Bůh dokáže všechno na světě...
Vtip je v tom, že mu to musíte dovolit.

Betty Kingová

Nad Detroitem ležela ponurá přikrývka zimy. Osamělé vrávorající postavě, jež klopýtala po mokrém chodníku, to počasí jen připomínalo, jak chladný a temný je její současný život. Tom vyskočil z letadla bez padáku a teď se příšernou rychlostí blížil k bodu, kdy ho prudce zastaví tvrdý náraz o zem. Netušil však, že hned za rohem ho v úzké neosvětlené uličce čeká anděl. Tom začal podnikat, ale od samého začátku se mu nedařilo. Teď mu bylo třicet a ztratil všechno, včetně odvahy a sebevědomí. Osamělý, zlomený, bez špetky naděje do budoucna měl na krku finanční úřad, exekutory a domácího. Únik hledal v alkoholu a drogách a do své ochromující závislosti se postupně propadal stále hlouběji. Bez vůle klopýtal toho zimního večera po mrazivé ulici. Jeho život ovládaly drogy a alkohol a beznaděj.

Konečně došel k činžáku bez výtahu, kde měl v pátém patře pronajatý laciný byt. Domů však radši nechodil předním vchodem, protože ti zarputilejší z exekutorů měli ve zvyku tam občas číhat. Naučil se šlapat nahoru i dolů po kovovém požárním schodišti, jež vedlo do uzounké temné uličky za domem. Opíral o zeď domu a o popelnice a po hmatu hledal ve tmě požární žebřík. Celonoční popíjení si však vybralo svou daň. Náhle v něm pohasla poslední jiskra vědomí a on se celým tělem zhroutil na zmrzlý asfalt. A najednou ho pomalu, nesmírně pomaloučku, probudil prazvláštní pocit. Po obličeji ho rychlými krátkými pohyby hladilo něco vlhkého a drsného. Jak tak Tom ležel na zádech, do zakalené mysli se mu vplížilo další zjištění Na hrudníku mu ležela nějaká tíha. Zvedl ruku, aby ji osahal. Kožešina? Co to k čertu je? Honem otevřel oči a zjistil, že jeho nosu se téměř dotýká čumáček obří kočky. Zděšeně se vyhrabal na nohy tak rychle, jak jenom mu to jeho bědný stav dovolil, nahmatal požární žebřík a vylezl těch pět pater ke svému bytu.

Druhý den se Tom přece jen trochu držel. Sešplhal po požárním žebříku do uličky a s údivem spatřil kocoura, který seskočil z hromady papírových krabic a šel ho přivítat. Byl veliký, černý, krátkosrstý, a protože měl na krku obojek, Tom usoudil, že zvířátko patří někomu v sousedství. Rázně vykročil v naději, že kocour co nevidět pozná svůj domov a zamíří tam. Kocour však držel s Tomem krok, jako by je dva poutalo neviditelné vodítko. Tom s kocourem se procházeli až do západu slunce, a když se vrátil domů, rozloučil se s ním u paty požárního žebříku.

Následujícího dne zuřila v celém Detroitu příšerná vánice. Tom zůstal doma a po nějaké době jeho pozornost upoutal tichý nářek. Otevřel okno a s údivem spatřil zasněženého kocoura, jak mu hledí přímo do obličeje a žalostně mňouká. Kocour kdovíjak vylezl po všech zledovatělých kovových schůdkách a minul okna několika bytů, jenom aby navštívil Toma. Ten nesnesl pohled na nebohé prokřehlé zvíře, takže okno pootevřel trochu víc a jeho nový kamarád skočil s odvážně vztyčeným ocasem dovnitř.

Ale život se k té nesourodé dvojici nechoval vlídně. Po pár měsících se oba museli vystěhovat z bytu a stali se z nich bezdomovci. Ale ať už Tom přespával pod stříškami domovních vchodů, v ubytovně Armády spásy nebo pod mostem, vždycky vedle sebe cítil hřejivé malé tělíčko. Mezitím však už zabředl natolik do své vlastní beznaděje, alkoholu a drog, že se v něm probudil pud sebezáchovy, či spíš odhodlání dál už takhle neživořit. Zoufale hledal cestu ven z toho pekla. Jednou seděl na opuštěném místě u řeky s nabitou pistolí v ruce. Odjistil ji a vložil si hlaveň do úst. Stačil jediný stisk a všechno jeho trápení by bylo u konce. A zatímco k tomu kroku sbíral odvahu, jemný šťouchanec mu jemně odstrčil ruku i zbraň od úst. Tom se zadíval do zlatých očí vzhlížejících k němu z klína. Hele, jestli to udělám, kdo se postará o kocoura? Položil pistoli vedle sebe, natáhl se na travnatý říční břeh a usnul. A kdykoliv mu v příštích letech zeslábla vůle a zmocnila se ho beznaděj, byl tu kocour a hleděl Tomovi hluboko až na dno duše.

Ta proměna se neudála rychlostí blesku, země se při ní neotřásala hřměním, jako by se dálo něco převratného, ale odehrávalo se to postupně a z příčin, které ani on sám nepochopil. Zkrátka, Tom začal bojovat o návrat k normální existenci. Nakonec došel v jedné místnosti před řady neznámých lidí a představil se: "Ahoj, jmenuju se Tom a jsem alkoholik." Našel si práci a začal si lepit střípky života zase dohromady.

Uběhlo dlouhých jedenáct let ode dne, kdy si ho v promrzlé temné uličce našel věrný chlupatý kamarád. Jednou se Tom vrátil z práce domů a po večeři se posadil před televizor a kocour se mu stulil do klína, jak to dělával dennodenně po celá ta léta. Tom se na něj podíval a něžně ho pohladil po kožíšku. "Víš," řekl kocourovi láskyplně, "pomohl jsi mi, když jsem to nejvíc potřeboval. Teď mám vyhráno, už to určitě zvládnu, takže poslyš, jestli se ti chce odejít nebo dát výpověď, tak kvůli mně si nemusíš dělat starosti." Potom si Tom na chvilku zdříml, brada mu klesla na prsa. Ale už za pár minut se probudil a okamžitě poznal, že jeho kamarád odešel navždy. Ty zlaté oči, které k němu tolik let promlouvaly, se zavřely a už nikdy se neměly otevřít.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 10/2013.