Láska… ten zázrak nad zázraky. Jiskra niterné něhy, jež – zažehnuta v našich srdcích – probouzí v nás úpěnlivou touhu být druhé bytosti nenahraditelným. Lásce lze bezpochyby přiřknout bezpočet různých přívlastků. Kdo z nás však doopravdy ví, co je láska? Co dokáže? Jak nás může povznést, rozradostnit, či naopak rozesmutnit a ranit…

V současné době jsme stále častěji svědky přímého střetu dvou zcela odlišných rozměrů reality. Skutečnost v bytostném slova smyslu se dnes v mnoha ohledech snoubí se svou "virtuální alternativou", a to mnohdy tak umně a nepozorovaně, že se sami přestáváme orientovat v tom, kde končí reálný svět a kde začíná ona tajuplná dimenze, jež se pouze snaží budit zdání skutečnosti. A co víc, mnozí z nás již nejsou s to určit, na které straně oné pomyslné hranice se právě nacházejí, a to, že se vzdalují skutečnému životu, je ani v nejmenším neděsí. Proč také? Virtuální realita nezná bolest, prohru či zklamání, slzy ani hořké výčitky.

Virtuální past

Nejsem jistě jediná, kdo si všiml, že se kulisy okolního světa stávají čím dál více neskutečné, jako by chtěly pohltit co největší díl reálné podstaty našich každodenních životů. Snad jsou jejich barvy oprýskané, design zastaralý, vůně vyčpělé, a je proto třeba nahradit je něčím zbrusu novým – nablýskaným, pestrým, zářivým – něčím, co upoutá pozornost na první pohled, takže ani není důvod přemýšlet, zdali to nové rovná se zároveň i lepší. Tento třpytivý svět pozlátek se neustále rozrůstá a jeho strategie je den ode dne rafinovanější. Je proto celkem pravděpodobné, že se za nějaký čas budeme ptát, jak jsme vůbec mohli vydržet žít "své nudné, šedé životy", když za hranicí každodennosti čeká přímo fantastický svět.

Cesta "do ráje"

Nedávno jsem procházela moderními prostorami pražského Paláce Flóra; mnozí z nás toto nákupní centrum jistě znají. Upřímně řečeno, necítím se na podobných místech zrovna nejlépe. Strachem z velkých prostor sice netrpím, ale ostrá změť neonů, velké davy lidí a všudypřítomný hluk způsobují, že si chvílemi připadám jako v obrovském bludišti, z něhož není cesty ven. Tentokrát jsem vyjela až do horního patra, kde jsou pouze bary a restaurace, a rázem jsem se ocitla v "jiném světě". Už samotná cesta eskalátorem do "společenského podlaží" byla spojena s řadou různých efektů. Nejpůsobivější byla světelná stěna podél schodů, která každých několik vteřin měnila svůj odstín. Schody jely celkem pomalu, takže jsem během tohoto krátkého putování prožila sedm "barevných svítání".

Kam zmizeli lidé?

Také všechny restaurace působily zvláštním neskutečným dojmem. Celé horní patro bylo potemnělé, svítilo se pouze v jednotlivých kavárnách, ale stěží bychom tu hledali přirozené světlo. Temně červená, lahvově zelená, akvamarínově modrá a mnoho dalších "úžasných" odstínů zvalo do svých tajuplných útrob náhodné hosty, kteří vypadali téměř jako přízraky. Několik samotářů zde nehybně posedávalo schouleno ve svých uzavřených světech. Jejich slova zanikala v podmanivých tónech, které zazněly a odplouvaly kamsi do ztracena, stejně jako myšlenky a pocity, znejistělé a omámené zdáním neskutečnosti.

Kam zmizel všechen život? Kdo jsou ti lidé, kteří sedí u barových pultů, strnule a nehybně jako z útržku sekvence neznámé němohry, kterou nikdo nesleduje? Jsou to vůbec ještě lidé, nebo jejich pouhé stíny? Tyto a podobné otázky mě napadaly při pohledu na ten zvláštní svět, v němž jsem se tak náhle ocitla a jemuž jsem nebyla s to porozumět. Ostatně, ani jsem se o to nesnažila. Bylo mi úzko už jen při pomyšlení, že bych zde musela trávit delší čas, než je nezbytně nutné. Vyřídila jsem vše potřebné a měla se co nejrychleji k odchodu…

Zpátky mezi "živými"

Venku na ulici jsem si konečně vydechla. Opodál zatroubilo auto, na protějším chodníku se rozštěkal pes a blízko mě se rozesmál malý chlapec. Hlasitě a z plna plic, tak, jak se umějí smát jenom děti. Ulice byla rušná a hlučná, ale byla živá. Tíha přízračnosti tajemného světa stínů, nevyslovených myšlenek a nejasných tušení byla rázem tatam. Kolem mě proudili znovu skuteční lidé. Kráčeli vstříc životu a na svých bedrech nesli ono "krásné", přirozené lidské břímě – dobro i zlo, naději i zoufalství, sklíčenost i víru a taky lásku… Lásku v myšlenkách, lásku ve vzpomínkách i nadějích, lásku v touze patřit do tohoto světa, milovat jej a být jím milován. Snad je to pouze malá, bezvýznamná metafora, ale třeba nás přiměje k zamyšlení nad tím, jsme-li vůbec odhodláni obětovat život lásce v pravdě a pravdu odít v přenádherné roucho lásky…

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 12/2008.