Ti, kteří zcela nerozeznali, že křesťanství je mezi náboženstvími na zemi kvalitativně novým duchovním impulsem, jehož žití následně umožňuje vzestup civilizace, se ptají, zda jeho rozšířením nebyla vlastně lidstvu otevřena slepá vývojová ulička. Dokládají toto podezření třeba tím, že jeho převládnutí přivedlo k pádu tehdejší vrchol civilizace - říši Římskou. A pak po jejím faktickém středověkém obnovení právě katolickou církví, křesťanské organizace (církve) potíraly svobodu myšlení a bádání.

Než se vrátíme k důsledkům příchodu křesťanství na naše území, vysvětleme si nejprve to, proč křesťanství rozšiřuje vnímání lidstva o nové a zcela klíčové duchovní impulzy, které v takové koncentraci neobsahuje žádné tehdejší náboženství.

1. Je opřeno (jako židovství) o zjištění existence jediného Boha ve smyslu Stvořitele světa neboli Podstaty světa (Boha Otce).
2. Dává individuální smysl života a osobní odpovědnost každému, i nejposlednějšímu člověku.
3. Přivádí do myšlení a pohnutek každého jednotlivce - Platónovo poznání podstaty dokonalé společnosti (Kristova království). Platón říkal, že lidská špatnost je jen projevem nepoznání chodu světa. Kdyby každý člověk věděl, že nemůže uniknout následkům svých špatných činů, nekonal by je a ihned by se vytvořila dokonalá společnost (obnovil by se ráj na zemi).
4. Odkazuje na existenci absolutní Pravdy (objektivity) v množině subjektivních pravd a dává člověku povinnost přibližovat se k ní, také pokáním neboli poučením se z chyb. O existenci absolutní pravdy sice věděli zasvěcenci antičtí, indičtí, čínští, ale nedovedli ji vysvětlit nevzdělané mase lidí. Ježíš to dokázal pomocí podobenství, zachycených v Evangeliích, včetně ukázání cesty k Objektivitě skrze víru v existenci původce objektivity neboli Boha a všelásku, neboli pozitivní myšlení a možnost pozitivního vyústění života.
5. Dává jednotlivci duchovní podporu v tělesném utrpení a zavádí možnost vyléčení zázrakem neboli léčebným účinkem duchovní energie (u ateistů placebo efekt).  A několik desítek dalších zákonů, jimiž se řídí duchovní dimenze reality.

Co je vlastně druhý příchod Krista s mocí?

Právě pro tyto aspekty křesťanství jej masa obyčejných lidí pochopila a přijala. Nyní viděné potíže tohoto nového duchovního směru povstaly až následně. Jednak z toho, že všechny rozměry stvoření a jejich zákony, tak jak je Ježíš viděl a popsal, nebyli jeho následovníci schopni pochopit kvůli své nevzdělanosti. Nenaučili se plně a stále vidět do skrytých rozměrů stvoření neboli gnosi (Ježíš: "Tak dlouho jsem s vámi a nevidíte Otce /Boha/!") Skrze toto plné nepochopení duchovních zákonů došlo k menší deformaci a štěpení výkladu již v prvotní zvěsti Evangelií. Navíc jakmile se křesťanství propojilo se světskou mocí, deformace se stávaly stále více fatální. Pravdu tedy měl (kromě jiných, kteří též usilovali o hlubší pochopení) náš husita Petr Chelčický, který již v 15. století napsal: "Sieť viery pravé potrhali dva velryba veliká, císař a papež". Přes všechny své vady a prohřešky bylo ale křesťanství začátkem letopočtu zásadním civilizačním vzestupem kulturní Evropy, který nebyl jiným způsobem obejitelný pro stále očekávaný přechod lidstva do vyšší civilizace (do tzv. tisíciletého království božího na zemi). Neboť další vzestup evropské civilizace byl a je možný jen skrze prožití a odhalení vad a neporozumění, které se do duchovního pojímání člověka a světa dostaly nepochopením prvotní zvěsti. Takové období přeměny a přetřídění lidstva je v Evangeliích předvídán v pojetí jako "druhý příchod Krista s mocí". S mocí změnit zásadně svět proto, že tehdejšími i současnými prostředky chování lidí změnit nejde. Teprve plné pochopení a rozvinutí bytosti člověka uvolní poznání dalších, dosud jen tušených lidských dispozice. Jejich objevením a rozvinutím se lidstvu dostane klíč k dokončení svého vstupu mezi duchovní civilizace stvoření (Galaxie?). Teprve tyto možnosti dají lidstvu sílu (návrat s mocí) k dokončení tohoto vstupu do "království božího" neboli dokonalosti. Proto z hlediska nadčasového je nutno hledět na vstup křesťanství do českých zemí v 8. století jako na pozitivní kvalitativní duchovní vykročení našich předků. Toto konečné hodnocení potvrzuje i dávné poznání: co je z Pravdy, přetrvává tisíciletí. A právě tisícileté nezapomenutí národa na duchovní energii jeho prvních svatých šiřitelů ? Konstantina, Metoděje, Václava, Ludmily, Prokopa a Anežky, je takovým důkazem.

Jiný úhel pohledu na úmyslné mlžení vraždy knížete Václava

Počátky křesťanství u nás jsou zahaleny tajemstvím i účelovými manipulacemi světských vládců a hodnostářů katolické církve. Zejména jsou zamlženy záhadné vraždy a následná svatořečení kněžny Ludmily a knížete Václava. Je to škoda, protože nelogické legendy činí počátek naší národní duchovnosti před zkoumavým pohledem mladé generace nevěrohodným a nevysvětlují následné dějinné události. Proto se pokusím ponořit se do tohoto přediva dějin skrze nahlédnutí do akašické kroniky. Vždyť kdo četl kroniky a legendy o svatém Václavovi, musel si všimnout nelogičností a mlžení kolem důvodů zavraždění knížete Václava a Ludmily. Že tyto údajné záznamy byly žádoucně upraveny, nám vyjevily Kosmovy vlastnoručně vepsané anagramy v jeho kronice (doporučuji přečíst si pokus o jejich rozluštění Františkem Borákem).

Na cestu k pochopení skutečných událostí 9. století nás tedy nepochybně přivedou jak zašifrované anagramy v Kosmově kronice, tak následné děje kolem a po zavraždění knížete Václava. Jsou to zavraždění Metodějem vysvěceného biskupa Gorazda a jeho kněží, babičky Ludmily, vyvražďování tzv. Václavových spojenců po jeho smrti, zmizení hrobu Metodějova, podivné oficiální důvody k svatořečení knížete Václava a kněžny Ludmily, zavraždění údajného Václavova spoluvraha Hněvsy a nakonec vyvraždění Slavníkovců ještě za života pamětníků skutečných dějů. To vše dohromady nepochybně vrhá více světla na skutečné pozadí a smysl tehdejších dějů.

V dějinách nikdy nevysvětlené události

Z mnohých vedlejších a následných dopadů atentátu nám jasně vyplyne, že podstatou těchto dějů nebyl boj dvou bratrů o moc, ale zákulisní boj "nějakých" dvou stran o politický vliv. Jednalo se o zbytek vlivu Velké Moravy v Čechách a Francké říše ze Saska. Tento boj byl maskován jakoby bojem o katolické (francké) a byzantské (staroslověnské) pojetí křesťanství. Mocenská realita tehdejší doby způsobila, že ač byli Konstantin, Metoděj, Gorazd, Václav, Ludmila osobnostně "čistšími" křesťany než sasští a bavorští biskupové, byli vzdálenější jakékoliv pomoci mocenské. Velká Morava byla v rozkladu. Přesněji řečeno, stoupenci staroslověnské bohoslužby kromě víry neměli politickou pomoc žádnou. A tak jak to v dějinách bohužel chodí, jako "věroučný argument" rozhodla dočasně síla a úskočnost. Roli hrál i fakt závisti Franků, že Slované měli Římem schválenou bohoslužbu ve svém jazyce a Frankové jen v latině. Hnací silou celého spiknutí k prosazení latinské bohoslužby byla manželka knížete Slavníka Adilburka. Její vliv byl sice nenápadný, ale velký. Byla totiž nevlastní sestrou pozdějšího franckého císaře Oty I.

Vražedné intriky Adilburky z rodu Slavníkovců

Adilburka nenáviděla s ženskou fanatičností Metodějovu pravoslavnou misi. To ona nechala zardousit Metodějem pokřtěnou kněžnu Ludmilu, silnou podporovatelku staroslověnské liturgie. Dále nechala zabít biskupa Gorazda. A jakmile roku 936 onemocněl Václavův ochránce, král Jindřich Ptáčník, svolala Adilburka pod záminkou křtu svého syna Strachkvase (Kristiána) na svoje sídlo konspirativní poradu k provedení mocenského, jakoby pro latinského puče. Zúčastnili se jí nevlastní bratr, budoucí císař Ota I., a Boleslav. Na této poradě dostal Boleslav za slib jednotného zavedení latinské bohoslužby po své instalaci knížetem nejen slib Oty I., že jej uzná po Václavově smrti vládcem, ale i slib Slavníkovců, že jej budou respektovat jako nadřazeného vládce. Proto Boleslav přikývl k účasti na vraždě Václava. Dal svému družiníkovi Hněvsovi ve Staré Boleslavi rozkaz, ukrýt ve svém domě dva profesionální zabijáky, Adilburkou poslané členy její ochranky. Ti měli vyčkat na Václavovu cestu na ranní mši a při ní jej zabít, přičemž informovaný latinský "kněz" přidržel dveře zevnitř, aby se vražda nestala na půdě kostela. Po tomto signálu nastalo vyvražďování Metodějových kněží v celých Čechách. Hlavním cílem bylo zavraždění kněze a důvěrníka knížete Václava Mstiny. Ten byl biskupem Gorazdem vysvěcen jako jeho následník a žádost o uznání tohoto svěcení byla na cestě do Říma. Moci v zemi se za pomoci a s požehnáním pro latinské mocenské kliky chopil Boleslav. Ten byl také ihned císařem Otou I., kupodivu i jako "bratrovrah" uznán. A za pokání a týdenní půst i latinskou církví. Anebo že by její vedení vědělo nebo dostalo slíbeno více? Vraždou ale vyvstal problém, který bylo nutné pro uklidnění veřejnosti obratně vyřešit. Kníže Václav byl pro své osobní a křesťanské vlastnosti všeobecně oblíben, dokonce i latinskými kněžími. Političtí hráči převratu tedy začali masově mást pohnutky a stopy atentátu. Po útěku kněžny Drahomíry na Moravu (ze strachu o život) jí bylo šeptandou přisouzeno nesmyslné duchovní autorství vražd. I hodnostáři církve našli východisko k utišení svého svědomí: knížete Václava i Ludmilu uznali za svaté mučedníky, zavražděné neznámými vrahy (svědek a vrah Hněvsa byl ostatně také několik dnů po vraždě zabit). Navíc slavnostní svatořečení oblíbeného knížete následně jen posílilo vliv církve. Neinformovaní byli spokojeni a ani si příliš nevšimli "vedlejšího jevu", že z Čech "jaksi zmizeli" kněží staroslověnského ritu.

Karma rodu Slavníkovců

Čechy se tedy za Boleslava I. staly jednotnými v latinské dikci víry. Na Moravě toto "dílo sjednocení víry" dokonal a při domněle bohulibém konání vyvraždil a rozehnal zbytek Metodějovy mise až Boleslavův syn Boleslav II. "Pobožný". Za jeho a Strachkvasova (Kristiánova) řádění při potlačování údajného "povstání" na Moravě, zmizel hrob Metodějův. Ukázalo však, že karma rodu je neúprosná. Potomci Adilburky trestu neunikli. Všichni Slavníkovci, včetně malých dětí, byli roku 995 také zákeřně vyvražděni.

Odkaz knížete Václava

Z odkazu knížete svatého Václava a skupiny mučedníků legitimity kolem něj vyzařuje na český národ duchovní poselství pro jeho následné dějinné konání: být opravdový v touze po Pravdě, nezáludný ve výkonu moci a tolerantní k jiným pojetím víry. Vždyť Václav byl před křtinami varován, mohl Adilburku, Boleslava a latiníky předejít. Dokonce měl jako vládce oprávnění zákonů tohoto světa. Ale neučinil to, radši se ve víře v konečnou Spravedlnost obětoval. Latinskou bohoslužbu uznával, Metodějovi následovníky ale měl radši jako čistší. Svým konáním a sebeobětováním prokázal, že byl opravdovým následovníkem Krista a pravým neboli svatým mučedníkem víry v nenásilí a spravedlnost. Pro národ bylo jeho sebeobětování o to cennější, jak se následně ukázalo, protože z geografického hlediska bylo přiklonění se k latinské Evropě užitečnější. Proto přes veškeré historicky zachycené zmatečnosti kronik a legend, které o svatém Václavovi píší, je tisíc let tento kníže pravým duchovním vzorem národu. Pro své sebeobětování, pro lásku k Pravdě, zákonnosti, nenásilí, toleranci. Pro takto prokázané křesťanské myšlení a další všeobecné osobní ctnosti jej ze zapomenutí vyzdvihl druhý velikán českých dějin, císař Karel IV. Svým vnitřním viděním a císařským rozhodnutím jej ustanovil strážcem koruny české a patronem českého království.

Tisíc let tedy svatý Václav duchovně vede Čechy svým příkladem lásky k Pravdě, svou opravdovou snahou o její uchopení, svou tolerancí k odstínům pojetí víry, svým pojetím k nenásilí při výkonu světské moci a k mírovému vycházení se sousedy. V přicházejícím novém uspořádání věcí pozemských na to můžeme jen navázat a při pohledu na jeho vyzařující sochu na Václavském náměstí se naladit na důvěru ve vyšší pomoc.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2014.