprostřed štěrkem vysypaných dvorů a nádherných zahrad. Na první pohled mi připomíná císařské Zakázané město v čínském Pekingu. Nejvíce lidí obdivuje budovu zvanou Shishinden, která sloužila významným ceremoniím včetně korunovací císařů. V otevřeném prostoru je možné spatřit císařský trůn, směřující k východu. Po obou stranách pod nízkým schodištěm na štěrkovém dvoře stojí dva vzácné stromy, vlevo sakura a vpravo borovice, zvaná mandarinský strom. Vše působí prostě a zároveň monumentálně. Postupujeme v prohlídce k místům, kde panovník relaxoval, a k jeho ložnici. Ve zvláštní budově přijímal císař šogúna, feudálního vojenského správce země i představitele nejvyšší šlechty. Jsou zde také prostory vyhrazené studiu čínských filosofů pro císařského prince, který právě dosáhl plnoletosti.

Je zajímavé, jak často se Japonci obraceli k čínské civilizaci a kultuře, která se stala jednak předmětem napodobení, jednak určitého zušlechtění. Dá se říci, že tuto klasiku Východu dovedli k vytříbené dokonalosti. Prohlídkový okruh zahrnuje také císařskou studovnu a místo pro pravidelné recitace vybrané poezie. Umění, umístěné v palácových komnatách, má jistou jednoduchost a eleganci. Místnosti zpravidla nemají nábytek, podlahy kryjí rohože a panely stěn zdobí obrazy bílých volavek, hejna malých ptáčků na větvích stromů, tygři a také bavící se pánové a dámy v kimonech, či poselstvo přicházející k císařskému dvoru. Na jednom ze čtvercových dvorů paláce probíhaly míčové hry, zvané "kemari".

S velkým zalíbením nahlížím do dvou císařských zahrad vyzdobených kameny, svítilnami a několika mosty, které obklopuje nádherná zeleň pěstěných stromů. V zahradě Oikeniwa se nachází jezero, reprezentující moře s plážemi z malých oblázků. Co pohled, to jiná okouzlující perspektiva. Zahradou Gonaitei, určené soukromí císaře, protéká meandrující potůček, a v části skryté našim očím stojí malý čajový domek. V duchu si představuji, jak se tu císař procházel, odpočíval, meditoval a těšil se čajovým obřadem ve dvou s některým ze svých oblíbených filosofů.

Jako součást prohlídkového okruhu je v areálu postavena pod bílými stany řada stánků s upomínkovými předměty. Neodolám a kupuji dva malé obrázky, jeden s volavkami a druhý s květy sakury a ptáčky. Člověku se chce vzít si domů alespoň maličký stín té krásy.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2014.