Sdílená radost je dvojnásobná radost. Sdílený žal je poloviční žal.  Jako malá jsem moc ráda zůstávala přes noc u své kamarádky Lucy. Měla jsem ráda celou rodinu, pejsky i pusu od Lucyina táty na dobrou noc. Při oslavě Lucyiných osmých narozenin jsme pátrali po červeném buráku. Nálezce čekala sladká odměna. Když jsem se na zahradě přiblížila k největšímu stromu, za zády jsem zaslechla hlas Lucyina brášky: "Dělej, že mě neslyšíš, jo? Dnes ráno jsem sledoval mamku, a červený burák leží pod kořenem přímo před tebou. Běž rovně a nemůžeš ho přehlídnout."

Poslechla jsem radu, protože jsem se neodvážila neposlechnout, a za minutku jsem bez problémů objevila červený burák. Zvedla jsem ho sice s pocitem viny, ale současně i vzrušení, jako bych trhala jablko ze zapovězeného stromu. Vyhrála jsem šest polštářků růžové pěny do koupele, jejíž vůni ještě teď cítím ve vzpomínkách.

O pár měsíců později jsem od Lucyina brášky Brandta dostala milostný dopis, kde mi psal, že jsem "moc fajn holka", že mě miluje a že v příštím dopise mi pošle žvejku a peníze. Odepsala jsem mu, ale pak se už víckrát neozval.

Obě naše rodiny pokračovaly po svých životních stezkách nezávisle, a přesto stejně. V obou našich rodinách představoval určující sílu alko-holismus. Kdysi šťastné rodiny se pomalu měnily na vězení plné bolesti. Trauma, stres, pocity méněcennosti, potlačování vzteku, zatrpklost, pocit izolovanosti, a tak donekonečna - to byly dary, které jsme si odnášeli do života.

Rodiče nás obou se rozvedli po téměř pětadvaceti letech soužití; ve chvíli, kdy se jiní konečně naučí řešit své odlišnosti a žít ve vztahu pohodově a šťastně, se naše rodiny rozpadly a navršily na nás další břemena nepojmenované a nevybité bolesti. Oba jsme byli bezradní, poznamenaní pocity viny a nejistoty kvůli něčemu, co jsme nejenom nezavinili, ale co jsme dokonce nemohli ani ovlivnit.

Setkali jsme se na svatbě mé nevlastní sestřenice. Sotva jsme se na sebe podívali, bylo nám jasné, že jsme spřízněné duše. Tančili jsme spolu a já cítila, že svět se vrací do rovnováhy, že všechno je zase v pořádku.

Od té doby uběhlo třicet let a já i Brandt žijeme stále spolu. Hned na začátku svého vztahu jsme si otevřeně jeden druhému do očí přiznali, že jsme nemocní, že z rodiny si neseme stigma, které musíme léčit. Chtělo to patnáct let intenzivní psychoterapie, než jsme se zbavili nejhorších bo-lestí z dětství v dysfunkčních rodinách. Věříme, že tohle proklaté dědictví jsme už jednou provždy překonali.

Včera jsme oslavili dvacáté osmé výročí svatby. Máme báječnou šestadvacetiletou dceru Marinu a třiadvacetiletého syna Alexe. Na oba jsme nesmírně hrdí a vidíme v nich naplnění našeho úsilí i smysl své lásky.

Překonali jsme mnoho těžkých období a překážek, ale ze všech jsme vyšli posíleni. Jsme si navzájem vděční, že jsme ten štafetový běh man-želstvím nevzdali. Věříme, že člověk se stále vyvíjí - a že na to nesmí zapomenout, protože by se přestal snažit. Věřím, že člověk musí sebekriticky hodnotit nejen své okolí, ale i sebe. Já nebyla alkoholik, můj manžel také ne, ale naši rodiče ano. Jejich nemoc nás poznamenala, ale my jsme v sobě našli dost síly, abychom se rodovou kletbou nenechali strhnout na dno. Láska a silná vůle nám uzdravily srdce i duši a dovolily nám vychovat děti, které jistě budou mít své životní problémy, ale neponesou si ten hrůzný odkaz jako my. Uzdravili jsme se a jsme na to hrdí.

Tian Daytonová, Ph.D.

 Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 07/2014.