Učení gnosticismu se počalo rozvíjet přibližně v čase raného křesťanství. Název je odvozen od slova "gnóze" čili vědění / poznání. Nejde ovšem o poznávání znalostí z běžného vědního oboru, nýbrž je to poznání vztahu člověka k Bohu a jím stvořenému světu. Nešlo vlastně jen o jediného Boha.

Staří gnostici pokládali stvořitele světa za jakéhosi pověřence velkého a jediného Boha. Tento podřízený bůh byl nazýván demiurgos, to znamená v řečtině "řemeslník", a byly mu kladeny za vinu všechny chyby a slabiny tohoto světa. Jeho tvorba se mu vlastně moc nepodařila.

Jiní gnostici hovořili o celém systému a království klamu, v němž my lidé žijeme, a jemuž vládnou níže stojící bohové zvaní archonti. Nad nimi stojí jediný Bůh, kterého ovšem můžeme poznávat jen prostřednictvím vyslanců, jako byl například Ježíš. Archonti naproti tomu ovládají náš život bezprostředně.

Gnosticismus byl donedávna pokládán za učení staré a vyčichlé, ale v poslední době je toto slovo citováno stále častěji. Objevilo se přirovnání archontů k jakýmsi současným filtrům našeho vnímání, které nás odsuzují k jistému vidění a vnímání světa. Nevidíme je ovšem jako božstva nebo anděly, ale spíše jako složky struktury naší mysli, které spoluovlivňují vnímání smyslů. Jako příklad se uvádí film Matrix, v němž každá lidská bytost je udržována v hypnotickém spánku kolektivní halucinací vysílanou zloduchy. Ti se nápadně podobají někdejším archontům. To je samozřejmě stylizovaný příběh, ale dnes už i vědecký výzkum potvrzuje, že naše vnímání je omezeno různými faktory, mimo jiné i funkcemi mozku a nervového systému. Naše smyslové přijímání je značně okleštěné, někdy třeba i pod úroveň zvířat. Vnímáme vlastně jen výseč skutečnosti, a i tu zkresleně a při nejmenším nedostatečně. Rozdíl tkví v tom, že gnóze přičítala všechny negativní funkce nižším bohům nebo polobožským postavám, zatímco my je dnes přičítáme, jak již bylo řečeno, "složkám struktury naší mysli".

Gnóze a křesťanství

V posledních letech se hovoří stále více o tom, co původní křesťanství mělo a později patrně ztratilo. Jedním z klíčových termínů pro tuto skutečnost byl rok 325, kdy na Niceském koncilu dostala forma Písma novou tvář, a právě tam se vytratily různé části formy i obsahu. Tak třeba se soudí, že zde je původ nynější podoby Markova evangelia, které vlastně nemá konec. Měla se tu však vytratit zejména sama podstata evangelií a epištol, i když se neříká, v čem ta podstata vlastně měla být. Jisté je, že ač je bible ještě stále světovým bestsellerem, těch, kdo ji dnes opravdu čtou, je stále méně a většina se zajímá jen o zcela vnější okolnosti, jako jestli Ježíš měl družku, či nikoli.

Gnosticismus čerpá hojně z apokryfních pramenů. Podporují ho i nálezy prastarých útržků, k nimž došlo v roce 1945 v Egyptě. Dva rolníci tam tenkrát náhodou odkryli skladiště starých spisů. Ne vždy ovšem je v textu operováno s názvem gnosticismus. Mnohdy jsou a byly tu i jiné názvy, dnes stejně jako v minulosti. Tak třeba se hovoří o gnosticismu známého středověkého mystika Jakuba Böhmeho, který byl obviněn z kacířství. Tradice gnóze vůbec neznal, ale jeho náboženská zkušenost se projevovala způsobem podobným gnózi. Podobně nalézáme odkazy některých myšlenek gnóze u novodobější známé postavy vizionáře George Foxe.

Již v nejstarších časech bylo Ježíšovo učení různým způsobem vykládáno a komentováno. Těm, kdo se odvraceli od oficiální linie křesťanství (tj. tehdy katolictví), se začalo říkat heretici.  Odvozeno od řeckého heresis neboli sekta. Ne každý heretik byl pravý gnostik a ne každý gnostik byl heretik, podle toho, kdo koho jak označil a viděl v souvislosti s hlavním proudem. Někteří badatelé si všímají souladu zejména se Starým zákonem, který měl Ježíš zajisté v malíčku. Citujme proroka Micheáše, který říká: "Člověče, bylo ti oznámeno, co je dobré a co od tebe Hospodin žádá - jen to, abys zachoval právo, miloval milosrdenství a pokorně chodil se svým Bohem." Stejná myšlenka je obsažena i v Novém zákoně  (Matouš 22: 35 40, Marek 12: 22 31).

Jako tenkrát i dnes někdo hledá v náboženství vnější projevy víry, a pro jiného jsou důležitější vnitřní mystické zážitky. A dnes právě jako tehdy jsou vedeny spory o některé body Ježíšova učení, které by jeho učedníky nezajímaly, a možná by jim ani nerozuměli.

Tomášovo evangelium

Patrně nejatraktivnějším gnostickým textem se stalo Tomášovo evangelium, ač rozsahem dosti malé, pouhých 12 stran. Ježíše v něm poznáváme jako lidskou postavu, která si nečiní nároky na božský původ, ba ani na učitelskou autoritu. Na jednom místě se táže učedníků, co v něm vidí. Petr odpovídá, že je jako spravedlivý anděl, Matouš ho zase jmenuje moudrým filosofem. Tomáš ho oslovuje "Mistře" a Ježíš mu odpovídá: "Nejsem tvůj učitel, byl jsi jen nakažen vroucím pramenem, který rozlévám." Ježíš zde dokonce nikde ani nehovoří o sobě jako o Kristu, což znamená v řečtině "pomazaný". Část výroků v Tomášově evangeliu je shodná s Novým zákonem, ale jsou tu i jiné, nové, např.: "Hodil jsem na svět oheň a udržuji jej, dokud neshoří." Nebo: "Kdo najde výklad těchto výroků, neokusí smrti."

V tomto evangeliu, které někdo pokládá za vůbec nejstarší, nenalezneme slova jako pokání, spása, nebo hřích. Zato se hovoří o "tajemství osvícení". "Cílem gnosticismu totiž není spása, ale osvícení."

Někteří gnostici nevěřili, že Kristus skutečně trpěl a zemřel na kříži. Odtud možná pochází známý přívlastek "nevěřící Tomáš" a historka, jak Tomáš uvěřil v Ježíšovo zmrtvýchvstání, až když uviděl Ježíše a vložil ruku do rány na jeho boku.

Ztracená Atlantida

Na gnosticismus měla zásadní vliv Platónská škola. Nejznámější Platónova kniha Timaios pojednávala o zkáze Atlantidy, jejíž zánik klade Platón přibližně do roku 9600 před naším letopočtem. Naši zemi včetně Atlantidy stvořil Bůh spolu se sedmi dalšími planetami. Ty se opět staly bohy, jak to ostatně vyprávěla i řecká mytologie. Také v tomto líčení, převzatém gnostiky, nejvyšší Bůh pověřil stvořením nižší bohy. Těch bylo požehnaně, protože úctě se těšili i další bohové jako Dionýsos, Demeter a třeba i egyptská Isis. Přejata byla i domněnka, že tento svět není tak docela skutečný a ani příliš dobrý.

Gnostičtí učitelé

Nejvýznamnější učitelé gnostiky žili někdy ve 2. století. Nejstarší z nich, Šimon zvaný Mág, je potvrzen i biblí. Jak se dočteme ve Skutcích apoštolů, konal zřejmě kouzelné - možná i kouzelnické - kousky a léčil lidi. Tím konkuroval Petrovi a Janovi, kteří léčili Duchem svatým. Zřejmě ho ještě předčili, protože jim nabízel, že od nich jejich umění odkoupí. Dodnes se zachovalo jeho jméno v označení svatokupectví - simonie. Měl družku, o které tvrdil, že je ztělesněním Boží myšlenky, a navíc reinkarnace Heleny Trojské. V jeho filosofii hrála důležitou roli myšlenka. Jakmile se ta oddělila od Boha a zahájila samostatnou existenci, vytvářela si vlastní podružné myšlenky, a s nimi náš pomýlený svět oddělení a odloučení. Šimon Mág byl prý žákem Jana Křtitele, a ten z něj chtěl udělat svého nástupce.

Šimonův spor s Petrem se točil kolem zásadních rozdílů mezi gnostiky a křesťany. Gnostici pokládali sami sebe za výjimečné lidi, a s oblibou řešili složité teologické otázky. Naproti tomu Petr a jeho následovníci kázali jednoduchou a srozumitelnou nauku, vhodnou i pro nejprostší posluchače.

Dalším učitelem byl Markión. Hlásal také nauku dvou Bohů, jednoho dobrého a druhého problematického. Podle Markióna ten dobrý Bůh nám poslal Ježíše Krista a druhého si ztotožnil se starozákonním Hospodinem. Toho si nevážil, a proto svou knihu o křesťanství ochudil o celý Starý zákon. Zato ctil Pavla z Tarsu a jeho epištoly, zejména list k Efezkým, o němž se mnozí domnívají, že ho Pavel vůbec nepsal. Jisté je, že se v něm ozývají prvky gnosticismu jako např.: "Nevedeme svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy, proti nadzemským duchům zla." (K Efez. 6: 12) Zde jasně slyšíme ozvěnu zlých archontů, kteří ovládají náš svět a stojí mezi námi a dobrým Bohem.

Pavla citoval i nejvlivnější a největší z gnostických učitelů Valentinos. Ten se učil skryté nauce gnosticismu od Theuda, přímého Pavlova žáka. Lidstvo rozděloval do tří základních typů:

• Nejníže stojí fyzičtí lidé, zaměření jen na nasycení svých tužeb
• Nad nimi jsou lidé "psychičtí", kteří se již počali pozvedat z úrovně pouhého uspokojování smyslů - sem řadil křesťany a jejich učení
• Nejvýš stojí lidé duchovní, kteří odhazují svá pozemská pouta a zbavují se vazeb ke smyslovému světu

Člověk si může sám vybrat, do jaké skupiny se zařadí.

Čtvrtý učitel Basileides si oblíbil myšlenku 365 nebes. Vládce nebes se jmenoval Abraxas, to je podle řecké numerologie právě 365. Měl velmi zajímavý názor na Ježíšovu smrt. Podle něj Ježíš vůbec nebyl na kříži, protože si vyměnil místo se Šimonem z Kyrény. Basileides pokládal tělo za přítěž a pohlížel na ně s opovržením. Jeho stoupenci věřili, že žijeme v jakémsi iluzorním světě, a někteří šli dokonce tak daleko, že soudili, že je tedy vlastně jedno, co tu na iluzorním světě děláme.

Nejstarší gnostik

Podle názoru některých autorit lze první stopy gnosticismu objevit už u božské bytosti, která žila ještě ve starověku. Byl to Hermes Trismegistos, ztotožňovaný jak s řeckým Hermem, tak i s egyptským Thovtem. Dokonce prý i Mojžíš od něj získal své znalosti, proto se píše v bibli, že byl vychováván "ve vší egyptské moudrosti". Hermetické texty obsahují prvky jak gnostické, tak i zoroastrijské a židovské.

Poněkud nečitelná je bytost vyskytující se v některých egyptských sbírkách. Je to jakýsi obr, který o sobě říká: "Jsem Poimandres, svrchovaná mysl." Je oboupohlavní, což někomu připomíná počátek První knihy Mojžíšovy v bibli, kde se praví, že Bůh při stvoření člověka "jako muže a ženu je stvořil". V bibli se též v první kapitole hovoří o stvoření člověka k obrazu Božímu, načež v druhé kapitole čteme o dalším stvoření. V gnostických textech za druhé stvoření byl odpovědný právě nižší bůh demiurg, stejně jako za tvorbu všech fyzických prvků a také zvířat. Člověk stojí nad tímto systémem, ale je v něm současně jako by uvězněn. Chce li se osvobodit, musí projít sedmi oblastmi. Nad každou stojí jeden strážce, který dohlíží, aby se adept zbavil zlého povahového rysu, přináležejícího příslušné sféře. Sféry se kryly s planetami. Tak třeba Venuše reprezentovala rys sexuální touhy, Mars pýchu a bezohlednost, Saturn podvodné jednání a podobně. Správci byli někdy nazýváni démony a bylo jich sedm, stejně jako planet. Narážku na ně nalezneme i v bibli, v Novém zákoně, kde se říká, že Ježíš vyhnal z Marie Magdalény sedm démonů.

Marie Magdaléna - družka, nebo apoštolka

Nový zákon hovoří o několika Mariích. Byla tu především Ježíšova matka, dále sestra pečlivé Marty a Lazara, kterého Ježíš vzkřísil z mrtvých, a dále kajícnice, která - jak víme z evangelií - slzami umývala Ježíšovi nohy, mazala je vonnými mastmi a utírala svými vlasy. Právě ta byla pokládána za Marii z Magdaly, ženu lehčích mravů, která po zmrtvýchvstání Ježíše ho směla spatřit jako první.

Gnostické texty hovoří však o Marii Magdaléně jinak. "Spasitelův dialog" o ní říká, že to byla "žena, jež znala Veškerenstvo", a jiný gnostický text Pistis Sofia čili Moudrost a Víra uvádí Ježíšův výrok: "Tys ta, jejíž srdce je nasměrováno ke království nebeskému víc, než všech tvých bratří." Největší rozruch pak způsobila pasáž v nově nalezeném Filipově evangeliu, kde čteme, že Ježíš ji miloval více, než všechny učedníky, a často ji líbal. Když se ho učedníci tázali, proč ji miluje více než všechny ostatní, řekl: "Proč vás nemiluji jako ji? Když je slepý s vidoucím ve tmě, není mezi nimi rozdíl. Když se však objeví světlo, pak vidoucí to světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě."

Novodobý zájem o Marii Magdalénu vyvolaly zejména dva bestsellery: Dana Browna  "Da Vinciho kód" a dílo tří autorů "Svatá krev a svatý grál". Tyto knihy nejsou pouhá fikce, obsahují fakta, ale i vyložené nepravdy, jejichž rozšifrování je třeba ponechat odborníkům. Jisté je, že neexistuje žádný důkaz, že by Marie byla Ježíšovou manželkou, ani že by měli spolu dokonce potomky. Naproti tomu jisté není, že pod zmíněnými sedmi vyhnanými démony byli míněni správci planetárních sfér.

Reinkarnace ano, či ne

Gnostické hermetické texty hovoří o reinkarnaci jako o stěhování duší. Tak v knize Hermetica se píše, že ti, kdo dobře žili, stanou se po smrti božskými bytostmi, naproti tomu ale nevěřící čeká "ohavná migrace nehodná svatých duší", a budou "vsazeni do jiných těl". Ještě hůře na tom byl ten, kdo zemřel bezdětný, ten byl odsouzen k životu v těle, které nebylo ani mužské, ani ženské, a stal se jakousi "věcí pod sluncem prokletou".

V egyptském náboženství se o reinkarnaci mnoho nemluvilo. Přesto ale, když řecký historik Hérodotos navštívil někdy v 5. století před Kristem Egypt, zaznamenává, že Egypťané učí o nesmrtelnosti duše, a že po smrti duše "projde všemi bytostmi na zemi, v moři i ve vzduchu, což potrvá asi tři tisíce let, a poté se narodí ještě jednou do lidského těla". Hérodotos pak pokračuje narážkami, že tuto nauku přijali někteří řečtí mudrci, jako by ji sami objevili. Tím má na mysli Pythagora.

Pythagoras vskutku nauku o převtělování zřejmě přivezl z Egypta, stejně jako svou světoznámou Pythagorovu větu, která prý měla zaznít také poprvé pod egyptským sluncem. O reinkarnaci se zmiňuje i Platón, který byl Pythagorem silně ovlivněn.

Z křesťanství toto učení zato pomalu vymizelo. Také tomu tak ovšem nebylo vždy. Mezi křesťanskými svatými otci jsme nezmínili ještě Origena, horlivého přívržence reinkarnace. Po své smrti byl odsouzen konstantinopolským kongresem a jeho dílo zničeno. V mládí byl pro svou víru tak zaujat, že se nechal nesmyslně ovlivnit Ježíšovým výrokem o některých eunuších, kteří se zřekli manželství pro budoucí království nebeské, a sám se vykastroval. Origenes přednášel na alexandrijské akademii a jako pedagog se osvědčil, ale nesnášel se s biskupy církve, a tak zanechal vyučování a věnoval se jen sepisování. Byl to plodný autor. Při pronásledování křesťanů byl též vsazen do vězení a mučen, ale přesto sepsal několik tisíc děl. Nakonec byl oficiálně odsouzen pro různé své výroky, které nebyly v souladu s hlavní linií, mimo jiné i proto, že se stavěl za učení o znovuzrození a za to, že Boží trest není samoúčelný, nýbrž dává možnost hříšníkovi napravit se. Podle Origena mohl být vykoupen a napraven i ďábel. Poučen z vlastní zkušenosti též tvrdil, že Písmo nelze brát doslova, a tímto svým pojetím padl do noty mnohým dnešním kritikům.

Podle knihy "Zakázaná víra" od Richarda Smoleyho, Vydal Slovart

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2014.