Nikoho nebaví začínat si vztahy, které k ničemu nevedou. Všichni na počátku vztahu doufáme, že jsme konečně došli k tomu pravému a vztah se nám vydaří. Já jsem po rozvodu nedělala nic jiného, než že jsem hledala pravého partnera.

Mátlo mě, že jsem měla vydaných několik knih o vztazích a automaticky se přede mnou otevírala cesta do minulých životů. Ale pokud šlo o partnerství, tam jako by byla stažená roleta – nikdy jsem se nedozvěděla, co jsem s mužem v minulosti měla společného. Do cesty mi sice přicházeli hodní muži, ale nemohli jsme se ničeho kloudného dobrat. Zařadili si mě do škatulky "ta o vztazích píše knihy, tak alespoň nebude s ničím otravovat, s tou půjde vztah snadno." Nic nechtěli, jen abych žila podle jejich představ. Já jsem je zajímala tolik, jako králíka kniha filozofických úvah, na které leží mrkev. Mrkev snědli a kniha zůstala neotevřená. Bylo to zoufalé a nesmyslné. Jim to stačilo, já jsem vedle nich umírala.

Minulé životy

Po jednom takovém nevydařeném vztahu jsme si povídali s bývalým partnerem a ten se mě zeptal, jestli bych mu mohla říci něco o minulých životech. Proč ne? Začala jsem jeden z životů vyprávět. Muži byli ve svaté válce a ženy s dětmi nechali ve tvrzi. A protože se blížilo velké vojsko, které všechno rovnalo se zemí, nezbývalo nežli utéct. Matka vzala do náručí nejmladší děti, za ruku další a utíkali jsme se schovat do lesa. Bylo šero a vojsko se blížilo. Matka věděla, že to nepřežijeme a do mě strčila a řekla: "Utíkej, zachraň se alespoň ty." Běžela jsem lesem, byla jsem malé, tak třináctileté děvče, zoufale jsem pelášila a snažila jsem se skrýt. Ale to se už za stromy vynořili nájezdníci s velkými meči. V tom okamžiku jsem dostala záchvat srdceryvného pláče. Nemohla jsem popadnout dech, jak jsem nahlas plakala. Co mě tak rozrušilo, ptala jsem se sama sebe? O tomto minulém životě vím přece už nějakou dobu. I o tom, jak vše dopadlo – vojáci několika ranami moji matku i všechny sourozence zabili. Mě také chytili, sice mě nezabili, ale opakovaně mě znásilňovali. A proč teď pláču? Najednou mi to došlo – v jednom z nájezdníků jsem rozpoznala muže, který teď seděl vedle mě na židli a s nímž jsem se marně pokoušela o pěkný vztah.

Proč jsem toto nevěděla v okamžiku, kdy jsem se s ním seznámila?! "To bych si s ním přece nic nezačala!" zlobila jsem se. A k tomu mě napadlo – proč mě minulé vztahy tolik bolely? Odpověď na obě otázky byla stejná: Když ti to stačilo. Když jsem si nedala větší hodnotu a pouštěla jsem si do své blízkosti muže tohoto a podobného ražení, když mi toto stačilo, nepřišla v okamžiku, kdy jsem se pro ně rozhodla, nejmenší nápověda.

Informace chodí v závislosti na tom, kolik hodnoty (lásky a pravdy) svému životu dáme

Pokud jdeme pod svou úroveň a nezamýšlíme se hluboce nad tím, co je nám nabídnuto, když přehlížíme nápovědy a růžové brýle zamilovanosti nám stačí, pak to dopadne nedobře.

Hned mi k tomu šel hlavou jiný minulý život – před dvěma tisíci lety kolem Ježíše Krista. Tento muž tam taky byl a pobíhal po okolních kopcích jako pasáček ovcí. Učení Krista se ho v nejmenším nedotklo. Nevěnoval mu jedinou svou myšlenku. K tomu jsem viděla lidi bíle oděné, jak sedí v půlkruhu kolem Krista, jsou s Ním, hledají, touží a učení též šíří dál. To bylo jiné kafe, tam nešlo o přehlíživost, ale o určitou vyspělost, zájem čerpat a prosazovat dobré věci. A což takhle si uvědomit, že vedle lidí přehlíživých jsou i ti, kteří se v minulosti o mnohé dobré věci snažili a i teď jsou mezi námi? Nebylo by lepší se zamyslet, s kým chceme vztahy teď a tady žít?

Tento článek byl zveřejněn v tištěném časopise Phoenix 11/2011.