Každoročně v posledním měsíci roku slaví celé Mexiko největší náboženský a státní svátek, památku zjevení Panny Marie Guadalupské. Historie stará bezmála půl tisíce let srovnala nepřekonatelnou propast mezi původním zotročeným indiánským obyvatelstvem a vládnoucími španělskými konkvistadory a přispěla k postupnému vytvoření jednoho mexického národa. Svatá Panna se stala národním symbolem, milující matkou všech, bez rozdílu původu a pleti.

Zrození legendy

Jen deset let po tom, co španělský dobyvatel Hernán Cortes zcela rozvrátil vzkvétající aztécké hlavní město Tenochtitlán a na jeho místě začal budovat nové Mexiko, došlo k památné události. Na pahorku Tepeyac nedaleko města Mexika se opakovaně zjevila ve dnech 5. až 12. prosince 1531 prostému vesničanovi Juanu Diegovi krásná žena snědé tváře a v indiánské řeči náhuatl ho žádala, aby jí byla vystavěna svatyně, ve které bude moci prokazovat svou lásku a pomoc trpícímu lidu. Španělský františkánský biskup Chuan de Zumárraga dvakrát indiána odmítl. Uvěřil až po třetím zjevení, kdy mu vesničan z místa nazvaného později Guadalupe, kde rostly jen kaktusy, přinesl plášť plný růží. Na jeho oděvu se navíc objevil zářivý obraz madony indiánských rysů. Událost provázelo uzdravení na smrt nemocného Juanova strýce a dalších nevyléčitelně nemocných lidí.

Dobovou zprávu o mariánském zjevení sepsal v domorodém jazyce náhuatl vzdělaný indián ve spise Nican Mipohua, který je mistrovským dílem indiánské literatury 16. století. Na místě, kde kdysi stávala obrovská socha pohanské bohyně-matky Coatlicue, vyžadující lidské oběti, a kde se křížily trasy rituálních obětních pochodů, stojí dnes tři chrámy zasvěcené milosrdné matce Kristově. Původní kostelík na samém vrcholu Tepeyacu zdaleka nestačil narůstajícímu množství poutníků, nahradila ho barokní katedrála, kterou poškodilo zemětřesení, a tak ve 20. století vyrostla nová moderní bazilika podle návrhu předního mexického architekta Pedra Rumirese Vazquese. Každým rokem sem přijdou milióny křesťanských poutníků. Papež Jan Pavel II. toto místo několikrát navštívil, sem směřoval svou první zahraniční cestu a zde také přijal úkol být papežem-poutníkem. Při své poslední, čtvrté pouti, v červenci roku 2002 svatořečil vůbec prvního indiánského světce, kterým byl prohlášen právě Juan Diego.

Panna Maria Guadalupská se stala opravdovým idolem Mexika. Její obrazy visí na stěnách prostých indiánských domků i v palácích boháčů. Mariánské kapličky se najdou na nádražích, tržištích, v továrních halách, v restauracích i u benzinových pump. Její podoba zdobí dívčí trička, pod její zástavou hrají fotbalové kluby. Rodiče pojmenovávají své děti Lupa, Lupina, Guadalupina.

Než se začne slavit

Vyvrcholení oslav svátku indiánské madony připadá každým rokem na 12. prosinec. Už několik dnů předem směřují po cestách k hlavnímu městu procesí poutníků. Jdou sportovně vybaveni, s batohy a karimatkami na zádech, nad hlavami nesou mariánské prapory. Vedle pěších se objevují cyklisté a silnice zaplňují náklaďáky v podobě alegorických vozů s mariánskými emblémy. Po silnicích a cestách nesou vybraní indiánští běžci hořící pochodně. Celá zem je zachvácena slavnostní náladou a zvláštním, vypjatým a zároveň pokorným očekáváním. V předvečer svátku se davy lidí scházejí v MexicoCity na Plaza de Tores, kde se koná největší korida roku, určená k poctě madony a nazývaná Guadalupana. Dychtícímu publiku jsou představeni tři nejslavnější toreadoři a šest krásných divokých býčků. Před obrazem Panny Marie Guadalupské prosí protagonisté velkého divadla o ochranu. V povzbuzování a výkřicích přihlížejících diváků "Olé! Olé!" jako by zaznívala touha po krvavých obětech dávným aztéckým bohům. Je tu cítit podivuhodné splynutí náboženských předkolumbovských tradic s křesťanstvím.

Účastenství na guadalupském mystériu

Časně zrána v den velkého svátku putuji s několika přáteli ke slavné guadalupské bazilice. Prostranství před svatyní se plní lidmi ze všech koutů mexické země. Desítky, stovky indiánů v pestrobarevných krojích tu tančí a hrají. Čelenky z per roztodivných barev a tvarů, vesty, bederní roušky, sukně zdobené zlatem, sametem a aztéckými ornamenty, lesklé pláště s madonou vyšitou na zádech. Na nohách se chvějí věnce z chřestivých mušlí, boty kované pro zvonivý dusot nepostojí. Poutníci mají v rukou chřestítka a zvonce, bendža potažená hadí kůží, kytary. Housličky vyhrávají a bubny všemu dávají rytmus. Přišli sem muži, ženy, děti i starci. Jsou to potomci Aztéků a Mayů. Nejprve zažehnou kadidlo v kadidelnicích se znaky bohů minulosti. Potom už dlouhé hodiny pod korouhví matky Kristovy tancují s plným zaujetím. Postavy v maskách ďábla odhánějí diváky, kteří by chtěli vstoupit do kruhu tanečníků. Rytíři s meči, černé a bílé masky symbolizují boj dobra se zlem. V pravé poledne přivolávají zvuky guadalupské zvonkohry diváky k vyvýšenému pódiu, kde umělé pohybující se figurky připomínají všem příběh prostého indiána a krásné Paní s růžemi.

Slova slavnostní bohoslužby i zvuky varhan přenášené amplióny svolávají přítomné do nitra kruhového prostoru obrovské svatyně. Pod obrazem Panny Marie Guadalupské slouží mši svatou na třicet biskupů a kněží. Obětuje se chléb a víno na památku smrti Ježíše Krista. Ústa odříkávají Otčenáš a ruce rozepnuté a pozvednuté k nebesům prosí o požehnání. Potom se podávají ruce na znamení pokoje se slovy "La paz!". S dojetím svírám podávané ruce Mexičanů. Všichni jsme bratři, děti Boží. Slzy vytrysknou do očí, když se z kůru nese jímavá melodie Gounodovy Ave Maria, připomínající vzdálenou Evropu.

Uctění památné relikvie

Zdánlivě nekonečný průvod poutníků se řadí do proudu a pomalu postupuje k místu za hlavním oltářem, kde pohyblivý chodník vymezí každému čas na zhlédnutí vzácné relikvie. Někteří sem připutovali ze vzdálených míst v nejhlubší pokoře na kolenou. Už více než čtyři sta let zůstává nezměněn obraz Panny Marie, vtisknutý do pláště prostého vesničana. Uchovává se zarámován pod ochranným sklem. Pro mnohé je zdrojem posilující energie a životní síly. Podle zkoumání odborníků to není malířský výtvor ani fotografie. Nezničil ho požár ani zemětřesení. Přitom indiánský plášť – tilma, vyrobený z vláken agáve, se běžně rozpadne během čtyřiceti let. Uvádí se, že na modrém plášti Panny Marie je ukryt otisk souhvězdí, viditelných na obloze v den prvního zjevení 5. prosince 1531, takže je možné přesné datování obrazu. Po čtyři sta dvaceti letech, v roce 1951 dostali dva američtí fotografové povolení vyfotografovat záhadnou relikvii. Po mnohonásobném zvětšení tváře madony došlo k překvapivému zjištění. V jejích očích byla rozpoznána postava indiána Juana Diegy, jehož podoba je známa z dobového portrétu, vedle pak postava španělského biskupa a další neznámá osoba, snad tlumočník při památném setkání. Není tedy divu, že guadalupský Mariin obraz bývá srovnáván s Turinským plátnem, domnělým otiskem Kristovy tváře.

Ať žije Mexiko! Ať žije Panna Maria Guadalupská!

Večer, když soumrak zahalí sálavý jas tropického slunce a výška Mexické náhorní planiny ochladí hlavy, nese se prostranstvím před katedrálou i uvnitř baziliky mexická státní hymna v tisícihlasém podání. Stejně jako v Den nezávislosti vyvolává mexický prezident z balkónu Paláce republiky podle předepsaného úzusu, ozývá se i tady volání: "Ať žije Mexiko! Ať žije Panna Marie Guadalupská!"

Co volá lidi k účasti na tomto velkém mystériu? Přišli se poklonit patronce všech Mexičanů i celé Latinské Ameriky. Přinesli sem symboly spojené s dědictvím po dávných předcích i víru a naději současnosti. Mám doma obrázek madony snědé pleti, věnčenou růžemi a mexickou státní vlajkou. Připomíná mi slavnost a zážitek, které je těžko popsat slovy.

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.