Veselé písně koledníků, pozlacené snítky jmelí a sladká vůně perníkových andělů linoucí se z pultů pouličních stánků jsou jednou z mnoha oblíbených připomínek toho, že se co nevidět ohlásí Vánoce – kouzelná doba splněných přání, hojnosti a pohody, na kterou se mnozí z nás již dlouhé týdny těší. Čas, jenž nesmlouvavě vládne našim dnům, odpočítává poslední okamžiky, které nás dělí od příchodu zimy. Než se nadějeme, pocítíme na svých tvářích chladný dotek prvních vloček a zdáli se ozve cinkot stříbrných zvonků…

Vánoce jsou pro mnohé z nás ztělesněním kouzelného ducha klidu, sváteční pohody a hřejivého vědomí vzájemné blízkosti – časem, kdy je snazší než jindy vystavět bezpečné mosty k srdcím těch, jež máme rádi. Platí to však vždy a bez výjimky? Zkusme se podívat na tyto svátky očima těch, jimž je z nějakého důvodu odepřeno prožít zázrak Vánoc.

Skrytá bolest

To se netýká jen lidí bez domova či životních ztroskotanců, kteří dávno ztratili z očí cíl svého směřování. Mohou to být také lidé, které dnes a denně potkáváme, aniž bychom tušili sebemenší náznak utrpení, jež si nosí v hloubi svého srdce – rodiče, kteří tragicky přišli o dítě, žena, co se rozvádí a zatím nemá ani ponětí, kam se o Vánocích poděje se svou malou dcerkou, chlapec, jehož opustila milovaná dívka, starý osamělý člověk, který už nemá, čím by uplatil lásku svých dětí, pacient, jemuž sdělili fatální diagnózu… A tak bychom mohli ještě pokračovat, než bychom se dobrali konce toho smutného výčtu lidských bolestí. Bolestí, jež se svou povahou "jaksi nehodí" do té krásné třpytivé atmosféry vánočních svátků a jejichž tíha se přesto manifestuje právě v tento výjimečný čas, kdy lidská duše tolik volá po lásce.

Duše sílí láskou

Nikdo z nás nemá moc poskytnout podporu a pomoc všem potřebným. Mnohdy nedokážeme pomoct ani sami sobě. A přece lidská duše roste, sílí a stává se krásnější v přímé úměře našim schopnostem rozdávat lásku a světlo těm, kdo je naléhavě potřebují. Jak? Vlídným slovem nebo myšlenkou, požehnáním, jež pronášíme na adresu druhých, přáním všeho dobrého či přímluvnou modlitbou. To vše jsou nesmírně mocné prostředky, jimiž můžeme vnést štěstí a radost do života nespočtu lidí, aniž by nás o to museli sami žádat. A navíc nás to téměř nic nestojí, snad jen trochu času a pár kapek dobré vůle pomoci.

Zdroj nekonečné síly

Já sama mám již delší dobu jeden malý rituál, jenž provádím každé ráno, když se probudím, a večer před usnutím. Poděkuji vždy za vše, co se mi během dne přihodilo, dobré i špatné, případně i za to, co mě teprve čeká, a pomodlím se za všechny své bližní, tj. i za ty, které nejspíš nikdy neuvidím. Zvláštní přímluvu věnuji těm, kteří právě procházejí těžkými životními krizemi, nebo kteří jsou již na cestě na druhý břeh. Trvá to vždy jen několik minut a mám z toho dobrý pocit. Nehledě na to, že pomáhám i sama sobě – všechny lidské bytosti jsou spolu spojeny na jemnohmotné úrovni, a tak i láska, víra, odpuštění a vše další, cokoli vyšleme "do éteru", se k nám po čase vrací v intenzitě, jež představuje mnohonásobek síly původního záměru.

Host do domu…

Proto až usedneme ke svátečně prostřenému stolu, vzpomeňme i na ty, kteří nemají to štěstí, aby trávili Vánoce v kruhu svých nejbližších, v klidu a hojnosti, a věnujme jim tichou modlitbu. Kouzlo Štědrého večera tím pouze umocní svůj výjimečný půvab a naše srdce prostoupí pocit nesmírného blaha, jež mohou zažít pouze ti, kdo nezištně darují lásku. Kdysi měli lidé hezký zvyk, že na Štědrý večer prostírali o jeden talíř navíc, a také jedna z židlí zůstávala volná. Co kdyby šel kolem náhodný host, jenž by utrmácen s radostí vzal zavděk jejich pohostinstvím? Host do domu – Bůh do domu. Toto rčení v sobě skrývá velkou pravdu. Vždyť poděkování a vděčnost druhých znamená pravé požehnání pro ty, jimž je určeno. A i když náhodným hostům dávno neprostíráme, nechme přesto jedno volné místo nenadálým příchozím. Malé místečko v našem srdci, odkud jim můžeme poslat láskyplný pozdrav s přáním lepších zítřků…

Hvězdné tolary

Následující řádky jsou věnovány těm, kteří se nešťastnou souhrou okolností ocitli v roli "náhodných hostů". Jde o krátký příběh z pera bratří Grimmů, který snad vnese jiskru naděje do srdcí stojících nad propastí zoufalství…

Bylo jednou jedno děvčátko, kterému umřeli rodiče. Bylo tak chudé, že nemělo ani pokojík, kde by mohlo žít, ani postýlku, v níž by mohlo spát, nemělo prostě nic jiného než to, co mělo na sobě, a kousek chleba v ruce, který mu darovala jedna milosrdná duše. To děvčátko však bylo dobrotivé a zbožné. A protože všechny na světě ztratilo, vydalo se s důvěrou v Boha do polí. Tu potkalo ubohého muže, který mu pravil: "Dítě drahé, nemáš něco k jídlu, mám velký hlad." Tu mu děvčátko dalo ten svůj kousek chleba a řeklo: "Bůh ti žehnej," a šlo dále. Později potkalo dítě, které naříkalo: "Je mi zima na hlavu, daruj mi, prosím, něco, ať si ji mohu přikrýt." Dívenka dala dítěti svoji čepici a sotva ušla další kousek cesty, potkala jiné dítě, které nemělo žádný živůtek a třáslo se zimou, tak mu darovala ten svůj. A pak potkala další dítě a tomu dala svůj kabátek. Zanedlouho přišla do hlubokého temného lesa, kde jí šlo v ústrety opět dítě, které ji prosilo o košilku. Tu si zbožná dívenka pomyslila: "Je tmavá noc, nikdo mě neuvidí, mohu si tedy sundat i košili," a darovala ji tomu dítěti. Když tam tak stála a již nic neměla, tu najednou počaly z nebe padat hvězdy a měnily se v třpytivé tolary. A přestože dívenka před chvíli darovala svoji košilku, teď měla najednou na sobě novou, z toho nejjemnějšího plátna. Posbírala z nebe darované tolary a po zbytek svých dní žila v hojnosti…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.